Na konci února jsem poprvé zavítal do Afriky. Navštívil jsem Maroko. To je v únoru je krásné. Celé se zelená a je zaplaveno stovkami žlutých a oranžových kvítků. Příjemně jarní teploty kolem 20°C navíc přejí turistice. V létě si tam neumím představit chodit pod tím rozžhaveným pouštním sluncem.
Na návštěvu Maroka jsem měl týden. Většinu z dvou dnů mi sežraly přelety. Do Maroka jsem se dostal kombinací nízkonákladových letů (cca 140 €):
- Praha - London Stansted - Fez,
- Marrákeš - London Stansted - Praha.
 |
| Palmeraie v Marrákeši |
Pro Maroko jsem si naplánoval tento itinerář:
- 10 hodin dlouhé mezipřistání v Londýně,
- 1 den ve Fezu s jeho spletitou medinou,
- 1 den pro návštěvu římských ruin Volubilis a města Moulay Idriss,
- 1/2 den pro návštěvu Rabatu,
- 1 den pro návštěvu Casablanky,
- 2 dny pro návštěvu Marrákeše (včetně výletu k 100 metrům vysokým vodopádům Ouzoud).
Ubytování jsem si zajistil dopředu s Booking.com. Ve vnitrozemí je pokoj na noc doslova za pusu - ceny začínají už na 10 €, na pobřeží Atlantského oceánu už je to horší, zde jsem se s pokojem nedostal pod 40 €.
Tato cesta naštěstí probíhala poklidněji než návštěva Istanbulu, ačkoliv nemůžu říct, že by na mě nezkoušeli nejrůznější triky. V Maroku je oblíbený trik s jídlem - restaurace nemají jídelní lístek s cenami a neznalým turistům, kteří si předem nedomluví cenu, chtějí poté za jídlo naúčtovat aspoň 100 dirhamů (cca 260 Kč a taky 2x-3x víc, než je tam běžné).
Nad finálním itinerářem jsem dlouho váhal. Nakonec zvítězila trasa Fez – Volubilis – Moulay Idriss – Rabat/Salé – Casablanca – Marrákeš – Cascade d’Ouzud.
Můj stopover v Londýně na cestě tam byl dlouhý 10 hodin a na cestě zpátky jen 3 a ¼ hodiny. Nastavil jsem si je tak, aby mi v případě zpoždění mi neuletěla letadla nebo, aby byla aspoň kompenzace na novou letenku.
Středa 22.února
Z Londýna jsem se na letiště dostal včas a teď už zbývalo jen počkat na to, až se na displeji objeví číslo "gatu" pro odlet. Čas se měl na displeji objevit hodinu před plánovaným odletem.
Když displej hodinu před odletem ožije, objeví se na něm jen, že čas bude ohlášen o ¼ hodiny později. Už tuším, že něco není v pořádku. Zpoždění vystoupá až na hezkých 45 minut. To už to nevydržím a vydám se hledat někoho, kdo mi může podat nějaké informace. Ale to není tak jednoduché. Letiště Stansted totiž nemá v odletové hale žádné informace s živým zaměstnancem. Spoléhá kompletně na displeje. Odchytnu si tedy aspoň pracovníka ostrahy, ale ani on mi moc nepomůže, jen mě pošle za lidmi, kteří jsou u letištního vlaku.
Naštěstí 10 minut na to se už objevuje číslo gatu. Přečtu si ho a rázuji si to k tomu letištnímu metru směr gate 36 (jeho poslední stanici). Dojdu ke gatu, ale tam vidím na úplně jiný let se statusem "Closed". Jsem z toho zmatený.
Bohužel bych u této gate musel čekat na vyřešení ulétlého letu, tak se v tomto terminálu duchů přesunuji opodál k prázdné přepážce, u které ještě nějaký zaměstnanec je. Tam mi najdou řeknou, že mi to letí od gate 87".
To je sice fajn, "gate 87", ale jak se na ní dostanu? Vláček byl jen jednosměrný a toto je jeho poslední zastávka. Navíc i ty eskalátory od vlaku jedou jen nahoru. Tak se hned ptám, jak se tam dostanu. Posílají mě k pracovníkovi ochranky, ke kterému dobíhám a spolu s několika zmatenými Maročany mě během několika chvil provede střevy letiště až ke gate 87. Když vezmu v potaz číselný rozdíl gatů, cesta to byla překvapivě krátká.
U gate 87 už čeká dlouhý hádek, který je jako v klinické smrti a vůbec se nehýbe. Čekám tam deset patnáct minut a teprve pak se trošku pohne. Poté si tuto situaci zopakuji při čekání na nástup do letadla. To už ale čekám na dešti u letadla. Počasí se totiž rozhodl, že konečně nadešel čas sprchnout a Stansted jaksi nevede choboty.
Jen tak mimochodem, pro let do Maroka je u Ryanair zdarma odbavené zavazadlo. Trošku smutný pohled byl na ty před letadlem položené kufry pomalu čekající na vozíku, až je naloží. Dvakrát smutný pohled byl na durch promočený skládací kočárek čekající hned vedle vozíku s kufry.
Když jsem se konečně dostal do letadla, drama zdaleka nekončilo. Kapitán se několikrát ohlásil z praskajícího přeřvaného repráčku, že ještě od letového provozu nedostal slot a musíme dál čekat. Po další půl hodině jsme konečně vzlétli. Aspoň že let probíhal poklidně.
Do Maroka jsem přiletěl až těsně před půlnocí místo původně plánovaných 22:15. Po výstupu z letadla mě uvítal až překvapivý noční chlad. Letiště ve Fezu není příliš velké a vypadá spíš jako nějaký menší logistický sklad s písmeny "Fez International Airport". Jenže to není normální sklad - hlídkují před ním vojáci, kteří dohlíží na to, aby si nikdo tuto krásu nevyfotil.
 |
| Letiště ve Fezu přes den (zdroj: wikipedia.org) |
Fez je spolu s 1.100.000 obyvateli druhé největší marocké město. Má nejednoznačnou transkripci - francouzsky Fès, česky Fás, anglicky Fez. Město bylo založeno roku 789 Moulayem Idrissem I. Je známo díky své spletité medině, která je jedna z nejlépe zachovalých na světě.
Procedury pro vstup do Maroka jsou dost byrokratické. Všichni lidé, kteří přiletí do Maroka, musí jít k celníkům, tam vyplnit vstupní formulář (včetně adresy ubytování), poté ho odevzdat spolu s pasem celníkovi, který to vše nadatluje do počítače, něco si k sobě opíše a pak do pasu dá razítko. Poté se jde ještě k jinému celníkovi, který to razítko zkontroluje a poté vás pustí do potemnělé letištní haly.
Ta vypadá jako větší zasedačka. Na levé straně dvě směnárny, jedna s nevýhodnějším kurzem než druhá, napravo dopravník se zavazadly a šikmo vlevo vojákem hlídaný východ s rentgenem na kontrolu zavazadel.
Nikde žádný bankomat, tak jsem si šel stoupnout do fronty a z nouze jsem si vyměnil 20 euro. Pak jsem poslal batoh skrz rentgen a šel jsem ven. A to jsem si dělal iluze, že když přiletím včas, třeba to půjde ještě vzít autobusem.
Prošel jsem kolem vojáka a mojí pozornost upoutal levý zadní kout, v kterém se krčil taktně schovaný bankomat. Došel jsem k němu a vybral z něj dalších pár dirhamů.
