Dvě tváře Vietnamu

Ve Vietnamu jsem už jednou byl, ale sám. Tentokrát je to jiné. Nejedu sám, ale dokonce i za rodinou. Vezeme tam dvě velké papírové krabice plné dárků. 

 

 

Jako každý pořádný výlet, tak i tenhle začíná pár měsíců zpět, přesněji v květnu 2022, nákupem letenek. Turkish Airlines se v tomhle směru podařil rekord, kdy mi už týden po nákupu přijde upozornění, že původní lety byly zrušeny. Později toho využíváme a rebookujeme

Protože letenky kupujeme ještě za doznívajícího covidu, platíme jen nějakých dvanáct a půl tisíce za osobu. V rámci rebookingu si upravujeme trasu z Praha-Hanoj-Praha na Praha-Hanoj/Denpasar-Praha a pobyt natahujeme na tři týdny. Bez doplatku. Proč právě Bali? V Hanoji ještě bude zima a chceme si pořádně užít moře.

Tento výlet je pro mě jiný. Poprvé po dlouhé době prakticky nic neplánuji a nejedu sám. Z toho jsem trošku nervózní. Hlavně z té rodinné sešlosti asi pro tři sta lidí. To o několik stovek přesahuje hranici pro mě únosně velké akce.

Navzdory mým protestům do Vietnamu vezeme ony zmíněné dvě velké kartónové krabice (dokumentární foto bohužel chybí, a přitom by se tak vyjímalo v rodinném albu...). Kvůli nim musíme brát taxíka. Na check-inu je sice vzali, ale nechali nás podepsat papírek, že neručí za škody na nich způsobené.

Letíme z terminálu 1 do Istanbulu. U food courtu si sedáme do salónku pro chudé - relaxační zóny. Ta vypadá skoro jako salónek. Křesílka, prostorově členěná, jen tam chybí to občerstvení. Já se jdu obětovat a na chvíli zaskočím do MasterCard salónku provětrat svou kartu.

Do Istanbulu letíme širokotrupou A330 s plnohodnotným byznysem. Ten se ale nás netýká a my se krčíme v economy. Interiér je celkem nový a obrazovky velké. Do Istanbulu přiletíme po nějakých 2 hodinách letu ještě před časem plánovaného příletu. Čas využíváme pro návštěvu IGA Lounge. Na něj využívám své poslední dva Lounge Key vstupu a beru i snoubenku, aby to viděla. Tento salónek má otevřeno nonstop, tak se dá navštívit i po půlnoci jako my. Avšak ve srovnání s mou předchozí denní návštěvou, je zde vidět značný propad kvality služeb (nebo se za měsíc o tolik zhoršili). Jídlo nedoplněné, půlka výdejen zavřená a hlavně chybí baklava, na kterou jsem se fakt těšil.

Salónek v Istanbulu

Trošku vyžraní. Spíš trošku víc.

Ve dvě ráno z Istanbulu pokračujeme do Hanoje. Letiště je fakt obří a člověk se tu opravdu projde. Ač teprve březen, je tu slušné teplo. Nástup na let do Hanoje je tak trochu chaos. Nejdřív se v extra frontě kontroluje vízum a na letenku dostaneme razítko. Pak se čeká na nástup do letadla. Nastupuje se ve dvou skupinách podle čísla řady. Nicméně je to spíš dav než fronta. Let trvá něco pod 9 hodin. Během něj dostaneme dvě teplá jídla a snažíme se spát.

V Hanoji se objevujeme po třetí odpoledne. Nejdřív nás čeká dlouhá fronta na pasovou kontrolu. Kupodivu na kontrole strávím kratší čas, než posléze má vietnamská snoubenka. Nechápu. Z pásu vyzvedneme zavazadla včetně oněch krabic a zase jdeme na taxi. Taxíky nemám rád. Nějak se necítím dobře s cizím člověkem uvnitř, u kterého netuším, jak řídí, a zejména v těchto lokalitách, kdy je značně pravděpodobné, že pojede bez pásu, značky bude brát jen jako takové doporučení a po celou dobu si hrát s mobilem a psát smsky na Zalo.

Naložíme krabice a jedeme za rodinou na jižní předměstí. Snoubenka to označuje za vesnici. Podle mě to tam vypadá jako menší město. Každopádně vesnické domky a pobíhající slepice nebo vodní buvoly tam budete hledat marně. Taxikář odmítne zajet tam, kam jsme potřebovali, protože je to tam prý příliš úzké, inu, asi nebyl v Itálii a v centrech tamějších měst s úzkými křivolakými uličkami, tak věci vyndaváme u obchůdku její mámy.

