Mílový Kazachstán

Tento výlet vznikl s cílem spálit nadbytečné míle v Miles&Smiles. Před Novým rokem byla akce na některé destinace. U Turkish Airlines se u awardů platí plný palivový příplatek, proto z hlediska poplatku ve výši 3.733 Kč rozumně vychází Almaty. Almaty bookuji i navzdory tomu, že na konci ledna budu v Astaně. Už tehdy ale pokukuji po Nepálu, ten však není v akci a bez akce na něj míle nejsou.

"Small Almaty Lake"

Turci udělají pár změn a já můžu rebookovat. Avšak na webu rebooking na jinou destinaci končí chybou. Nepomůže ani telefonická podpora. Podle jednoho operátora to nejde vůbec, podle jiného to nejde, protože se jedná o bonusovou letenku, další tvrdí, že by mohla jít open-jaw, avšak hází mu to chybu taky. Uspěji až náhodou přes mobilní aplikaci. K open-jaw letence se za dalších dvě stovky dolarů dokoupí přískok s IndiGo z Almaty přes Nové Dillí do Káthmandú, aby to bylo komplet.

Finální itinerář tak vypadá odlet s Turkish Airlines v sobotu do Istanbulu, tam půldenní pauza a přílet v neděli brzy ráno do Almaty. V noci z úterý na středu přesun s IndiGo přes Nové Dillí do Káthmandú, kam se přilétá ve středu v devět ráno. V neděli ráno s Turky odlet z Káthmandú přes Istanbul do Prahy. V Nepálu neplánuji řádný trek nebo hiky kvůli dříve zlomené ruce a mému slibu vůči ní. Nakonec sejde i z lanovky. Ovzduší je plné prachových částic a ostře nejsou vidět ani nejbližší kopce. Proč jen týden? Zbývá 5 dnů dovolené.

Sobota
Upřímně řečeno, ta se nepovedla. V pátek večer kvůli zapomenutému pasu zbytečně jedu kiosku na letišti, naštěstí zjištěno po 10 minutách. Kvůli tomu večer neviděna polární záře. Aspoň že v sobotu ráno u check-in kiosku ulovím okno na oba dva lety. Po přistání v Istanbulu mě již tradičně vítá hutně zamračená obloha, až skoro deštivo, a venku zima. Jdu vyzvednut meal voucher, protože mám na přestup víc než 5 hodin, dávám oběd přesouvám se do IGA Lounge na LK. On už ani ten oběd u Carl's jr nebyl tak dobrý jako před 2 měsíci. Tentokrát se už bezedný kelímek nekoná. Na kase nicméně problikne, že cena tohoto menu je přes 30 dolarů. Inu, Istanbul je jiný svět.

1. meal voucher

Druhý škrt přes rozpočet probíhá v salónku. Na recepci striktně vyžadují délku návštěvy na 3 hodiny. Dokonce tak nedůstojně, že vám zabaví boarding pass a nechají si ho na recepci. To je tak, když vás ven pustí turniket na fotobuňku. A řeknou vám to až poté, co si pípnou Lounge Key. Co víc si přát. Můj plán pro deštivý Istanbul je v troskách. V salónku si dám večeři dopředu, vyzkouším bar, sprchu i kratičkou masáž. Co se týče jídla, je to nablýskané nic. Opět chybí baklava a z hlediska teplého jídla, to je trága. Jen rýže s mletým masem nebo mini porce těstovin s karbanátky (köfte) a dva druhy věčně nedostatkového pide. Při východu ze salónku je kompletní chaos. O boarding pass se musí asertivně říct a nakonec je to v duchu "vezmi si, jaký chceš, když říkáš, že je tvůj".

Z terminálu není pořádně vidět, jak je venku. Nakonec se zdá, že se to trhá. Než však najdu východ z letiště do města. Zbývá méně než hodina do začátku Tour Istanbul a nedává smysl se snažit. Východ totiž nemá vlastní pasovou kontrolu, jen prostup do normálního koridoru a vzhledem k poloze, kde jsem, bych musel stejně podélně přejít celé to dlouhé letiště. To rozsekává mé dilema, jestli mám potřetí během čtvrt roku jít na plavbu lodí po Bosporu. 

K večeru se přeci jen udělalo hezky. Ale zima zůstala. A já mám jen kraťasy a sandále.