Před letištěm ke mně urychleně přispěchal dohazovač taxikářů a začal první kolotoč smlouvání. Říkal mi jeho nadnesené ceny a já ty moje středoevropské. Nakonec jsem se spojil ještě s několika lidmi jedoucími do centra, vyšlo nás to na 120 dirhamů na osobu (cesta z letiště do centra má asi 15 km).
Moje ubytování (Dar Ziat) mělo check-in do půlnoci. Naštěstí majitel měl pochopení a mohl jsem dorazit i později. Bohužel, ubytování se nachází v medině, kam se nedá přímo dojet autem (to jsem nebyl schopný předem vyčíst z mapy). Proto jsem po příletu musel majiteli zavolat. Jestli na letišti byl nějaký obchod s místními SIM kartami, tak byl už dávno zavřený, tak jsem musel chtě nechtě využít volání s Vodafonem s 30 Kč za minutu.
Taxikář mě dovezl do centra před nějakou fontánu a pak mě poslal s jeho známým, aby mě tam dovedl. Po pár minutách volal lehce netrpělivý majitel, předal jsem ho mému průvodci a začali si spolu něco arabsky šverkat.
Ulice Fesu v noci nejsou zrovna místo, kde by se člověk chtěl toulat sám. Jsou úzké, temné a spletité. Lemují je pohozené odpadky, kterým se místo krys věnují kočky. Jinak nikde ani živáčka.
Asi po 10 minutách mě dovedl na místo, kde na mě čekal majitel
ubytování. Průvodci jsem poděkoval, dal mu 40 dirhamů na tabák a sám
jsem šel s majitelem se ubytovat. Mnou vybraný riad, jak jsem zjistil,
když jsme tam dorazili, není nijak označený (ani poloha na mapě příliš
nesedí a navíc ta ulice ani není v Google Maps). Hlavně že ho
Booking.com vesele prodává a má ho označený i jako jedno z top ubytování
pro lokalitu Fez.
Trval na tom, že mi uvaří domácí tajine
(typické marocké jídlo). Sníst se dalo a bylo to docela dobré. Jídlo
bych teď stejně nikde jinde nesehnal. Pak jsem šel do svého pokoje, kde
na mě čekala neskutečně tvrdá postel s upadlou pelestí. Pokoj neměl
koupelnu ani umyvadlo. Obojí bylo až o patro výše. K tomu se přidal
ještě zvláštní způsob ložního prádla - prostěradlo a složené dvě
dekorační deky bez povlečení.
Náklady:
Taxi … 120 dirhamů
Místní průvodce … 40 dirhamů
Roaming … 80 Kč
Komentář: Kdyby Ryanair přiletěl na čas, mohl jsem ušetřit asi i
několik stovek. Nejspíš by ještě jel autobus, nepotřeboval bych průvodce
a ani bych nemusel volat.
Za 30 dirhamů (80Kč) tu dostávám 1GB dat (po 2G a 3G síti) a 1 hodinu místního volání. Pokud chcete 4G síť, tak na to pamatujte předem. Upgrade SIM karty na 4G, minimálně u tohoto operátora, není možný a nová SIM s 4G sítí stojí 100 dirhamů (jak zjišťuji později). Naštěstí ve městech je dobré pokrytí i 3G sítí.
 |
| Bab Boujloud |
 |
| Jnane sbil |
Poté dorazím ke Královskému paláci, do nějž,
jak
jsem na místě zjistil, se nesmí. Aspoň, že je na něj hezký pohled
zvenku, zejména hezké jsou zlacené vstupní brány. Dalších čtvrt hodiny
mi trvalo se dostat na nádraží a koupit
si lístek. Od tamějších zaměstnanců jsem se lámanou francouzštinou
dozvěděl, že
opravdu není problém koupit lístek až na poslední chvíli.
 |
| Královský palác ve Fezu |
Protože se udělalo překvapivě hezky a teplo a odpoledne už pomalu přicházelo, vzal jsem si na zpáteční cestu do centra taxík za 20 dirhamů. Díky tomu jsem stihl navštívit Muzeum Dar Batha (vstupné 10 dirhamů), které nabízí vstup do historického paláce s mimořádnými mozaikami, ale také expozicemi s předměty denní potřeby a oblečením vztahujícím se právě k regionu Fez.
 |
| Musee Dar Batha |
Následně jsem pokračoval skrz Bab Boujdal do mediny, kde jsem se ztrácel v nekonečném množství stánků a krámků. Jako oběd jsem si dal zapečenou bagetu s hranolkami za 12 dirhamů.
 |
| Stěny v mederse Bou Inania |
Z něj jsem si to namířil do medersy Bou Inania (vstupné 20 dirhamů). Po zaplacení vstupného vás pustí do dvora obdivovat nádhernou islámskou architekturu, ale na můj vkus tento dvůr s rozměry, jestli hodně, 10 na 10 metrů je za to vstupné trochu málo.
 |
| Osel dopravující náklad v medině |
Z medersy jsem pokračoval k mešitě Karaouiyne, která je až na druhé straně mediny. Jako prakticky do všech mešit v Maroku, tak ani do mešity Karaouiyne nemají přístup nevěřící a z úzkých ulic mediny není na ní zvenku ani dobře vidět. Z Place Serrafine před mešitou, kde kováři předváděli své umění, jsem sešel až dolů k řece k Bab Rcif. Průvodce mi poradil jít se podívat na protější kopec k Andaluské mešitě.
 |
| Place Serrafine |
To nebyla zrovna dobrá rada. Za prvé, to bylo mnohem dál, než se zdálo, protože ty křivolaké uličky jsou jedno velké bludiště. Zde jsem s konečnou platností poznal, že Google Mapy ani MAPS.ME ve svých mapách nemají zdaleka všechny ulice a uličky, které ve Fezu jsou. Navíc některé jsou tak úzké, že vypadají jako vstup do dvora. K tomu ani v těch širších se GPS příliš nechytá.
 |
| Odvrácená tvář Fezu nedaleko Andaluské mešity |
Na kopečku, když jsem už byl skoro u Andaluské mešity, jsem uviděl nádhernou vyhlídku na okolní kopce a poodešel asi 200 metrů stranou. Najednou se ale ocitám v pravém nefalšovaném slumu, kde v tu dobu naštěstí probíhal bleší trh. Na nikoho nekoukám, nic nefotím a pomalu a nenápadně se vracím zpátky.
 |
| Bab Rcif |
Vrátil jsem se dolů k Bab Rcif a pomalu se vracím skrz medinu k ubytování. Cestou potkávám spoustu „Hello, my friend“, kteří byli velmi ochotní mi pomoct se směrem, ale také mi odpomoct od peněz, protože to přece nedělají zadarmo, a když přijde řeč na cenu, je vidět, že jim zřejmě už někdo vyprávěl o cenách v Londýně.
Na poslední chvíli jsem ještě v průvodci objevím informaci o Muzeu Riad Belghazi. Podle GPS jsem kousek od něj, tak se ho vypravím hledat. Křivolaké uličky mě snad promotaly několikrát dokola a nedá se říct, že by popisky ukazující cestu k muzeu byly zrovna kvalitně udělané. Nakonec jsem zůstal stát na náměstíčku, kde ukazovala cedule směr do nějakého temného dvora.