Je vidět, že některé části vietnamských měst jsou designovány spíš pro motorky než auta. Grab vám sice spočítá trasu až do cíle, taky vás za ní podojí, ale taxikář se sekne a posledních pár set metrů si máte dojít po svých. Všeobecně je taxi ve Vietnamu celkem drahé, kolem 10 Kč na kilometr, někdy i více. 

Celkově doprava je ve Vietnamu strašná. V Hanoji jsou dopravní zácpy během celého dne. Oproti těm, co známe od nás, se prakticky nehýbou. Jakmile se někde objeví skulina, je hned zaplněná motorkou nebo kolem auta. Jak jsou Vietnamci jinde kolektivistický národ, v dopravě jsou neuvěřitelní sobci. Prostě se tam nacpu a je mi jedno, že všichni kvůli mě trčícímu do křižovatky budou čekat o to déle. S tím se pojí i to, že jízda na motorce v zácpě není o mnoho rychlejší jak jízda autem. Ulice je zacpaná tak, že neprojede ani motorka. A to ani po chodníku, protože to už napadlo mnohé předtím a vytvořili tam kolonu rovněž.

Na motorkách se vozí vše

V Hanoji mě hned po příletu políbil zdejší těžký vzduch. To mi vrátilo vzpomínky na mou poslední návštěvu těsně před covidem. To tu bylo taky stejné klima. Šedá obloha, skrz které se snaží prokutat slunce a není poznat, jestli je mlha, zataženo nebo jen takové znečistění. Viditelnost není také kdovíjaká. S těží jsou vidět objekty dá než kilometr, možná méně. Patrioti tvrdí, že to je opar, škarohlídi, že to je smog. Zabíjí mě hláška snoubenky po vyjití z letištní haly "Jé, svítí sluníčko", když se skrz šedou deku prokutá obrys slunce. Ten obrys totiž sotva vytvoří stíny. Podobné počasí vydrží po celé dva týdny. Asi dvakrát se objevil náznak modré oblohy. Ačkoliv postprocessing fotek v mobilu tam ty náznaky navkládal trošinku častěji.

 My Tam - tu má ráda ve Vietnamu skoro každá. Něco jako Lucka Vondráčková zamlada.

Ubytováni zůstáváme na jižním předměstí u babičky snoubenky. Na autobusovou zastávku to je 15 minut pěšky, jízdní řád je chaotický a nikdo ho vlastně nezná (ani Moovit). Na druhou autobusovou zastávku to je 10 minut na motorce.

Co se ve Vietnamu jí ke snídani? Buďto vietnamská bageta (banh mi) nebo různé variace na polévky jako pho, bun cha nebo bun bo nam bo, ačkoliv si to u nás ve vietnamských restauracích dáváme jako hlavní jídlo. K obědu to samé až na banh mi. Večeře je nejdůležitější jídlo dne. K ní je připravena řada chodů. Z velkých talířů se nabírá do vlastní mystičky. Podstatnou úlohu hrají rýže a nudle.

Den 2
Druhý den ráno zajíždím do centra. Na autobus mě hodí na motorce a pak si 7000 dongů (asi 7 Kč) jedu až do centra. Autobusem později učím jezdit i snoubenku. Po pár dnech uznává, že to má něco do sebe a na rozdíl od motorky v něm nepotřebuje roušku proti prachu. Uvnitř stále většina lidí nosí roušky. Nedokázali jsme zjistit, zda to je ještě povinné nebo ne. Každopádně, ve většině případů neměl roušku řidič, ani průvodčí a nikdy nám nikdo nic neřekl.

V Hanoji si dávám matcha kafe v Highalands Coffe, populární vietnamské obdobě Starbucks, a posléze navštěvuji Hoa Lo, nechvalně proslulé vězení z francouzské koloniální éry, které bylo využíváno i za války ve Vietnamu a američtí vojáci mu přezdívali "Hanoi Hilton". Jestli bylo v Hanoji někde hodně turistů, tak tady. Jinde to stále vypadlo ještě spíš covidově, poloprázdně.

V poledne se shledáváme, dáváme rychlý oběd a jdeme do Café Giang na slavné vaječné kafe. Dáváme si studenou i teplou variantu a snažíme se zjistit, která je lepší. Posléze se přesouváme zpátky k Jezeru navráceného meče na představení vodních loutek (water puppet theatre). Večer učím místňačku, jak jezdit po Hanoji autobusy.