2. meal voucher

Meal voucher za neexistující zpoždění pořád vyskakující v aplikaci Turkish Airlines. Měl jsem tam rovnou dva.

Neděle
V osm ráno přistávám do podmračeného Almaty. Na letišti kupuji za 1000 tenge dopravní Onay kartu a vydávám se na autobus. Kvůli rekonstrukci a možná i taxi lobby jsou autobusy vyštípané z letiště a musí se popojít pár set metrů pěšky. Devadesátdvojka by měla jet prakticky až přímo před moje ubytování.

Doprava v Almaty funguje svérázně. Jízdné na autobus i metro stojí shodně 100 tenge. V autobusu se dá platit i u řidiče a stojí to 150 tenge. Měli byste dostat od něj lístek. Lístek jako takový je nepřestupní. Dá se platit také Onay kartou. Tu si můžete dobít v oranžových automatech Kivi (pravopisem názvu si nejsem úplně jist). Jisté ale je, že karta Onay je skrytá až hluboko v nabídce. Ta je přístupná rusky nebo kazašsky. Dobíjí se bankovkami a nevrací. Jak na to mi musel ukázat až člen ochranky u vstupu do metra. V metru si taky můžete koupit jízdenku, tedy spíš token, u pokladny. Hotově i kartou. Pípnout platební kartou u turniketu nelze. Před vstupem do metra je nutné projít bezpečnostním rámem a nechat si zkontrolovat zavazadlo rentgenem. Co se týče tras linek a časů odjezdů, mapy od Googlu mlčí, jen ukáží polohu zastávek. Moovit ukazuje už trasy i časy, avšak ukazuje i některé linky duchů a ne na všechny časy linek je spoleh. Mnohem jistější jsou Yandex Mapy, které ukáží i aktuální polohu aktuálního autobusu nebo trolejbusu.

Ubytovaný jsem v Hotelu Tahar. Není to žádná hitparáda, ale stačí to. Na léto ho však nedoporučuji. Není v něm žádná klimatizace ani větrák. Už v květnu tu však je solidní teplo. Účtuje se tu však zajímavým způsobem. Zachekují vás tu v libovolný čas a následně platíte po 24 hodinách od té doby. Za každý den zvlášť. Jejich karetní terminál má problémy, tak si zajdu zaměnit dolary. Směnáren tu je celá řada skoro na každém rohu. Vždy bez poplatku a s velmi dobrým kurzem.

 

Po check-inu se jdu projít k nedaleké železniční stanici Almaty-2. Asi půlkilometru od ní se nachází vstup do metra. To ti sovětští inženýři nevymysleli příliš chytře, že? Metro je můj další cíl. Mají tu jen jednu linku a pár stanic. Ve špičce jezdí i pod 5 minut, mimo špičku klidně i jednou za čtvrt hodinu. Dojíždím až na stanici Bajkonur věnovanou stejnojmennému kosmodromu ležícím v Kazachstánu. Popojíždím o stanici vedle na Abay, kde vystupuji a jdu se podívat na Památník nezávislosti (Монумент независимости Казахстана). Cestou potkávám i fejkovou Eiffelovku.

Stanice Bajkonur

Stanice Abay

Nedaleko leží i Ústřední státní muzeum Kazachstánu (Центральный Государственный музей Казахстана). To je plné Číňanů na výletu. Expozice relativně pěkná, avšak je poznat, že už dost pamatuje a ty miliony petrodolarů se lijou do Astany a ne sem. Nicméně vstupné 500 tenge nikoho nezruinuje.

Yandexem, který tu stojí pár korun se popovezu na sever k Parku 28 gardistů, uprostřed kterého stojí nádherná pravoslavná katedrála Вознесенский Кафедральный Собор. Na oběd se zastavuji na suši za pár korun. Během oběda mraky, které vypadaly, že z nich bude co chvíli pršet, se opravdu protrhly a začalo regulérně lít. Až tak že to kanály nestíhaly. Před nepřízní počasí se jdu schovat do nedalekého Zeleného bazaru (Kok bazar). To je velká krytá tržnice. V sekci ovoce-zelenina objevuji nádherné čerstvé jahody s cenou cca 50 Kč/kilo. Bohužel pro mě zdejší prodejci chtějí prodávat od půlkila nebo ještě víc a jahody dávají do igelitky, kde se nepřekvapivě po pár minutách už solidně mačkají a připravují se na svůj nezvratný osud jahodového protlaku.