Odtamtud mě vede k muzeu dovedl jeden místní mládežník. Za vstup do muzea platím 40 dirhamů (zatím zdaleka nejvyšší v Maroku). Barák je to pěkný, jsou tam i hezky udělané výstavy, ale působí to komorním dojmem, sice není ani pět odpoledne, ale vypadá to, jakože mají melouch a už je dávno po zavíračce. Shora ze střechy domu je hezký pohled na Fez a okolí.
 |
| Výhled ze střechy Musee Riad Belghazi |
Poté mě předává naproti do obchodu s kožedělnými výroky. Přímo u vstupu je velká cedule hlásající „free tour“ s fotkou výhledu z terasy. Právě odsud jsou v průvodcích fotky barevných jezírek koželužen ve Fezu. Obchodník mě vede nahoru na střechu. Tam mi naskýtá pohled na různobarevná jezírka a obchodník mi říká pár slov k tomu, jak se tam barví kůže, např. pro černou barvu přidávají uhlí, pro zelenou mátu.
 |
| Barevná jezírka koželužen |
Pak mě vede zpátky dolů do obchodu. Vím, že je to jeho obživa, tak mu říkám, že bych možná potřeboval nový pásek. Odvede mě k místu, kde v obchodě mají pásky. Když se optám „how much“, spadne mi brada, protože by za něj rád 400 dirhamů (tj. 1000 Kč). To nedám, ani kdyby to vážně byla velbloudí kůže, jak říká, a ještě k tomu pozlacená.
Chvíli smlouvám, ale stejně se nedostávám rozumnou cenu. Za měsíc se to třeba rozpadne a co já potom s tím? K němu to určitě reklamovat nepojedu. Ještě se mě snaží prodat neméně předraženou koženou bundu. Za tu „free“ prohlídku po mě něco chce, tak mu do ruky strkám dvojlibrovou minci, co mi zbyla z Londýna, jelikož mi jaksi už došly všechny malé marocké peníze.
Na tu se ošívá, co to ksakru je, že chce jen marocké peníze. Tak z hlubin peněženky vyndavám 20 dirhamů, které jsem měl schované pro toho průvodce, co mě dovedl k muzeu. Tomu poté dávám také dvojlibrovku, také se ošívá, tak dostává 20 dirhamů, když mi vrátí na větší bankovku.
Pak se už pomalu vracím na opačný konec mediny ke svému riadu. Chvíli se motám spletitými uličkami mediny, veškeré nabídky hellomyfriend odmítám a orientuji se podle modrého špendlíku na mapě. Čas od času narazím na oslíka s vezoucí náklad doprovázeného ošuntělým chlápkem, u nás bychom řekli bezďákem. Ve zdejších uličkách neprojedou auta a motorky jen stěží.
 |
| Nasvícená fontána na náměstí v Bathě |
U fontány v Bathě odpočívám, svačím a píši jeden pohled.
Schválně zkouším za jak dlouho a jestli dorazí do Prahy. Jedna známka do
ČR tu stojí
9 dirhamů a pohled 3. Poté se vracím do riadu a nakonec to zvládám bez
telefonátu, ačkoliv najít ten riad není vůbec snadné. Není nijak
označený a jeho pozice udaná v Booking.com neodpovídá realitě. Uvnitř na mě už čeká další domácí
tajine jako večeře
Jen co se vrátím do riadu, spouští se prudký liják a
pokračuje téměř až do rána. Majitel riadu si ještě dělá starosti, jestli
jsem
koupil levně lístek na vlak. Samozřejmě, že ano. Jdu spát brzy, abych
dohnal
můj včerejší spánkový deficit daný zpožděním mého letu. Skládám se na
tu tvrdou a proleželou postel a v duchu se raduji, že příští noc už budu
spát jinde. Navíc zde jsem tu ani nezavadil o teplou vodu. Tak jsem jen
rád, že dnes bylo tak chladno, že nutně nepotřebuji sprchu.
Subjektivně mám z Maroka mnohem větší kulturní šok než
z Japonska a Thajska dohromady. Stále se tu o všem smlouvá, ale bohužel
už se čas od času někdo z nich podíval na Západ a podle toho tu vypadají
prvotní ceny. Navíc tu nikde nejsou žádné supermarkety. Kdo byl v Asii,
ví, že tam jsou na každém rohu. Tady ale ani ň. Jen malé koloniálky
s výdejní okénkem, které mají zboží navršené až ke stropu a všechno je bez cen. A když už třeba u
benzínky narazíte na něco, co vypadá jako malý supermarket, opět tam chybí
ceny.
Náklady:
Taxi z nádraží do centra … 20 dirhamů
Vstup do muzea Dar Batha … 10 dirhamů
Vstup do medersy Bou Inania … 20 dirhamů
Vstup do muzea Riad Belghazi … 40 dirhamů
Průvodce, který mě zavedl k muzez Riad Belghazi … 20 dirhamů
Obchodník z koželužny … 20 dirhamů
Ubytování Dar Ziat na 2 noci … 40 euro
Pátek 24.2.2017
Ráno vstávám časně, abych při nejhorším stihl dojít až na
vlak pěšky. V riadu posnídám kus housky s čajem a chci platit. V tu
přichází první marocký zádrhel. Sice o tom, že tam ani neslyšeli o platebním
terminálu, jsem už tušil, proto jsem s tím počítal a dopředu si připravil
cash, ale jaksi částka neodpovídá - ubytování mělo stát 10 eur na noc. Takže na
stůl pokládám 20 euro a k tomu jako bonus přidal 100 dirhamů jako tuzér za čekání a večeře
(už tak se mi zdá tuzér 50% ceny ubytování dost na hraně). To se mu jaksi
nelíbí a začíná mi ukazovat, že to tam prý stojí 12 euro na noc plus 2 eura na den
městská daň.
Zajímavé, já mám černé na bílém 10 € a toho se držím. A k tomu
si začíná vymýšlet, že jedna večeře byla za 10 euro (to je 3x víc než v samém srdci mediny). Super! Miluji tyhle
přehnané ceny účtované zpětně. Chvilku pokračujeme v dohadování. Ze vší
té jeho starostlivosti to dělá dokonalou ironii. Hlavně, že do poslední
chvíle zamlčel, kolik u něj stojí večeře. Nemám
chuť se s ním dál dohadovat, tak mu nakonec znechuceně na stůl pokládám 40
euro a mizím s tím, že o tom ubytování napíšu fajnovou recenzi.
Takže jestli pojedete do Fesu a uděláte tu chybu, že si
vyberete Dar Ziat, jedno z nejprodávanějších ubytování na Booking.com, počítejte s rozbitými betonovými postelemi, studenou vodou a
určitě si tam nedávejte večeři.
Teď po návratu do Prahy mě dostalo, když jsem si spustil na mobilu hru a
najednou se v ní objevila reklama na Dar Ziat. Tam určitě brzy znovu
pojedu. Není nad správně zacílenou reklamu!
Vymotám se ze spletitých uliček mediny a dojdu na náměstí Batha, žádný taxík tam samozřejmě před osmou ráno ještě není. Při pěší procházce na nádraží jsem si aspoň užil nádherný výhled na město. Můj dnešní cíl jsou ruiny římského města Volubilis. Abych se tam dostal musím vlakem dojet do Meknesu a odtamtud chytnout taxi nebo některý z řídkých spojů tamější MHD.