Domy bývají v Hanoji velmi úzké

Den 3
Autobusem a metrem se ráno přesouváme k Ho Chi Minhovu mauzoleu. Metro je v Hanoji čerstvou novinkou. Zatím je otevřena jen část jedné linky. Zbytek se usilovně staví a otevření se stále posouvá a posouvá. Na úseku, v kterém je metro otevřené, se jedná opravdu o nejrychlejší způsob dopravy. Většinu trasy vede nad zemí a pod metrem doprava stojí v pomalu jedoucím chumlu aut, motorek a autobusů. Na rozdíl od autobusů se jízdné počítá podle počtu stanic a je o něco dražší. Jet metrem je tu ještě tak neobvykle, že se to následně stává tématem mnohých hovorů.

U Ho Chi Minhova mauzolea panuje brzy ráno boží dopuštění. Přijelo sem snad několik desítek turistických autobusů z toho půlka školních. Ve frontách panuje naprostý chaos a spíš než fronty představují dav. Předbíhá každý, kdo má nohy. Oficiální vstup k mauzoleu je jen jeden, z jižní strany. Tam se prochází bezpečnostní kontrolou, větší zavazadla se musí ponechat v úschovně. Pak se pokračuje jednostrannou uličkou a vlní se do fronty. Zde fungují veledůležití regulovčíci, kteří frontu rozdělí na tři části. Každých pár minut pustí jinou část fronty. Jde jim to nevalně asi jako policajtům, když řídí dopravu místo světel. Poslední závěrečné desítky metrů stojíme na Ba Dinh Square. Tam funguje pozitivní diskriminace. Když regulovčík vidí někoho, kdo nevypadá asijsky, vytáhne ho a pošle ho dopředu. Lovím svůj asijský poklad a postupujeme dopředu. Ironicky kolem čtvrt na jedenáct, kdy odcházíme, už ve frontě není skoro nikdo (zavírá se v 11:00).

Fronta k mauzoleu

Kvůli systému plotů musíme obejít celý areál, než se dostaneme na sever k West Lake/Ho Tay/Západnímu jezeru, kde stojí Pagoda Tran Quoc. Ta mi při minulé návštěvě Vietnamu ušla. Ona taky nemá zrovna vzorné otevírací hodiny. Taky tentokrát tam přicházíme necelou půl hodinu před dvouhodinovou polední pauzou (denně 7:30-11:30 a 13:30-17:00). West Lake je údajně oblíbená oblast pro bydlení u expatů. Jisté kouzlo má, bohužel jezírko je spíš bahnité stoka plná odpadků a mně se zdá, že mírně zapáchá. Jinak okolní hardware je fakt pěkný.

Kýčovité sochy musí být!

Místní Starbucks a náznaky modré oblohy

Po návštěvě příbuzných pokračujeme k citadele ve zbytcích Thanglongského královského města (Hoang Thanh Thang Long). Její stavba začala v 11. století a byla využívána až do období francouzské kolonizace. Francouzi ji v 19. století začali ve velkém měřítku přestavovat na kanceláře a kasárny. Nad citadelou mírně začíná vycházet sluníčko a objeví se i mírně namodralá obloha. Nebo mám jen úpal a zdá se mi to.

Po citadele chceme pozorovat vlak na Train Street, který podle našich informací má jezdit mezi pátou a šestou odpoledne. Avšak naše zdroje nemají pravdu, první zdroje tvrdily, že vlaky tam nejezdí vůbec, že to bylo zakázáno. V přilehlých kavárnách jsou naštěstí vypsané přibližné časy jízdy vlaků. Zkusíme to tedy jindy.

Večer nás čeká noční autobus do Sapy. Online rezervace tu ještě moc nefrčí a kupuje se buď na přepážce nebo se rezervuje telefonicky. Prý bohatě stačí odpoledne před odjezdem. Jsou s tím pěkné zmatky. Na poslední chvíli se mění nástupní místo. K odjezdovému bodu jedeme taxíkem. Taky se ukáže, že autobus odjíždí nakonec o půlhodiny dřív, než měl. Na můj apel jsme tam nejeli na poslední chvíli, jak bylo původně v plánu. Inu, kvalitní dopravce Sao Viet.

Noční autobus je uvnitř luxusní. Je v lůžkové úpravě. To znamená dvě patra spacích kojí. Každá má k dispozici vlastní lampičku, klimatizaci, poličku, záclonku i televizi. Avšak má to podstatný háček. Je to dělané pro lidi maximálně metr šedesát vysoké. Nikdo jiný se tam už pohodlně neposkládá. Lehátka ještě ke všemu jsou anatomicky tvarovaná, a to znamená, že když tam ležíte jinak, než autor zamýšlel, bude vás do zad nebo zadku tlačit plast. Tato pohodlná jízda trvá něco přes 6 hodin. Celkem to ale je jen něco přes 300 kilometrů.

