čtvrtek 21. června 2018

Bologna: Dvě věže a jedna pizza

Bologna je město slavné svými věžemi stojícími na Pizza di Porta Ravegnana. Převažují v ní odstíny žluté, oranžové a červené barvy. Centrum je takřka jedno nikdy nekončící podloubí, zpravidla s nádherně zdobenými klenbami. Nápad letět do Bologni vznikl na začátku května, když mi momentálně emočně oslabenému přišel e-mail od CestujLevně s nabídkou akčních letenek. Kupodivu se dal poskládat i víkendový výlet, tak jsem podlehl.


Dvě věže představující symbol Bologni 

Milovníky extrémních kombinací musím tentokrát zklamat. Letělo se z Prahy přímo do Bologni a dokonce to neznamenalo ani extrémně časné vstávání, ačkoliv vstát v sobotu v 8 ráno tím už pro někoho může být. Jízda na letiště se nesla v pohodové atmosféře a 70 minut jsem už stál v odletové hale. Za všeho nejdřív jsem zamířil do Billy nakoupit nějaký proviant. Přece jen odlet je v 12:45 a přílet o hodinu a čtvrt později. Přece v letadle nebudu mít hlad a konzumovat ty irské předražené nesmysly plné éček, když si přesně to samé můžu koupit i na zemi. V Bille mě potěšili bagetou za akční cenu 39,90 Kč (to nemají ani v práci v dotovaném Eurestu). Tak jsem vzal rovnou dvě a šel.

Za těch pár měsíců se letiště v Praze stihlo dost změnit (95 Kč za půl litru piva ale zůstalo). Zcela nově je předělána bezpečnostní kontrola na Terminálu 2. Umístili ji doleva až na úplný konec odletové haly. Musí se nechat. Odsýpá to tam rychle. Avšak jako jediný efekt pro cestující vidím, že se natáhla cesta ke všem gatům aspoň o pět minut. Kontrola je umístěná na nejvzdálenějším místě.

Nikdy jsem nepochopil lidi, co ještě půl hodiny před začátkem boardingu, když není vidět letadlo ani autobus, už se staví do fronty. Tady to platilo dvojnásob. Když jsem sešel dolů k bráně C19 asi deset minut před oficiálním časem zavření brány, stál tam asi stočlenný nadšený hlouček čekatelů. Autobus ani personál samozřejmě nikde. Autobusy tam dorazily až půl hodinu po původně plánovaném zavření brány a za dalších deset minut se teprve začaly plnit. Sečteno podtrženo odlet o hodinu později a dobrovolníci, co dělali minimálně stejně dlouhou dobu dobrovolný neplacený komparz čekatelů na banány.

Výstup z letadla

Přílet do Bologni byl opožděný jen o 50 minut. Byl jsem tam v pravou chvíli, abych mohl vyzkoušet jízdu městským autobusem přímo do centra. Ten jezdí jen jednou za hodinu a právě v celou. V kanceláři s turistickými informacemi jsem koupil lístek za 1,3 € a šel hledat městský autobus. Ten tu není vůbec značený. Všude jen Aerobus, expresní shuttle bus, co jede s několika zastávkami do centra, za krásnou cenu 6 €. Zeptal jsem se místních zřízenců, kteří mi ukázali k červené stěně za taxíky, kde má stanoviště (pozor, Google Mapy lžou a tvrdí, že odjíždí ze stejného místa jako shuttly). Tento způsob se nedá aplikovat v neděli, kdy linka č. 54 nejezdí!

Z letiště si to vezmete autobusem č. 54 na zastávku Cinta, tam přejdete silnici, počkáte na autobus č. 13 a dojedete až na jeho konečnou Via Lame. V mém případě to trvalo něco přes půl hodiny. Konečná leží asi půl kilometru od Piazza Maggiore, kam stejně žádná auta ani autobusy nesmí.

Jsou tři hodiny po poledni, skoro jasno a teploměr hlásí příjemných 28°C. Centrum je uzavřené pro dopravu a celkem čerstvě je z něj udělaná pěší zóna. Ještě se tu nad bulvárem táhne vedení pro trolejbusy, na silnici je znatelné dopravní značení a na chodníku stále jsou přítomné nefunkční semafory a autobusové zastávky.

Pohled k Piazza Maggiore

Čím Bologna zaujme na první pohled je neskutečné množství podloubí lemující snad každou ulici v centru z obou stran, navíc většinou s nádhernými zdobnými klenbami, a nulovým množstvím vegetace. Všechny ulice, uličky a náměstí v centru jsou v lepším případě dlážděné, v horším případě asfaltové džungle. Bologni se někdy přezdívá červené město kvůli své barvě. Můžu to potvrdit. Takřka všechny stěny budov oscilují mezi okrovou, oranžovou a červenou barvou. Spolu s výraznými těžkými dřevěnými okenicemi mi to evokuje až Provence.