Dalších pár minut chůze od bazaru se nalézá Centrální mešita. Zvenku vypadá hezky, ale uvnitř bída. Jsem rozmazlený z Astany. Osuším se a na pár hodin si zdřímnu na nedalekém ubytku a autobusem se vezu k Ústřednímu parku, do angličtiny překládanému jako Central park, který je i známý jako Gorkého park. Počasí je stále nic moc a každou chvíli poprchává nebo prší. Park je hezky upravený a nalézá se v něm mnoho zábavních atrakcí. Na druhém konci parku najdete vstup do zdejší zoologické zahrady. Tu bych přirovnal kvalitou k zoo v Brně, kde jsem byl před lety. Některé výběhy vypadají parádně, jiné velmi smutně. Avšak zvířata se nedá říct, že by nějak extra strádala. Vstupné je lidových 800 tenge. Mají tu zebry, žirafy, slony, nosorožce, tygry, medvědy, malé akvárium... Děti budou určitě spokojeny. K večeři si dávám výborné šašliky a zakončuji to neméně dobrou baklavou.

Vchod do Central Parku aneb Parku oddychu

Zoo kus vedle

Testuji restauraci vedle. Vyhrává. Prezentace sice horší. Chuť stejná, ne-li lepší a mnohem levnější.

Pondělí
Ráno se ze stanice metra Almaly vydávám k Muzeu Almaty, zjišťuji, že pondělí je zavírací den, tak pěšky pokračuji k tyrkysovému Chrámu sv. Nikolaje (Свято-Никольский Собор). Cestou si dávám modrou matchu, má úplná premiéra. Ale s matchou nemá moc společného. Dělá se z modrých kvítků, z kterých se dělá motýlí čaj.

Protože název Almaty má spojitost s jablky, byť na přesném významu se odborníci neshodnou.

Modrá matcha

Autobusem se posouvám k mešitě Baiken. Zvenku vypadá dobře, uvnitř nic moc. Následně se nechám zlákat trhajícími mraky a zamířím k nedaleké botanické zahradě. Spíš než botanická zahrada to je lesopark. Žádný skleník tam není, avšak u vchodu je pár záhonků a jezírka. Nicméně mraky se trhají méně, než jsem čekal a nepomůže ani hodinové čekání. Sluníčko, ale už svítí a skoro mě spálí.

Botanická zahrada

K obědu si dávám další šašlík v La Vash (ceny za jeden šašlik tam začínají na 650 tenge). Obloha je prakticky jasná, a proto operativně vyrážím metrem směrem na lanovku ke Kok Tobe. Zpáteční jízdenka stojí 5000 tenge a jízda lanovkou směrem nahoru trvá 6 minut. U nástupu na lanovku je spousta Číňanů. Cestou nahoru jsou krásně vidět hory v průrvě v mracích. Avšak nahoře není vidět nic. Kolem dokola jsou stromy a kde nejsou, jsou buď pouťové atrakce nebo páska. Kok Tobe víceméně slouží jako matějská. Jediné místo, kde je něco málo vidět, je zdejší ruské kolo (také s příplatkem). Nicméně už je znovu dost zataženo a není skoro nic vidět.

Navzdory ne úplně ideálnímu počasí podél hor viditelných z Kok Tobe, v samotném Almaty je krásně slunečno. Pěšky procházím kolem ikonického Hotelu Kazachstán a busmo se přemisťuji k Central Parku. Tam jdu znovu do zoo, když je tak hezké počasí a stojí to pár korun. Na rozdíl od včerejška mi už není zima a nekoupu si nohy v sandálech ve všudypřítomných kalužích. Za 1000 tenge se tu dá i nakrmit žirafy.

Cesta lanovkou

Ruské kolo na vrchu

Ikonický Hotel Kazachstán

Na ruském kole v Parku oddechu

Hory vidět nejsou :-(

Znovu v zoo

Pomalu se blíží západ slunce a já si skrz stromy všimnu prosvítajících hor. Proto ve zdejším lunaparku zajdu na další ruské kolo. A fakt že jo. Nyní jsou nádherně vidět v plné své kráse. 200 tenge stojí speciální kartička do lunaparku (trochu mi to připomíná Tbilisi, kde to funguje stejně) a cca 1000 tenge jedna jízda. K večeři si dávám steak a baklavu v prověřeném podniku Degirmen. Před spaním se jdu ještě projít do nasvíceného centra

Ještě jednou na ruském kole

Vyjde to...?