Do Sapy přijíždíme brzy nad ránem. Já šeredně rozlámaný, snoubenka vyspinkaná dorůžova. V kanceláři dopravce čekáme 10 minut ještě na mikrobus, co nás rozvede po hotelech (údajně v ceně lístku). V Sapa Center Hotel, kde máme rezervaci, recepce zeje prázdnotou. Když se v ní po dlouhých minutách někdo objeví, odkáže nás, že musíme čekat ještě asi hodinu, než někdo kompetentní přijde. Údajně mají nonstop recepci. Nezdá se.

Den 4
Dostáváme early check-in a můžeme se jít ubytovat. Máme pokoj s výhledem na okolní hory. Kvůli přítomné mlze vidíme jen bílo. To se po celou dobu pobytu nijak nezmění. Tohle bych korunoval na zcela nejhorší investici výletu.

Mountain View dnes

Nejvíc mountain view za celý pobyt

Chvíli se zdřímneme a během pozdního rána scházíme dolů do vesnice Cat Cat. Měl by tu fungovat Grab (místní Uber), tak se chceme svézt. Aplikace nám sice spočítá jízdné na nějakých 55k dongů, ale nikdy v ní nejsou žádné dostupné vozy. Místní taxi mafie tu jezdí po 200k za zpáteční jízdu. A jak jsem pochopil, jezdí tu s nimi jen Vietnamci. Bílým hubám se to zdá drahé, a tak radši jdou dolů i nahoru pěšky. Já taky podnikám osvětu.

Cat Cat je vesnička etnika Hmong několik set výškových metrů pod Sapou a asi dva kilometry chůze. Abyste do ní mohli vstoupit, musíte si zakoupit vstupenku. Oficiální cena je údajně 70k, ale na pokladně se prodává 150k. Žádné snížené vstupné pro místní neexistuje.

Sušené buvolí maso

Sušená jablíčka tu frčí taky. Párečky to fakt nejsou :(

Vesnice je velmi zdobná, ale mnohdy to je na úkor vkusu. Na první pohled to vypadá, že tu vše kvete, ale na ten druhý najdete navazované umělé květy a plody. Mají tu ale hezké vodopády. Restaurace s výhledem snesou srovnání s těmi na Staromáku během nejlepších let škubání západních Němců. Mezi největší hit mezi suvenýry patří sušené bůvolí maso.

Zpátky kvůli výškovému rozdílu bereme taxík, nemám sílu protestovat. Po poledni zkoumáme předpověď počasí. Podle yn.no má být odpoledne jasno na Fan Si Panu. S mírnou skepsí to jdeme zkusit. Stále se totiž nad Sapou vznáší bílá deka z mraků.

Dostat se na horu Fan Si Pan není levný špás. Stojí 1100k dongů. Opět stejná cena pro místní i ostatní. Cesta se skládá ze tří lanovek. Jedné pozemní vypadající spíš jako horská tramvaj, druhé kabinkové a třetího krátkého funikularu. Fan Si Pan je nejvyšší hora Vietnamu a s 3143 metry i nejvyšší horou celé Indočíny. Daná kabinková lanovka drží dva světové rekordy - nejdelší systém třílanových lanovek na světě (6292,5 metru) a překonává nejvyšší výškový rozdíl na světě (1410 metrů).

Mezistanice

Po příjezdu na mezi stanici mlha ještě houstne. Kolem kabinky lanovky je jen bílo. Láme se to po asi nějakých deseti minutách jízdy, kdy se dostáváme nad mraky. A Norové měli pravdu - nad vrcholkem je jasno. 

Konečně nad mraky

Kolem vrcholu se nachází několik chrámů a jedna velká socha Buddhy. Jsou propojené soustavou schodů a chodníčků. Dostat se blíž vrcholu pomáhá poslední lanovka - kratičký funikular (pozemní lanová dráha). Čím později odpoledne, tím se dělá jasněji. Avšak nelze nahoře zůstat až do západu slunce - poslední lanovka dolů sjíždí kolem 17:30 a i mnohem dřív před tímto časem tu je dost mrtvo. Obchůdky i restaurace zavírají ještě dřív.

Velmi levný párek v rohlíku (90 Kč). I to je Vietnam. Vysokohorskou přirážku tu mají vyšší jak v Tatrách.