Na nádraží jsem dorazil včas a vlak tam už stále více než 20 minut před odjezdem, tak jsem nastoupil a zabral si kupé. Včera zakoupená jízdenka na vlak mě stála 22 dirhamů (cca 60 Kč). To za 40 minut jízdy není špatné skóre. Navzdory ceně, vlak splňuje všechny evropské standardy a pendolíno se na něj snad může vytahovat jen elektrickými zásuvkami.Po necelé hodině jsem už vystupoval na nádraží v Meknésu. Hned po výstupu z haly se na mě snesli taxikáři jako supi na svou oběť. Jejich hypervýhodnou nabídku jet do Volubilisu za 300 dirhamů (750 Kč) jsem s díky odmítl a šel jsem vstříc francouzskému institutu, odkud by měly jezdit levné skupinové taxíky.
Cestou jsem se dal do řeči s americkým párem, které jsem zdálky viděl, jak také tu hordu taxikářů obešli obloukem. Do Volubilisu jsme nakonec společně vyrazili taxíkem. Za 100 dirhamů na osobu včetně zastávky v městě Moulay Idriss.
 |
| Vyhlídka na Moulay Idriss |
Z Meknésu do Volubilisu je to přibližně 30
kilometrů jízdy. Cestou taxikář zastavil na vyhlídce na město Moulay
Idriss. Výhled to byl pěkný, ale všechna tráva v bližším i širším okolí
byla jedno velké bahniska, tak od této zastávky se z nás po zbytek dne
jen sypalo bahno, a své nové boty jsem obohatil o nový suvenýr -
prvotřídní marocké bahno.
K Volubilisu jsme dorazili krátce před polednem. S taxikářem jsme se
domluvili, že na nás počká jednu až jeden a půl hodiny. Koupili jsme si
vstupné za 10 dirhamů a vstoupili do areálu.
 |
| Volubilis |
Volubilis jsou ruiny starého římského města založeného v 3. století př. n. l. Bylo opuštěno až v 11. století, kdy se místní přestěhovali do nedalekého města Moulay Idriss. Od roku 1997 je na seznamu UNESCO.
 |
| Černý oslík volně se pasoucí v areálu Volubilis |
Už na první pohled jsou ruiny Volubilisu obrovské (a to je jich od krytá jen část). Prošli jsme vítězný oblouk, baziliku, i kapitolní chrám. U brány Tingis jsme začínali chápat, že se to nestíháme a nejspíš se i víc než trochu opozdíme. Vrátili jsme po necelých dvou hodinách zkratkou přes lázně a na chvíli jsme i nakoukli do muzea u vchodu, kde jsou shromážděné menší předměty nalezené při vykopávkách.
 |
| Pohled na Baziliku od Kapitolního chrámu |
 |
| Decumanus Maximus, Volubilis |
 |
| Pohled směrem k lázním, Volubilis |
Z Volubilisu jsme zamířili směrem k ještě jedné vyhlídce na město Moulay Idriss. Poté jsme dojeli přímo tam, řidič se šel pomodlit a nám připadla necelá hodinka na prohlídku tohoto městečka. My jsme ji převážně strávili v okolí náměstí a čas jsme využili k rychlému obědu. Po žádném šplhání na okolní kopce jsem dnes už vážně netoužil.
 |
| Údolí s městem Moulay Idriss |
Když jsem zjistil, kolik tam na trhu chtějí za nějaké jídlo ještě ke
všemu v nepříliš přesvědčivých hygienických podmínkách (opečená bageta
za 30 dirhamů), tak jsem se naštval a naproti v koloniálu si koupil dvě
teplé chlebové placky po 1,5 dirhamech (a poprvé jsem se setkal s menší
mincí než je 1 dirham).
Samotné město se vzpíná z údolí až na vrcholky okolních vysokých kopců a
dominuje v něm bílá barva. Jeho dominantou je velká mešita, do které
ale nemuslimové nemají přístup.
Náklady:
Jízdenka Fez - Meknes ... 22 dirhamů
Taxi do Volubilis … 100 dirhamů
Vstupné do Volubilis … 10 dirhamů
Pátek 24.2.2017: Odpoledne jsem se sdíleným taxíkem z Moulay Idriss vrátil zpět na nádraží v Meknésu a rozloučil se spolucestujícími z USA. Oni měli namířeno zpět do Fezu a já na večer mířil do Rabatu.
Lístek do Rabatu mě stál 69 dirhamů. Vlak přijel o pár minut později, ale přijel a další zpoždění už nenabral. Cesta do Rabatu trvala necelé 3 hodiny. |
| Trh v Salé u vstupu do mediny |
Do Rabatu jsem dojel těšně před západem slunce. Vystoupil jsem na stanici Salé Ville a nejdřív zamířil do mého ubytování Dar El Mouhit (dar arabsky znamená dům). Těšil jsem se na to, že bude lepší kvality než ten předchozí a snad tam bude teplá voda. Podle mapy to do Dar El Mouhit bylo jen 1,5 kilometru a žádná kloudná MHD k němu nejede. Inu, co se dá dělat, tak jsem se vydal na cestu pěšky.
Šel jsem hlavní ulicí kolem hradeb mediny Salé. Provázelo mě světlo pozdně odpoledního slunce, které čas od času prokouklo skrz husté mraky. Po druhé straně ulice jsem míjel luxusní restaurace střídané slumy a příbytky nejchudších. To na mě nedělalo dojem zrovna nejpříjemnějšího a nejbezpečnějšího místa. Ale nevšímal jsem si jich, nefotil a oni si za odměnu nevšímali mě.
 |
| Příboj na pobřeží Salé |
Když jsem měl odbočit k daru,
uslyšel jsem volání moře, které hučelo půl kilometrů od pobřeží až sem.
Na nic jsem nečekal a vyrazil moři vstříc. Pomalu se už začalo stmívat.
Když jsem dorazil k pobřeží, uviděl jsem, že stojím na vrcholu asi 10
metrů vysokého skalnatého útesu, do kterého pode mnou s velkou silou
naráží mohutné vlny, až mě čas od času skropila sprška mořské pěny. Už
jsem věděl, že druhý den určitě nemá cenu jít hledat přilehlou pláž na
druhé strany mediny. Nejen, že voda má podle webu necelých 17°C, ale k
tomu je ještě takto rozbouřené moře.
Došel jsem podle mapy k poloze Dar El Mouhit. Opět v boční uličce
nepřístupné autem a opět nijak značeno. Povzdechl jsem si, vyndal jsem
smartphone a jal se studovat podrobně instrukce pro příchod. Pomohli mi
tamější děti, které mě zavedly k jedněm dveřím. Kupodivu nic nechtěly
jako odměnu.
Podle dětí číslo domu 8, podle instrukcí jsem měl najít číslo 12, ale
dejme tomu. Po několika minutách se otevřely a přivítala mě paní, která
nemluvila ani slovo anglicky, jen francouzsky (a to ještě hádám, že ne
zrovna dobře).
 |
| Postel v Dar El Mouhit |
S mírnou nedůvěrou jsem se nechal odvést do pokoje pamětliv na různé scamy a raději ještě jednou zkontroloval, jestli jsem na správném místě. Pokoj podle fotek na Booking.com odpovídal, ale jen ta poloha na mapě bych řekl, že byla zase aspoň o 100 metrů vedle.
Pokoj byl nádherný a vyvedený v maurském stylu. Konečně v něm nechyběla koupelna a tekla i teplá voda. Dokonce jsem vyfasoval na stěně i vlastní živou ještěrku. Umyl jsem se, vybalil nejdůležitější věci a vydal jsem se na prohlídku nočního Rabatu.