Jedno z mnohých podloubí

Pomotal jsem se uličkami v centru, nakoupil trošku proviantu v Coopu a zamířil jsem Piazza Maggiore. To je velké čtvercové náměstí s Palazzo Re Enzo uprostřed. Momentálně tu probíhá jak rekonstrukce paláce, tak i rekonstrukce Basiliky di San Petronio navíc okořeněné nějakým pódiem před ní vystavěným pro den žurnalismu, tak pohled na náměstí nepředstavuje nic extra. Mimoto proslulá Fontana del Nettuno je obehnaná černým železným plotem a žádná voda z ní neprýští. Malou náplastí na to je aspoň bezplatný vstup do baziliky, která je, jak je v Itálii už tradicí, velkolepá a velmi zdobná a uvnitř je i celkem chládek. Uvnitř zaujmou mohutné červenobílé sloupy podpírající klenbu. Podle Wikipedia se jedná o desátý největší kostel na světě počítáno podle objemu a další zajímavostí je poledníková linie vytvořená G. D. Cassinim. Neslouží k určování hodin, ale dnů v roce.

Palazzo Re Enzo na Piazza Maggiore
Basilica San Petronio zvenku
Bazilika uvnitř

Otevřel jsem průvodce a rozhodl jsem si po dlouhé době projít doporučený okruh po městě. První kroky mě zavedly do Biblioteca comunale dell'Archiginnasio, která se může pyšnit neskutečně zdobnými chodbami. Přes Piazza Cavour, kde se rozkládá jedna z mála zelených ploch v centru, jsem prošel k Basilica San Domenico. Samotný interiér baziliky už nepřijde tolik zdobný, dokud nenarazíte na boční kapli s nádherně propracovanou rakví. Trochu morbidní, já vím.

Zdobné chodby v Biblioteca comunale dell'Archiginnasio
Basilica San Domenico
Výzdoba uvnitř baziliky

Když si tak chodíte po sluníčku, ať chcete nebo ne, začne vám být vedro. Z Prahy jsem si přivezl solidní rýmu, tak jsem si zdejší gelato odpustil. A mimoto šetřím a hubnu. Avšak připadal jsem si jako dromedár a vymetal stále další minimarkety a kupoval si v nich novou a novou vodu. Za den jí ve mně skončily aspoň čtyři litry...

Basilica di Santo Stefano

Další můj cíl, Basilica di Santo Stefano je v Bologně znám po označením "sedm kostelů" (sette chiese). Skládá se totiž ze sedmi staveb různých kostelíčků a kaplí. Počátek má už v 5. století, ačkoliv většina budov je až z 13. století. Je to oáza klidu. Uvnitř najdete i výstavu náboženských artefaktů (monstrance, svaté obrazy apod.), pokud projdete obchodem se suvenýry.

Basilica di Santo Stefano uvnitř
Vystavené monstrance

K symbolům města patří dvě šikmé věže stojí na Piazza di Porta Ravegnana. Byly postaveny na začátku 12. století. První Torre degli Asinelli měří 97 metrů a je vychýlená 1,2 metru, druhá Torre Garisenda je vysoká 48 metrů a vychýlená přes 3 metry. Na tu vyšší se dá i vyjít, ale v tom příjemném počasíčku jsem tuto možnost s díky odmítl a ušetřil dalších 5 euro. V okolí věží se rozprostírá bývalá židovská čtvrť.

Věže na Piazza di Porta Ravegnana

V pozdním odpoledni jsem zamířil k Basilice di San Francesco na protějším konci města. Byla založena v 13. století. Na Itálii se mi líbí, že kostely nezavírají v pět šest jako jinde, ale můžete do nich jít i později večer. Tento nebyl výjimkou, ale zrovna jsem natrefil na mši.

Basilica di San Francesco

Pomalu mi začalo kručet v břiše a taky už by bylo vhodné zamířit udělat check-in. Obhlédl jsem restaurace v centru a rychle jsem dospěl k závěru, že nějak nemám chuť na primero piatto za osm a secondo piatto za deset. Dal jsem tedy šanci pizzerii Casa Pizza nedaleko univerzitního kampusu na severu centra. Jakmile se dostanete ze širšího centra, cena pizzy strmě padá. Je to tu to nejobyčejnější jídlo. Margaritu tu seženete už za 2,5 € nebo Pizza Prosciutto už od 4 €. Já si dal Pizza Crudo za 4,5 € a spokojeně se šel ubytovat.

Pizza Crudo

Dopa hostel příjemně překvapil upravenými společnými prostorami a zázemím. Nepříjemně počtem toalet a absencí klimatizace. Naštěstí teď ještě moc nebyla potřeba. Na triku jsem si opět objevil slané mapy, tak jsem se převlékl a vyrazil do víru večerního města. Prošel jsem před stmíváním Piazza di Porta Ravegnana i Piazza Maggiore a poté zamířil do Parco del Cavaticcio na Biografilm festival.