Všimněte si symbolu štěstí na hrudi. Jiný kraj, jiný mrav.

Na večer si dáváme místní špízy a zajdeme na tradiční vietnamskou masáž do podniku s dobrý hodnocením. Sice kvalitní masáž může trochu bolet, ale na tu tlakovou masáž lýtek ještě dva týdny vzpomínáme, zejména po ránu, když nás ukrutně bolí a pajdáme.

Den 5
Snídaně v hotelu je na asijský způsob. Je čerstvá, celkem chutná i výběr ujde. Když tam ale nepřijdete hned z rána, tak nejsou k dispozici všechny položky. Prostě nedoplňují. A džusy na přímý vietnamsky položený dotaz hodinu před koncem snídaně řeknou, že už nebudou. Prý čtyři hvězdičky.

Sa Pa

Na dnešní den máme objednané auto s řidičem za 1,5 milionu dongů na den. Levněji to tu prý nejde (a jak jsme si řekli dříve, Grab tu nefunguje). Stále je pod mrakem. Nejdřív zastavujeme u O Quy Ho, v takovém typicky vietnamském, řekněme zábavném, parku. Nachází se na vrcholku hory a je tam spousta různých dekorací a kýčovitých soch. Za jasného počasí nabízí úchvatné výhledy. Posléze pokračujeme na Love Waterfall (Thac Tinh Yeu). K němu vede asi půlhodinová procházka, během níž zdoláte desítky, možná stovky schodů dolů a pak zase nahoru. Ale je fakt pěkný. Od něj jedeme na Thac Bac (Stříbrný vodopád). Ten se nachází hned vedle silnice, je vysoký 200 metrů a k pokochání se jím, musíte zdolat stovky schodů a vyjít přibližně do půlky.

O Quy Ho

Vodopád lásky (Thac Tinh Yeu)

Stříbrný vodopád (Thac Bac)

Po vodopádech si dáváme relax na čajovém políčku. To tu není prvořadá turistická atrakce, tak se musíme dohodnout s majitelem. S vietnamštinou a pár tisíci dongů to jde. Tady se konečně nechodí do schodů ani nezdolávají velké výškové rozdíly. O dalším bodu programu se to nedá říct. Hora Ham Rong tyčící se nad městem Sapa. Mraky moc nepolevily, tak aspoň při výstupu nepálí. Podobně jako na O Quy Ho i zde je spousta různých více či méně vkusných soch. Byly by tu taky pěkné výhledy, nebýt mlhy z mraků. Nicméně je aspoň vidět nejbližší část Sapy. Svůj program zakončujeme trekingem po rýžových políčkách pod Sapou. Je teprve březen, proto na nich je rýže ještě mladá a zelená. Na některých ještě chybí úplně. Jestli si myslíte, že výšlapy na hory nebo k vodopádům byly bez vstupného, dost se mýlíte. Zde se za všechno platí desítky, ne-li stovky tisíc dongů. Jen ta rýžová políčka byla překvapivě zdarma. K večeři si dáváme místní specialitu - hotpot s jeseterem. 

Hora Ham Rong

Sa Pa dole

Mickey Mouse na vrcholku hory? Ve Vietnamu je možné i tohle!

Disco kotel v Sapě

Den 6
Dáváme si poklidné ráno. Jen na snídani jdeme včas, ať ještě zbývá nějaký džus. Balíme a připravujeme se na polední odjezd zpět do Hanoje. Tentokrát bereme jinou autobusovou společnost než předtím. Její dvojlehátka jsou trochu pohodlnější než kóje, ale ne o moc. Já chtěl klasické sedačky, ale nic takového tu prý nejezdí. Ani přes den. Jízda do Hanoje nám kvůli čůracím pauzám trvá něco pod 5 hodin a další minimálně hodinu nám zabere prodrat se ucpaným Hanojem na jih na naše výstupní místo.

Den 7&8
Dopoledne trávíme návštěvou optiky, kde si vybírám nové brýle a snoubenka si vyměňuje skla v současných. To tu dělají bez odmlouvání (dokonce to nabízí jako první volbu), na rozdíl od optik v Česku, které se zákazníka obvykle snaží přesvědčit, že to není dobrý nápad. Nové brýle se samozatmavovacími skly s více jak 5 dioptriemi včetně astigmatismu a titanových obrouček tu vychází na 3,5 milionu dongů. Výměna skel s nejvyšší úrovní zatmavení na nějakých 2,5 milionu. Chcete pomoct s nákupem brýlí ve Vietnamu? Napište na e-mail michalnacestach1@gmail.com.