Město Rabat je od roku 1956 hlavním městem marockého království. Celá aglomerace je dvojměstím rozkládajícím se na pobřeží Atlantského oceánu u ústí řeky Bú Regreg. Na levém břehu Rabat, na pravém o trochu mladší město Salé. Obě dvě města mají vlastní mediny. Se svými necelými 600.000 obyvateli je Rabat až 7. největší město v Maroku.
Rabat ve mě zatím nezanechal dobrý dojem - slumy i v centru a k tomu vzduch v okolí hlavní silnice je silně prosycen výfukovými plyn aut, které už měly být dávno na smetišti - tak doufám, že večerní procházka můj dojem vylepší.
Dojdu na tramvajovou zastávku naproti nádraží Salé. Koupím si 2 lístky po 6 dirhamech a vydávám se do centra Rabatu na protější stranu řeky. Vystupuji hned na první zastávce za řekou, u které stojí Mauzoleum Mohhameda V.
 |
| Hassanova věž v noci, Rabat |
Štěstí, že jsem si v noci udělal tuto generálku. Zjistil jsem, že jsem úplně mimo mísu, a stejně musím dojít o stanici dál, protože mauzoleum stojí na kopci a od této zastávky k mauzoleu nevedou žádné schody nebo dokonce lanovka nebo výtah.
 |
| medina, Rabat |
Když už jsem byl v centru, tak jsem se vydal vstříc středověké medině Rabatu. Můžu říct, že v Maroku po osmé večer utichá jakýkoliv noční život. Lidé jsou snad jedině ještě v okolí typických marockých kaváren, které velmi rychle řídnou. Jinak téměř všechny obchody jsou už zavřené. Výjimečně je ještě otevřený nějaký obchod se suvenýry. Ale i tak bylo znát, že už pomalu zavírá.
 |
| Odvrácená tvář Rabatu, uprostřed souku v medině |
Cestou jsem potkal menší drogerii, kde jsem si konečně po dvou dnech koupil žiletku. Tyto téměř vylidněné ulice, dost často dekorované odhozenými pytli odpadků, kterým se věnovaly toulavé kočky, ve mně nevzbuzovaly příliš velkou důvěru. Nicméně došel jsem až k severnímu pobřeží k pevnosti Kasbah of the Udayas a šel jsem zpátky. Cestou jsem potkával řadu policajtů se samopaly. Možná proto tam bylo tak bezpečně.
 |
| Pohled na přístav v Rabatu |
Sobota 25.2.2017
Ráno mě v Dar El Mouhit čekala honosná snídaně (džus, pečivo, marmelády). Vše v tradičním marockém stylu v jinak úplně prázdné jídelně. Nějak tak se musí cítit milionář na opuštěném ostrově. Po snídani jsem se vyšplhal na střechu daru a odtamtud si užíval výhled na Salé, Rabat a rozbouřené moře v pozadí.
 |
| Výhled se střechy Dar El Mouhit |
Při placení mě ale opět čekalo nemilé překvapení v podobě dohadování o ceně. Cena z Booking.com se opět o několik eura lišila od té, co jsem měl platit. Mám rád pořádek. Přiměřené dýško jim rád dám, ale ať si ho nevyžadují tímto způsobem. Ten nemám rád a nenechám si ho líbit.
Poznámka: Ne, nebyla to cena + poplatky - paní vzala o několik euro vyšší základní k cenu a k té se snažila ještě přičíst daně a poplatky.
 |
| Mauzoleum Mohammeda V. |
 |
| Pohled na Hassanovu věž od Mauzolea Mohammeda V. |
Využil jsem svých včera nabitých vědomostí o Rabatu a tramvají za 6 dirhamů vyrazil k mauzoleu. Prošel jsem kolem Hassanovy věže a stoupal do kopce k mauzoleu. Do Mauzolea Mohammeda V. se neplatí žádné vstupné. Před vstupem dva vojáci na koních drží čestnou stráž. Prostranství kolem mauzolea je obrovské. Táhne se několik set metrů od Hassanovy věže až k mauzoleu umístěném na vyvýšeném návrší přístupném po schodech. Budova mauzolea je celá bílá se sloupovím v maurském stylu. Smí se až dovnitř a dokonce se tam může i fotit. Uprostřed ve sníženém podlaží je umístěná pozlacená rakev Mohammeda V.
 |
| Tramvaje v Rabatu |
Po prohlídce bylo už pozdní dopoledne, tak jsem se rozhodl, že Rabat mi už stačil. Tramvají jsem vyrazil na nádraží (6 dirhamů) a tam si koupil lístek na vlak do Casablanky (37 dirhamů).
Náklady:
Vlak do Rabatu ... 69 dirhamů
Tramvaje v Rabatu/Salé … 4x 6 dirhamů
Ubytování v Salé … 38 euro
Dopolední cesta vlakem z Rabatu do Casablancy (37 dirhamů) trvala necelou hodinu a před polednem jsem už byl v Casablance. Ale nedorazil jsem na nádraží Casa Port, jak jsem chtěl, ale na nádraží Casa Voyageurs, které je od Casa Portu vzdálené asi 3 kilometry.
Zjistil jsem, že jsem přijel špatným vlakem. Nikomu to nevadilo, ani průvodčímu, který mi ve vlaku štípal lístek. Štěstí, že jsem neusnul, to bych se probudil až v Marrákéši (a o den dřív než jsem plánoval). Vlak musel odjíždět jen o 3 minuty dřív než ten, s kterým jsem měl přijet.Ptal jsem se na peronu stojícího drážního zaměstnance, jak se dostat na Casa Port. Ten se mrkl na lístek a rovnou mě poslal na první nástupiště, odkud to mělo jet do Casa Portu. Nový lístek prý nepotřebuji. Vlak přijel a já se smíšenými pocity jsem nastoupil a doufal jsem, že nepřijde šťouravý průvodčí.
 |
| Výhled z pokoje v Hotel Central |
V Casa Portu mě uvítala nádherná moderní stanice vonící novotou. Kolem stanice byly samé moderní kancelářské budovy a doky přístavu. Popošel jsem pár set metrů k Hotel Central, kde jsem měl rezervaci. Tentokrát cena odpovídala (365 dirhamů) a mohl jsem zaplatit i kartou.
 |
| Ikonický bar Rick's Café v Casablance u hlavní silnice |
Z hotelu jsem se vydal poznávat krásy Casablanky.
Měl jsem na to téměř celý den. Prošel jsem kolem malé pevnůstky, v
které je restaurace La Sqala a dál pokračoval kolem přístavu, až jsem
došel k Rick’s Café známému z filmu Casablanca. Znalecky jsem shlédl již
v poledne se vinoucí kratší frontu a zhodnotil zde vystavené meníčko
slovy „možná později“. Dávat 60 dirhamů za koktejl se mi zrovna teď
nechtělo. Obzvlášť, když bylo krátce po poledni a měl jsem namířeno k
mešitě Hassana II, jediné mešitě v Maroku, do které pouštějí i nevěřící
(dnes mezi 14h a 15h).
 |
| Mešita Hassana II. stojí na místě násilím vyrvaném moři |
Mešita Hassana II. se začala stavět v roce 1986 a byla otevřena v roce 1993. Z větší části je postavena nad místem, kde dříve bylo moře. Je to největší mešita v Maroku a aktuálně by měla být třináctou největší na světě (aspoň to tvrdí Wikipedia). Celé mešitě dominuje 210 metrů vysoký minaret. Do mešity se vejde přes 100.000 věřících.