Ano!

Úterý
Úterý není úspěšný den. Nejde mi udělat check-in na Indigo, s kterým mám letět za necelých 24 hodin. K snídani si dávám velký döner kebab, ale jaksi neodhadnu velikost a stěží to sním. Po několika zprávách s IndiGo se problém s check-inem vyřeší a ukáže se, že na mezinárodní lety se nedá udělat, ačkoliv jejich webovky i aplikace se tváří trochu jinak a jen vyhazují nesmyslné chyby.

Kvůli pokračujícímu nádhernému počasí s azurovou oblohou beru Yandex a jedu na Big Almaty Lake. Ale nějak nemám šťastnou ruku. Řidič samozřejmě nerozumí anglicky a ani ta ruština není valná. Dojedeme na checkpoint a dál nás nepustí, že silnice je zavřena. Řidič navrhuje, že tam čeká, ale vzdálenost a čas pěšky zobrazená do cíle v Mapy.cz mě jaksi odradí. Přes 5 kilometrů, 700 výškových metrů a odhad doby výstupu těsně pod 3 hodiny. K tomu venku skoro třicet už po ránu. To mě jaksi štěstím nenaplňuje. Údajně je možné jet nahoru autem strážců parku za 50.000 tenge.

Park prvního prezidenta cestou

Kousek od zákazové značky na Big Almaty Lake

Místo toho se přesouváme na Medeu. Ačkoliv lanovka má jezdit, bez vysvětlení stojí. Cesta nahoru je pro dopravu zavřena. Vyběhnu si aspoň nahoru na nejbližší kopeček po schodech smrti. Fakt brutální stoupání a nekonečný počet schodů. Při stoupání si všimnu, že sem tam tu projede auto. Místní taximafie si prosadila svoje - sice kvůli rizikům sesuvů tu nic nesmí jezdit, ale elektrotaxi, byť těžší než běžné auto, nevadí. Před cestou nahoru jsem o nich nevěděl, při cestě dolů jsem už neměl tu správnou motivaci zjišťovat ceník. Dole zpátky u rychlobruslařského stadionu mě čeká další zklamání - vidím, že odsud jezdí městské autobusy a já jsem domluven s řidičem.

Lanovka stojí

Chvíli odpočívám na pokoji, a poté jedu autobusem na Green Bazar. Smůla se mi dneska lepí na paty. Dojde kredit na Onay kartě a řidič mě okrade. Nevydá mi jízdenku, myslím si, že jsem mu dal málo a že to není těch 150, tak ještě něco přidám a stejně mi nic nevydá a peníze si nechá. Na Green Bazaru mám opět problémy, že si chci koupit malé množství jahod. Jedna baba mě regulérně obere, když mi dá malou hrst jahod za 200 tenge a kilo přitom prodává za 700 tenge. Ještě ke všemu jsou na hniličku. Dojde mi to až za minutu dvě. Další dědek sice na oko prodá správně půl kila, ale vrátí mi starou pětistovku, kterou nikde jinde nechtějí, že už neplatí. Schroustá ji až automat na letišti a vydá mi za ní petku s vodou.

Z Green Bazaru se přesouvám do Muzea Almaty. Expozice nic o čem bych psal domů, ale vzhledem k těm pár tenge za vstupné to je stále pěkné. Před západem slunce se vydávám k nádrži Sayran ležící mezi stanicemi metra Moskva a Sayran. Stále u něj probíhají stavební práce a není to úplně ono. Avšak pohled za severu na horu lesknoucí se na hladině nádrže je víc než uspokojující. Za mě je to lowcost Small Almaty Lake.

Almaty Museum

Stanice Moskva

Small Almaty Lake

K večeři si opět dávám šašliky v La Vash nedaleko hotelu. Za dnešní ne zcela podařený den se trestám a na letiště jedu po deváté večer jedním z posledních denních autobusových spojů místo dražšího taxi. Check-in se otevírá 3 hodiny před odletem. Pro vstup na letiště je nutná kontrola zavazadel a pro vstup k check-in přepážkám kontrola pasu a rezervace letenky.

Na letišti mají kapslový hotel

Sbohem, Almaty