Odpoledne následuje svatební party snoubenčiny sestry. Svatbu měli za covidu a kvůli pandemickým omezením se to nestačilo pořádně oslavit. Vietnamská svatba je typická několika sty hostů a několikadenním průběhem. Ani tahle není výjimkou. V neděli se pokračuje dopolední party, na kterou přichází hosté, co nemohli přijít v sobotu a někteří, co byli v sobotu. Na přesný klíč se mě neptejte. Při pozdním poledni se to rozpustí. Co se týče počtu hostů, sobotní party měla necelou stovku a ta nedělní něco přes dvě stovky.

Jak to probíhá? Důležité jsou fotky, spousta fotek a nejlépe od profesionálního fotografa. Na každém stole musí být minimálně sedm chodů. Ty obvykle bývají spíš studené. Nabírá se ze společných talířů do své misky. K pití limo, pivo a místní pálenka nejistého původu přelitá do PETek. Místo brambůrků tu mají slunečnicová semínka, co se tu jedí navalno. Má to tu jistá specifika. Vyloupaná semínka se smetají pod stůl, stejně tak hází např. prázdné plechovky, ale hlavně součástí pořádné oslavy musí být řádně hlasité karaoke. A čím falešněji se zpívá, tím je to vtipnější a lepší zábava. Den zakončujeme v Highlands Coffee.
 

Den 9
V pondělí brzy ráno se přesouváme na hanojské letiště. Na odlet v 7:10 to jde jen taxíkem. Cesta tam trvá skoro hodinu, a to můžeme mluvit o štěstí, protože v tuto dobu je provoz ještě hodně řídký. Letíme se švagrovou, švagrem a jejich dítětem a pár týdnů před odletem se ještě připojila tchýně. Vědět to na začátku, tak bych do toho ani omylem našel. Tolik stresu najednou.

Let s Bamboo je poklidný, trvá něco přes 2 hodiny. Inu, Vietnam je pořádně dlouhý. Na palubě překvapí servis, neboť jsem Bamboo Airways považoval za čistou nízkonákladovku. Přitom vepředu letadla má trošku sociální business class, ale pořád business class a v economy roznesou sendvič a nápoje. V sedačkách před námi jsou obrazovky zábavních systémů, které jaksi nefungují.

Přistáváme na Phu Quoku. Vymotáme se z letiště a bereme první z řady Grabů tohoto pobytu. Nejdřív k hotelu. Jsme ubytovaní v Hotelu Tropicana Resort. My jsme si připlatili, abychom měli výhled na moře. Dlouho jsme sledovali ceny a měnili a měnili portály až to máme za cenu normálního pokoje. Booking už začíná mít solidně našroubované ceny a zvítězila Agoda.

Oběd (:

U lepšího pokoje je možný check-inhned, u těch bez výhledu až odpoledne. Pláž před rezortem je fakt pěkná. Jedeme na oběd do Phu Quoc Town. Všichni si v restauraci dávají mořské plody, jen já si s mým citlivým břichem dávám hovězí. To se opakuje celý pobyt. Po obědě se jedeme podívat vodopád Suoi Tranh. Ty mají kolem sebe typicky vietnamský park plný kýčovitých soch, ale i nádherně udržovaných rostlin včetně lesu rozkvetlých bougevillí či obrovských bonsajů. Nicméně vodopád samotný zklamáním - nemá žádnou vodu.

Vodopád...

S řidičem pokračujeme v jízdě k farmě, kde pěstují ovoce sim a orchideje. Z ovoce se dělá likér a různé sladkosti. Další zastávkou je pepřová farma a končíme opět v Phu Quoc Townu, při západu slunce. Na bývalém ostrůvku tam trůní malebný chrám Dinh Cau spolu s menším majákem. Od chrámu vybíhá do moře i delší molo svádící k procházce. Večeříme mořské plody v restauraci, za jejíž ceny by se nestyděl ani nejeden pražský restauratér. Tedy někteří, já mám rybu a rýži.

Květ bobulí sim

Pepřovník

Pepřová farma

Chrám Dinh Ba v Phu Quoc City

Chrám Dinh Cau na malém ostrůvku u Phu Quoc Townu

Ještě menší ostrůvek u chrámu

Mořské plody mají ceny lidové, jak by jeden čekal od lidové republiky

Noční trh

Netušil jsem, že řidiči budou ve Vietnamu scamovat i samotné Vietnamce. Ten, s kterým jsme se domluvili na celodenní jízdě po ostrově, se jaksi večer vytáčí a chce o dost víc (mně těch několik stovek tisíc dongů se zdálo podstřelené, ale co já? Já nejsem místní). Bez nějakých větších vytáček mu to platí a výchovně se s ním domlouvají i na další den.