K mešitě jsem dorazil o hodinu dřív, tak jsem se toulal po okolí a pozoroval burácející moře. To na koupání opět nebylo. Když byl čas, vydal jsem se hledat vstup. Označen nikde nebyl, tak jsem se musel optat. Fronta a organizace prohlídky byla v africkém duchu. Ještě když lidé stáli ve frontě, rozebrali si jednotlivé skupiny podle jazyků průvodci a ostatní, kteří ještě neměli lístek, je museli dobíhat.
Vstupné na prohlídku mešity ve výši 120 dirhamů je nejvyšší, jaké jsem v Maroku platil. Taktně ho tam nikde nemají viditelně uvedené, jinak bych si asi řekl „Jdu do Rick’s Café“ a nestál bych tam čtvrt hodiny tu pomalu se vinoucí frontu.
Průvodce v mešitě vykládal o historii mešity a jejích rozměrech. Je veliká 100 na 100 metrů a ve sloupech jsou umístěné reproduktory. Pod mešitou se nalézají lázně a místa pro očistu věřících.
Z mešity jsem se přes medinu, která je mimochodem v Casablance čistější než v Rabatu, vrátil zpět k Hotel Central a šel se podívat k přístavu. Nenašel jsem však žádné místo, odkud by byl přístav hezky vidět, tak jsem raději zamířil k Place des Nations Unies. Přes náměstí jezdí tramvaje, do kterých se vstupuje skrz turnikety podobně jako do tramvají v Istanbulu. Přímo naproti náměstí je velký trh s plno suvenýrů. Stejně jako všude v Maroku se i tady musí smlouvat.
 |
| Trh se suvenýry naproti Place des Nations Unies |
Place des Nations Unies lemují secesní domy evropského typu. Nejvýstavnější z nich je Hotel Excelsior. Chtěl jsem tam na náměstí chvíli posedět v jedné z tamějších kaváren. Žádná ale neměla vyvěšené ceny ani na stole cokoliv co by připomínalo jídelní nebo nápojový lístek. Poučen minulými zkušenostmi jsem požádal číšníka, jestli by mi mohl přinést menu.
 |
| Výstavní třída Avenue des FAR nedaleko Place des Nations Unies |
Číšník nakonec přinesl cosi, co vypadalo jako nabídka zmrzlinových pohárů, ale ceny tam jaksi chyběly. Ukázal jsem na jeden a optal se „combién?“ (kolik), číšník odběhl a za chvíli mi nesrozumitelnou francouzštinou něco odvětil, nakonec jsem z něj dostal, že to mají být 3 eura, čili 29 dirhamů. Se slovy „C’est trop“ (to je příliš) jsem se zvedl a odešel středem.
 |
| Postranní ulička nedaleko Place des Nations Unies |
Zabočil jsem do postranní uličky, kde jsem se zastavil v příjemném podniku, kam chodí místní a kde jsem se za stejných 30 dirhamů doslova přejedl. Dal jsem si jeden zapečený sendvič, ovocné smoothie a francouzský zákusek.
Prošel jsem se ulicí podél tramvajové trati, jak radil průvodce, vychutnal si řady historických domů v evropském duchu a vrátil jsem se k hotelu. Večer jsem se už jen prošel a koupil si lístek na druhý den do Marrákéše za 95 dirhamů.
 |
| Vchod do mediny naproti Place des Nations Unies |
 |
| Tramvaj na Place des Nations Unies |
 |
| Avenue des FAR |
Náklady:
Vlak do Casablanky … 37 dirhamů
Vstupné do mešity … 120 dirhamů
Hotel v Casablance … 365 dirhamů
Posilněn snídaní jsem se vydal směrem k nádraží Casa Voyageurs. V mobilu jsem hledal způsob, jak tam dojet místní MHD. Opět jsem narážel na nedokonalosti mapového pokrytí. Jako nejlepší možnost se jevila jet autobusem č. 19 z Place des Nations Unies.
 |
| Velbloudi v Palmeraie |
Když jsem tam došel, našel jsem značku s piktogramem autobusu č. 19, ale
po autobusu, lidech, kteří na něj čekají, nebo dokonce jízdním řádu ani
nejmenší známka. Sebral jsem se tedy a zamířil k tramvaji. Ta sice
podle Google Map nejela až k nádraží, ale určitě jede častěji.
V nedalekém automatu jsem si za 8 dirhamů koupil lístek a šel jsem na
nástupiště. Jenže turnikety mě odmítaly pustit. Můj čerstvý lístek se
jim z nějakého důvodu nelíbil. Nakonec mě na stanici pustil hlídač.
Tramvají jsem se svezl několik stanic a, světe div se, jela až k
nádraží. Je vidět, že Google Mapy mají v Maroku větší, než menší
rezervy.
Na nádraží jsem si chvíli počkal. Na rozdíl od Casa
Portu, toto nádraží bylo maličké a nebyl tu skoro žádný obchod. Jen hala
a nástupiště. Vlak dorazil asi o 20 minut později. Nasoukal jsem se do
něj, dokonce jsem v něm našel prázdné kupé. Moc velká výhra to byla,
protože si ke mně marocká přisedla rodina s malým dítětem, které mě celé
3 hodiny 20 minut až do Marrákéše potají okopávalo.
 |
| Výhled z vlaku na krajinu v okolí Marrákeše |
Jinak Maroko bylo celou dobu překvapivě zelené, žádná poušť. To platilo až do Marrakéše. Ačkoliv posledních pár kilometrů před ním vegetace trochu prořídla, ale stejně byla prvotřídně zelená. V Marrákeši mě uvítala zima jako v morně a bylo zamračeno.
 |
| Gare de Marrakech |
Protože jsem si uvědomil, že v Maroku už jinde velbloudy nestihnu potkat, pevně jsem se rozhodl, že se teď za nimi projedu do necelých 15 km vzdáleného palmového háje Palmeraie.
Před nádražím se na mě opět sesypali taxikáři. Taxikáři opět neměli taxametr, a když ho měli, tak to taktně zamlčeli a dělali, že jim nefunguje. Na to jsem byl už připravený a měl nastudované informace z fóra od Tripadvisoru a usmlouval jsem ještě jakž takž rozumnou turistickou cenu - 100 dirhamů za cestu tam a 100 dirhamů ze cestu zpátky (původně chtěli 150 dirhamů za jednu cestu). Na to, že se jedná o necelých 15 kilometrů, to není zrovna nízká cena.
Během projíždění Marrákešem se oblačnost roztrhala, znatelně se oteplilo a udělalo se léto. V palmovém háji už naplno pražilo sluníčko. Velbloudáři po mně nejdříve chtěli 300 dirhamů, usmlouval jsem třetinovou slevu. Stejně si jsem jistý, že jak taxikář, tak i oni, ještě dobře vydělali.