Ranní Bologna
Věže na Piazza di Porta Ravegnana při západu slunce
Piazza Maggiore

Lidí jako psů a všichni tam na něco čekali. Jak se ukázalo, v deset večer začal koncert nějaké kapely. Myslím Bombini. Subjektivně takové unylé a nevýrazné. Mimochodem paření pod otevřeným nebem na italský způsob není moc můj styl. Každý druhý vypaluje a podle toho to tam voní.

Biografilm

Ušlapané nohy, ospalý a ještě přecpaný z večerní pizzy. Na pivo tak ani nebyla chuť a třetinka italského delikátního patoku za 4 € chce taky hodně silný a nadšený žaludek. Vedle mě všichni vypalovali cigára. Tenhle italský open air styl pařby není pro mě, a tak po půl hodině jsem to zabalil a došlapal na hostel. Tam jsem si zanadával na špricle žebříku vedoucí k posteli, které jsou tak uzoučké, že řežou do nohy. K tomu ten dřevotřískový kotec není můj styl. Jinak všechno super. Zamykací skříňky i rovnou povlečená postel.

Překvapivě jsem se tam po dlouhé době opravdu dlouze vyspal. Snídaně, co byla v ceně hostelu, byla vynikající, a do slova překonala má nevalná očekávání, a kolem kolem lepší než v lecjakém x-hvězdičkovém hotelu. K pití na výběr džus, mléko, jogurt, káva, čaj, čokoláda, k jídlu, toasty, chleba, marmelády, prosciutto, sýry, ovoce, máslo, sušenky...

Dobré ráno, Bologno!
Kanál Finestrella

Druhý den jsem pojal v odpočinkovém duchu. Podíval se na kanál Finestrella, který představuje takovou malinkatou variaci na Benátky, ale moc půvabu nepobral (a lepší světlo na fotografování nabízí odpoledne) a zašel relaxovat do Parco della Montagnola. Z jeho severní strany se naskýtá pěkný výhled směrem k nádraží na Porta Galliera a zříceninu Scalinata Del Pincio. Pak jsem koupil pár magnetek (a jen tak mimochodem, najít tu klasický obchod se suvenýry není zrovna žádný med, v centru jsou jen samé normální obchody) a došel k již ozkoušenému podniku Pizza Case pro pizzu.

Teatro Arena del Sole
Pohled z Parco della Montagnola na zříceninu Scalinata Del Pincio

Tentokrát jsem si řekl, že se prásknu přes kapsu a dám si Pizza Casa za rovných pět éček. Podle štítku by měla být na rajčatovém základu se sýrem, šunkou, klobáskami, houbami, olivami a nějakým wurstem. Požádal jsem italsky, aby byla bez hub a čekal jsem. Dostal jsem 30 cm pizzu včetně krabice. Opět výtečná, jen celkem mastná. Měl bych k tomu několik připomínek - salsicce (párečky) mi připomínali spíš Babišovy bezmasé párky a wurst byl něco jako prejt.

Pizza Casa senza funghi

S krabicí pizzy jsem se pomalu táhl k Stazione Centrale, odkud v neděli jezdí jediné spojení na letiště, Aerobus. Řekněme si to na rovinu, že to ten víkendový výlet docela prodraží. Jedna cesta stojí jako jedna lepší pizza - 6 €. Koupil jsem si lístek a nastoupil spolu s krabicí nastoupil. Jako express bych to moc nenazval. Stojí asi na čtyřech dalších zastávkách a jezdí stejnými pruhy a silnicemi jako běžné městské autobusy. Na letišti jsem byl předpisové dvě hodiny před odletem. Snažil jsem se dojíst pizzu, ale nedalo se to. Nevešel se už do mě ani kousek a musel její zbytek, ač nerad, vyhodit.


Na letišti je pár zajímavých míst. V přízemí u východu vystavená Lamborghini, v prvním patře před kontrolou obchod Ferrari s vystavenou formulí z Lego kostiček a za kontrolou u gatů obchod Ducatti s jednou motorkou. Boarding v Bologni kupodivu začal přesně načas a odlet byl přesně podle plánu. V sedačkové ruletě jsem vyfasoval middle (prostřední sedadlo), avšak i navzdory tomu jsem krátce po vzletu upadl do limbu a probudil se až nad českým vzdušným prostorem. V Ruzyni se doboardovalo autobusem a následně odjezd stodevatenáctkou na metro.

Lamborghini na letišti
Já a Ferrari

Náklady:
Zpáteční letenka Praha - Bologna ..... 1058,01 Kč
Ubytování v Bologni ..... 30 € / noc
Doprava z/do města ..... 7,3 €
Pizza ..... 9,5 €
Zmrzlina ..... 2,5 €
Magnetka ..... 3 €

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)