Den 10
Ráno jedeme na sever ostrova do Vinpearl Safari Phu Quoc. Z našeho pohledu se jedná spíš o větší zoo s možností projížďky v městském autobusem po speciální okruhu, co vypadá jako safari ve Dvoře Králové, jen je trošku větší. Jen to vstupné je nevietnamské - za dospělého se platí 650.000 dongů! Aspoň je v ceně oběd v hodnotě 150.000 dongů a kupodivu v místních restauracích se za to dá i něco pořídit. Absolutní topka je zdejší restaurace u žirafího výběhu, kde zvědavé žirafy téměř lezou do talíře. Za malý poplatek se dají i nakrmit. To samé sloni a lemuři.

Krabí snídaně vyvolených. Já mezi ně nepatřím.

Velbloud leklý vedrem. Konečně někdo drží se mnou basu. Ale od něj bych to nečekal.

Safari...

Ze zoo se přesouváme na severní pobřeží ostrova do údajného ekorezortu. Asfaltka postupně mizí a nahrazuje ji nezpevněná cesta. Na pobřeží bereme loď a jedeme na Starfish Beach. Tam jsou ve vodě desítky, ne-li stovky hvězdic. Na prvních pohled to vypadá úchvatně, ale jen do doby, než si všimnete chlápka, co je tam vyhazuje z plastového barelu a vy si uvědomíte, že to je jen naaranžovaný kýč. K večeři jsou opět mořské plody v domku na kůlech nad mořem. Údajně si je tu i pěstují. Ale po těch hvězdicích jsem trošku skeptičtější.

Takhle se tu rodí hvězdice

Plemeno psa z Phu Quoc

Den 11
Ráno začínáme v Highlands Coffee a pak pokračujeme odpočinkovým dnem u moře v rezortu. Po pozdním obědu nás čeká přesun do zábavního Grand World Phu Quoc. Zde si Vietnamci postavili repliku Benátek. Našinec sice během vteřiny pozná, že je jinde, ale místní jsou z těch barevných domků u vodního kanálu odvaření. Co se jim opravdu podařilo - zkopírovat ceny - ty tu jsou skoro jako v originálních Benátkách. Při západu slunce to tu má něco do sebe. Čekat tu budeme ještě další dvě hodiny na vodní show. Ta je hodně multimediální. Mně se víc líbí Křižíkova fontána. Ta má aspoň vodotrysky nasvícené různými barvami. To zde chybí.

Co je to za plod??? Ví někdo? Appka Plantnet si na tom vylámala zuby.

Kousek historizujícího slohu vedle umělých Benátek

Gondoly tu jsou snad dražší jak v Benátkách. 200.000 VND za osobu a pár minut, jestli mě paměť nešálí.

S tou Itálií to tu tolik nepřehánějí.

Den 12
Ráno jdeme na banh mi, poté nás čeká dodávka, která nás bude vozit po ostrově. Údajně je to levnější jak včerejší řidič, ale je to taková verze a la Horst Fuchs. Vozí nás po nákupních zastávkách. Vietnamská část osazenstva je kupodivu nebojkotuje a s nadšením vchází do každé expozice (čti obchodu) a občas něco i koupí. Začínáme na perlové farmě, kde jdeme nejdřív po malém muzeu toho všeho, co vylovili majitelé z potopených vraků lodí. To by bylo zajímavé, kdybych uměl vietnamsky a průvodkyně nás nehnala jako nadmuté kozy do obchodu nakupovat. Ve výsledku jsme žádnou farmu s chovem perlorodek neviděli, jen prodejní prostory. Poté zastavujeme u prodejny výrobků z vlaštovčích hnízd. Vlaštovky nevidíme, jen prodejní show. Vzhledem k tomu, že už o pár dní dřív jsem zkoušel limonádu s tímto přídavkem a nezvládl ji ani polknout, tak se teď nesnažím ochutnávat. Pak stavíme ještě v dalším obchodě s perly promovaném jako perlová farma a v prodejně rybí omáčky, co se tváří jako továrna.