Můj velbloud se jmenoval Zizu a bylo mu 10 let. Projel jsem se na něm přes háj kolem palem, v pozadí se rýsovalo pohoří Atlas. Jízda na velbloudovi drncala snad víc než jízda po D1. A když se rozeběhl, byl jsem rád, že jsem rád se na něm vůbec udržím a hlavně že jsem si nevzal delší jízdu. Vodič dostal dýško 20 dirhamů.
 |
| Já a velbloudice Zizu |
Pak jsem zamířil zpátky do města. Taxikář zpáteční cestou přibral dva lidi. Když jsem vystupoval, dávám mu 150 dirhamů, ukazuji dozadu a říkám mu „compartment“ (francouzsky společnost), on se rozchechtá a říká „no“, přidám dalších 20 dirhamů a řidič spokojeně odjíždí.
 |
| Place Bab Doukkala |
Procházím skrz velké náměstí Place Bab Doukkala a jsem mile překvapen civilizovaností tohoto místa. Dokonce mají i na semaforech odpočítávání času na zelené pro chodce. Nořím se do mediny a mířím k mému ubytování Riad Amra, kde zůstanu další dva dny.
 |
| I toto je Marrákeš |
Cestou prochází krytou ulicí, v které se nachází místní tržiště. Kupuji si na svačinu několik čerstvých mandarinek. Minu i v průvodci chválenou mešitu Bab Doukkala. Ta je opět přístupná jen pro muslimy. Můj riad se nachází blízko ní. Když k němu dojdu, tak s radostí kvituji, že tentokrát je i zřetelně označen.
 |
| Riad Amra, vstup |
 |
| Riad Amra uvnitř |
Recepčního v riadu poprosím, aby zatelefonoval na agenturu Marrakesh Travel Services, s kterou mám rezervovaný zítřejší výlet k vodopádu Ouzoud, protože k riadu se opět nedá dojet autem a vím, že není možné, aby mě zítra vyzvedlo před riadem auto, jak to je v propozicích. Domluví to tak, aby pro mě sem někdo zítra v 8:20 přišel. Bohužel, mají rozbitou tiskárnu a boarding pass na let z Marrakéše si musím vytisknout v internetové kavárně. Jedna má být u náměstí u Jemaa el-Fna.
 |
| Výhled se střechy riadu |
Po chvilkovém odpočinku vyrážím směrem k náměstí Jemaa el-Fna, kam jsem se stejně chtěl podívat. Tam asi na třetí pokus najdu internetovou kavárnu (francouzsky „ciber cafe“). Na internet nepotřebuji, tak jen mobilem na e-mail odesílám PDFko s boarding passem (z domova jsem to vytištěný neměl, protože ještě nebyl u Ryanairu otevřený bezplatný check-in). Černobílé vytištění mě stojí 5 dirhamů (čili 13 Kč). To určitě také nebude běžná cena…
 |
| Náměstí Jemma el-Fna |
 |
| Náměstí Jemma el-Fna |
 |
| Koutoubia Mosque |
 |
| Západ slunce nad mešitou Koutoubia při pohledu o náměstí Jemaa el-Fna |
Náměstí Jemaa el-Fna je obrovské prostranství s desítkami stánků a stovkami trhovců stojících tam jako houby po dešti. Tak narvané náměstí jsem naposledy viděl snad v Praze při hokeji. Jestli někde můžou být kapsáři, tak zrovna zde. Raději sundavám malý bágl a nesu ho v ruce. Zajdu se ještě podívat k mešitě Koutoubia a zpátky to beru přes souk (krytý trh). Do riadu přicházím právě včas na to, abych z jeho střešní terasy mohl pozorovat právě zapadající slunce.
 |
| Jemaa el-Fna v noci |
 |
| Jemaa el-Fna |
 |
| Jemaa el-Fna |
Večer se vydávám obdivovat Marrákeš při nočním osvětlení. Opět shledávám, že noční život tu je pod hranicí chudoby. Všechny obchody se už kolem osmé večer zavírají. Lidé se sice schází v okolí Jemaa el-Fna, ale není tam co dělat, kromě popíjení kávy. Vracím se do riadu a připravuji se na zítřejší výlet k vodopádům Ouzud (Cascades d’Ouzoud).
Ráno vstávám dřív a jdu se podívat na střechu na východ slunce. Mám ale smůlu – je regulérní mlha. To jsem v Maroku vážně nečekal. Chvilku si ještě přispím a vstávám na osmou zrovna včas na snídani. Ta je opět vynikající. V 8:20 pro mě přichází organizátor a vede mě k mikrobusu. O pár metrů mě přesazuje do o trochu většího mikrobusu a po sesazení dvojic k sobě vyrážíme. Celá organizace mi připomíná školní výlet.
 |
| Jarní příroda v Maroku |
 |
| Směrem k pohoří Atlas přibývá kamení, ale zelená stále převládá. |
 |
| Ovce jsou na každém rohu. |
Cesta vede přes menší marocké silnice a je hodně drncavá. Dokonce je to horší než naše milovaná D1. V půlce dělají čůrací pauzu trvajících afrických čtvrt hodiny (čti 40 minut), poté před polednem dorážíme do Ouzoudu. Tam řidič zastavuje u něčeho, co vypadá jako staveniště. Tam už na nás čeká smluvený průvodce, který stojí dalších extra 30 dirhamů na osobu. Mohlo by to být méně, pravda, ale překvapivě s tím mají problém hlavně Španělky a Němci.
 |
| Tady na nás čekal průvodce. Krásný kout městečka Ouzoud. |
 |
| Výhled na vodopády Ouzoud |
Počasí bylo krásné, slunečno a teplo. Konečně jsem si připadal jako v Africe. Vyrazili jsme po dosti kamenité cestě směrem dolů. Hned zkraje nás uvítal velkolepý výhled na 110 metrů vysoký vodopád v dáli. Po kamenité cestě jsme šli níž, prošli jsme skrz městečko plné restaurací, až jsme došli k horní části vodopádu. Z té není doporučeno se dávat po pěšině dolů, protože na ní bylo příliš smrtelných úrazů. Inu, klouže to tam.
 |
| Stromový háj v okolí vodopádů. Na fotce údajně mnoho set let starý strom, pod kterým v noci přespává řada zvířat. |
Poté jsme skrz stromový háj klesali níž, až k jejich úpatí. Zastavili jsme se dole na vyhlídce. U restaurace s pomerančovým freshem za 10 dirhamů. Odtamtud byl pěkný výhled na vodopád, ale trochu mi tam vadil ve výhledu elektrický kabel natažený z protější skály.
 |
| Cascades d'Ouzoud zezdola |
 |
| Makak v okolí vodopádu |
Po kratičké pauze se šlo k lodičkám. Prošli jsme i kolem místa, kde žijí makaci. Na kmen stromu tam skákal štěkající pes, který se je snažil sežrat. Kolikrát se znovu dostanu ke Cascades d’Ouzud? Tak jsem se svezl lodičkou za 20 dirhamů (50 Kč) a dost mě překvapilo, že ze skupiny zápaďáků jsem se vezl jen já a asi další 4 lidi, ostatní zůstali stát na břehu. Svezení loďkou bylo dost mokré, ale prima.
 |
| Jízda loďkou |
Pak už jen následovalo šplhání po vlhkých schodech vytesaných do skály na druhé strany údolí. Po cestě jsme potkali pracující osly i další skupinku makaků.
 |
| Makaci podruhé |
Průvodce nás dovedl do předem sjednané restaurace. Věda že oběd není v ceně a posilněn zkušenostmi z Fezu, jsem se jako jediný ze skupiny optal, jestli tam můžu vidět menu. Ceny tam samozřejmě nikde neměli ani papírové menu. Tak jsem se jako jediný z anglicky mluvící skupiny dozvěděl, že oběd tam stojí lidových 100 dirhamů. To pak v proslovu, co si tam lidi mohou dát za jídla, zapomněli zmínit. Jakmile jsem uslyšel cenu, věděl jsem, že si tu oběd nedám. Ne, že bych nemohl, ale prostě nemíním podporovat takovou turistickou zlodějnu. Ještě s dalšími dvěma mladičkými Němkami jsme se sebrali a nechali se dovést zpět k mikrobusu. Když přišli ostatní, tak se rozčilovali nad tím, jak byl ten oběd drahý. Ale zeptali se? Ne!