Oblíbený symbol štěstí

Vlaštovčí hnízda

Rybí omáčka

Kolem poledne zastavujeme u Nhà tù Phú Quốc (vězení), které nejdřív provozovali Francouzi a později Jižní Vietnam. Celkem depresivní podívaná a plná propagandy. Poté už jedeme rovnou do rezortu SunWorld. Nově postavené betonové městečko kopírující jihoevropské středoevropské letoviska. Notné poznamenat, že se mu to daří líp jak Vinpearlu s Benátkami. Stanice zdejší lanovky má podobu Colossea. Ale je to znát jen hodně z dálky. Taky je to kopie Campanille di San Marco, avšak nižší.

 Kolem poledne zastavujeme u Nhà tù Phú Quốc (vězení), které nejdřív provozovali Francouzi a později Jižní Vietnam. Celkem depresivní podívaná a plná propagandy. Poté už jedeme rovnou do rezortu SunWorld. Nově postavené betonové městečko kopírující jihoevropské středoevropské letoviska. Notné poznamenat, že se mu to daří líp jak Vinpearlu s Benátkami. Stanice zdejší lanovky má podobu Colossea. Ale je to znát jen hodně z dálky. Taky je to kopie Campanille di San Marco, avšak nižší.

Idylická pláž?

Otočte se...

Na zpáteční cestě během zlaté hodinky ještě stavíme u chrámu Chùa Hộ Quốc na východním pobřeží. Rozkládá se v prudkém svahu, jeho zdolání vyžaduje spoustu schodů a je opět velmi zdobný. Po něm už jedeme na letiště. Tam si dáváme rýži v kouskem masa v nějaké místní vývařovně, jediném nepředraženém místě na letišti (najdete ho ve spodním patře před terminálem). V Hanoji z letiště zase jedeme hodinu taxíkem.

Den 13
Dneska je odpočinkový den s rodinným programem. Taky během něj balíme. Na večer se dojedeme podívat do Vinpearl Aquarium Times City. To je celkem velké akvárium se spoustou druhů mořských i sladkovodních ryb. A mají fakt kapitální kousků. Snad třímetrovou arapaimu jsem viděl poprvé. K tomu tam mají i tučňáky. Vietnamci jsou na ně zatížení. Vstupné ve výši 190.000 dongů není nijak hrozné. Avšak liší se o víkendech a ve všední dny, pokud ho kupujete na místě. Mermeid Show, co se tam konala, byl bizár na entou. V 19:00 před tímto obchoďákem začíná vodní show. Za mě o dost lepší jak ta na Phu Quoc. A je zdarma a lidi tu prakticky nejsou. Samá plus. 

Kapitální arapaimy

Den 14
Ráno se vydáváme do Etnologického muzea. Jedna velká moderní budova s etnologickou expozicí, druhá menší s expozicí a la Náprstkovo muzeum a především na zahradě velký skanzen s dřevěnými domy jednotlivých vietnamských etnik. K tomu se tu hraje vodní divadlo. Ale o hodně slabší jak to v centru - představení je o půlku kratší a stojí skoro stejně jako v centru. Za mě doporučuji jen pokud nemáte čas jít v centru do vodního divadla a chcete to vidět.

Mezi mrakodrapy

Pak jedeme do centra do French Quarter podívat se na Bach Ma, Chrám bílého koně. Jeho zvláštnost je, že je opravdu zasvěcen bílému koni a ne Buddhovi. Je součástí čtyř chrámů (Quan Thanh, Kim Lien a Voi Phuc) chránících Thang Long (starověkou Hanoj) od zlých duchů. Na večer se přesunujeme k Train Street. Podle cedule, co jsme si před týdnem vyfotili u jedné kavárny, by za pár minut měl tudy projíždět vlak.

Asi jediná ulička, co koloniální styl opravdu připomíná.

Přírodní plody!

Bach Ma s bílým koněm

Je to fakt šaškárna. U vstupu do Train Street postávají místní provozovatelé kaváren lační dongů, co si vás odvedou před barák, posadí vás nebo vás postaví ke zdi, prodají vám nápoj dráže než jinde a vy čekáte. Mezitím kolem chodí regulovčíci z komunity, kteří pískají, aby všichni byli co nejvíc u zdi. Údajně se to tu tak hrotí, protože před rokem tu vlak srazil jednoho Korejce. Po asi 10 minutách se začíná blížit vlak. Vůči videím na Youtube projíždí značně rychleji. Zážitek zajímavý. Po projetí vlaku začínají tetky křičet "polís" a ženou nás k jednomu konci ulice. Na večeři se vracíme k rodině na předměstí.

Den 15
Dneska opouštíme Vietnam a míříme taxíkem na letiště na náš let na Bali s Vietjetem. Jaké to bylo na Bali? Dočtete se v následující kapitole.