Autobus nás dovezl do Marrákeše navečer, opět po jedné čůrací pauze trvající další africkou čtvrthodinku. Nechal jsem se vysadit u mého, nevím, jestli oblíbeného, náměstí Jemma el-Fna. Odtamtud jsem pozoroval zapadající slunce nad městem a dal jsem si za 30 dirhamů stejný tajine, jako jsem mohl mít v Ouzud za 100 dirhamů.
Výlet měl stát 25 euro. Předem jsem platil čtvrtinu, 6,25 €, zbytek se mělo doplatit na místě. Jenže nikdo, u koho by se to dalo doplatit tam nebyl. Řekl jsem, že snad na konci cesty někdo přistoupí a bude to kontrolovat. To byl další omyl. Zbyl tam jen několik anglických slov mluvící řidič. Jestli se ještě někdo nějak neozve, měl jsem výlet za šest a čtvrt eura. Zkoumat to dál nebudu, už jen kvůli té sviňárně s obědem.
 |
| Západ slunce nad náměstím Jemaa el-Fna |
Večerním Marrákešem jsem se vrátil zpět do riadu. Tam jsem zaplatil za
dvě noci 55 euro a šel se připravit na zítřejší ranní odjezd.
Ráno jsem vstal časně, ještě před hotelovou snídaní a vydal jsem se
časně ráno na letiště. Včera mi přišel informační e-mail, že Ryanair
vřele doporučuje být na letišti nejméně 3 hodiny předem z důvodu
probíhajících rekonstrukčních prací. Odlet v 10:15 nečeká.
Náklady:
Tramvaj na nádraží Casa Voyageurs ... 8 dirhamů
Vlak do Marrákeše … 95 dirhamů
Taxi k velbloudům … 170 dirhamů
Jízda na velbloudovi … 200 dirhamů
Vytisknutí boarding passu … 5 dirhamů
Výlet k vodopádům Ouzoud … 6,25 eura
Průvodce u vodopádů Ouzoud ... 30 dirhamů
Projížďka na loďce pod vodopádem ... 20 dirhamů
Ubytování v Marrákeši (2 noci) … 55 euro
28. února 2017: Už den předem jsem hledal informace, jak se v Marrákeši co nejlépe dostat na letiště. Taxíky jsou sice na každém rohu, ale jakmile vidí domnělého zápaďáka, hned zapomenou na slušné vychování....
Taky jsem se podíval, jestli na letiště náhodou nejede nějaká MHD. Z náměstí Jemma el-Fna prý na letiště jede každou půlhodinu autobus za 30 dirhamů. Ale musím k němu dojít 1,5 kilometru pěšky. Dále jsem vygooglil, že dobrá cena za těch 6 km taxíkem v Marrákeši je 50 dirhamů.Hned co jsem se dostal do pro auta dostatečně široké ulice, oslovil mě první taxikář, když uslyšel, že chci jet na letiště, řekl mi, že tam pojede za 100 dirhamů (260 Kč za 6 kilometrů). To jsem si nenechal líbit se slovy, že ani v Evropě bych tolik neplatil, chvíli diskutujeme a nakonec souhlasí s 50 dirhamy. Ale to až potom když zjistí, že vím o autobusu. A vzhledem k tomu, že mě po minulých dnech docela bolí nohy, jsem rád, že nemusím jít další kilometr k autobusu).
 |
| Letiště v Marrákeši při východu slunce |
Na letiště díky tomu dorážím už před osmou. Kvůli tomu
ještě není otevřená žádná pořádná směnárna, jen non-stop otevření
šmejdi, kteří mají spread kurzů větší než 10%! Počkám si na otevření
jiné směnárny s o dost lepším kurzem a zbavuji se zbytků místní měny.
Ono v ČR ani neznám jediné místo, kde by vyměňovali marocké dirhamy.
Následně jdu k check-inu. Tam mi musí dát razítko na mou už vytištěnou
elektronickou letenku. Poté procházím letiště k odletům. Tam si nejdřív
vyplním odletový formulář a jdu k pasové kontrole. Odevzdám formulář,
dostanu razítko a u východu ze sálu ho zkontrolují. Pokračuji na
kontrolu zavazadel. Batoh a obsah kapes vyndám na pás a pokračuji přes
rám. Ani nepípne. Bodyguardovi se to asi i tak nelíbilo, tak mě ještě
prohmatá. Beru batoh a mířím k odletům. Uvítá mě novotou vonící odletová
hala plná obchodů. Stejně jako v Evropě a v Asii ani zde není nejmenší
stopa po výhodných duty free nákupech.
Vzhledem k tomu, že jsem nervózní, střídám čekání na zobrazení čísla
gatu s návštěvou toalet. Začíná to vypadat, že se opakuje londýnský
scénář, a zobrazení gatu se opožďuje. Všechny lety až do odpoledne mají
zobrazený gate, jen Ryanair do Londýna ne. Asi půl hodiny před odletem
dorazí letadlo a zobrazí se i gate.
 |
| Boeing 738 čekající na pasažéry |
Do letadla na rozdíl od všech ostatních letišť, kde jsem byl, pouští po letištní ploše na etapy. Řešení je to překvapivě efektivní. Letadlo odlétá na čas. Let trvá 3 hodiny 45 minut a je to můj nejdelší let s Ryanairem a můžu říct, že teprve tady se může jejich teleshopping rozjet naplno. Letušky x-krát prochází letadlem s hypervýhodnými nabídkami parfémů a opakovaně zlevňovanými lahvemi chlastu. Horst Fuchs by měl radost.
Do Londýna dorážím na čas. Na přestup mám tři a čtvrt hodiny. Procházím imigrační kontrolou, míjím celnici a narychlo si kupuji obědové menu za 3,99 libry (sendvič, voda a brambůrky). Při nákupu mám stále cukání zdravit prodavačku Bonjour.
Následně mám dvě hodiny čas a toulám se tu předraženými duty free obchody. Do kolegů a šéfa jsem se rozhodl letos investovat 100% mého lednového bonusu, čili 0 Kč, tak z duty free obchodů odcházím s prázdnýma rukama a nezraněnou peněženkou.
Do Prahy letím s EasyJetem. Let probíhá v pohodě, jen mi celou cestu sklouzává sedačka asi o 20 cm dozadu a kvůli tomu se v ní nedá dobře sedět natož číst. V Praze přistáváme dokonce o 20 minut dřív.
Náklady:
Taxi na letiště v Marrákeši ... 50 dirhamů
Oběd na letišti Stansted … 3,99 libry
Navíc jsem sepsal pár rad a tipů pro ty, kteří se chystají do Maroka:
Cestování v Maroku vlakem
Jak na taxíky v Maroku
Jak nakupovat v Maroku
Jazyky v Maroku
Nejlepší aplikace pro cestování po Maroku