Jižní Korea se sádrou

Dva a půl týdne po osudném pádu na Stolové hoře a necelý týden po zasádrování lokte vyrážím do Soulu v duchu, že sádra přece není smrtelná nemoc. Po týdnu běhání na jihu Afriky se zlomeným loktem bez sádry a absolvování 7 letů se navíc dost špatně hledá důvod, proč teď zůstat doma.

Jistě je nabíledni ožehavá otázka, jaké je cestování se sádrou a jestli není lepší, než cestování bez sádry. V prvé řadě je člověk těžkopádný a skoro vše mu trvá mnohem déle než bez sádry a od nošení sádry ho dost bolívají záda a instinktivně se bojíte deště, že vám jí namočí a ještě ztěžkne nebo se rozmočí a rozpadne.

V Praze na letišti jsem kvůli sádře vyfasoval extra bezpečnostní kontrolu. To bylo ale taky jediné letiště s extra bezpečnostní kontrolou. Na všech letištích jsem mohl jít na prioritní bezpečnostní kontrolu nebo přímo do řady pro disabled passengers. Např. takhle jsem zvládl projít pasovou i bezpečnostní kontrolou na novém istanbulském letišti za méně jak tři minuty a ujít přitom méně než 100 metrů. K tomu jsem do letadla vždy nastupoval spolu s kartičkáři a business class. Příjemný bonus, ale asi nestojí za to si kvůli tomu lámat ruku.

V letadle kvůli sádře vždy sedím na sedačce vpravo u okna, abych měl dost místa a nikdo mi do sádry nedrkal loktem. Kvůli tomu v Praze jedu na letiště 12 hodin předem, abych u kiosku bezplatně vybral sedačky na všechny lety s Turkish Airlines. U online checkinu se standardně dostává náhodné místo nebo se musí za výběr místa zaplatit. Po online checkinu už se nedá změnit ani za peníze a jestli se dá tureckému webu věřit - ani na přepážce ne.

Proč vlastně Jižní Korea? Moje vietnamská partnerka, stejně jako snad každý jiný Vietnamec Koreu nevím proč zbožňuje. Když se před rokem objevily akční letenky za devět a půl tisíce, tak jsme se koupili, avšak někdo taky moc toužil po svišti a spěchal, že zůstává s bříškem doma... Ironie, že?

Čtvrtek
Letím s Turkish Airlines. Čeká mě půldenní přestup v Istanbulu. Mám smutnou bilanci. Od dosednutí letadle do hotelu v centru u Yenikapi mi to trvalo přes 3 hodiny na postel se skládám až hodně po půlnoci. Já to jejich megalomanské letiště fakt miluji... Jen půlhodiny jsme strávili pojížděním po letišti, abychom zaparkovali u domestic terminálu na dohled od výstupního mostu a čekali na autobusy, co nás dalších x minut vozily po letišti. Naštěstí k pasové kontrole to bylo od výstupu z nich jen pár minut a nikdo na ní nebyl. I tak je finální skóre přes 3 hodiny.

Snack u Syčáka?

Noc trávím ve Viva Hotelu Laleli. Vzhledem k ceně 20 € jakž takž ujde. Jinak pokoj je maličký, koupelna doslova mikro a ve špatném stavu. Po dokončení sprchování se dorozbije sprchová hlavice a už nefunguje vůbec. Topení chybí a klimatizace nemá ovladačku. Venku jsou teploty v blízkosti nuly. Snídaně je velmi základní a v suterénu, kde se mlží zrcadlo. Nicméně je i tak lepší, než ta o týden později v režim Turkish Airlines na Tour Istanbul.

Pátek
Je osm ráno a od hotelu se přesouvám tramvají k Dolmenbahci Palace, odkud mě později čeká plavba. Několik tramvají nechám odjet, protože jsou tak narvané, že se to nedá. Prakticky všichni vystupují na Grand Bazaru, ale já pokračuji až na konečnou na Kabatas. Tam se nachází přístav a přestup na lanovku. Mě zajímá ale až turistický přístav, který je na půlce cesty k paláci. Návštěvu jeho interiérů však vynechávám, protože Turci zdražili jeho vstupné pro cizince až na 900 Kč, 7x více jak pro domácí (1050 vs. 150 lir). Do dalšího výrazného oslabení tamější měny je to naprosto přehnané.

V Istanbulu mám čas volný až do nějakých dvou odpoledne. Proto využívám svůj navrácený Booking.com kredit a z domova objednávám 90 minutovou plavbu po Bosporu od Istanbul Welcome Card. Veze mě moderní velká nečoudící loď i v průběhu plavby v ní jsou hlášení v turečtině a angličtině, kolem čeho že to plujeme. O třídu lepší než kocábka od Turkish Airlines o týden později. Ale člověk si počasí nevybírá. Při nástupu těsně před deštěm, během plavby většinu času mírně lepší. Pořád lepší být v suchu schovaný v lodi, jak máčet sádru někde turistikou ve městě.

Z Kabatase se funikularem svezu na Taksim a tam jdu k Mustafovi na baklavu. Z inflace blázní taky, tak pěkně podražil. Čtyři kousky mě vyšly na nelidových 160 Kč. To v Praze můžu na nejlepší baklavu ve městě už za 35 Kč/kus...

Je něco po poledni a už jedu na letiště. V deštivém Istanbulu se mi se sádrou zrovna nelíbí. Na letišti chci vyzkoušet meal voucher. Ten Turkish Airlines vydávají za odbavení na care pointech. Jeden vždy při aspoň 5 hodinovém přestupu a minimálně po 5 hodinách od vydání posledního. Dá se použít ve fastfoodech z předem definovaného sezamu. Každý z nich má speciální menu, na které lze použít. U některých fastfoodů jsou to fakt miniaturní věci, aby se neřeklo. Dojdu ke Carl's Jr, kde si můžu vybrat mezi kuřecím a hovězím burgerem, který přijde s velkou porcí hranolek, omáčkou a bezedným kelímkem. Burger má taky solidní rozměr. O týden později si dávám menu u Popeyes. Tam mají na výběr z asi pěti voleb a porce je taky slušná. Jen kelímek není bezedný, ale jen Coca Cola Zero. Nezero variantu nemají.

Poslední dobou s palubním občerstvením u Turkish Airlines spokojený moc nejsem. Pořád jen mleté maso, malé porce a vůbec divné kombinace. Avšak abych Turky jen nehanil. Jejich letecká snídaně na cestě do Soulu patřila k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v letadle ke snídani měl. A to počítám i let s nimi v business class, kde se podávala snídaně. Vaječná variace na lasagne neměla chybu

Přílet (sobota)
Do Soulu dorážím v sobotu ráno. Přistání nad ním je v ranním světle přímo surrealistický zážitek. Jen moře a mrakodrapy, kam až oko dohlédne. Před pasovou kontrolou mě čeká pravá výzva - jako pravák musím vyplnit migration card levou rukou. Když vidím výsledek, bez obav procházím k pasové kontrole vstupem pro kryply. Sice normálně škrábu, ale tohle se nedá přečíst vůbec... Ve městě žádné graffiti, žádné odpadky a ultra moderní dojem. Avšak negativa brzo vyplouvají na povrch. Podobně jako v Japonsku skoro žádné koše a ještě obtížnější orientace v metru jak v samotném Tokiu. Google Mapy udávají směr jízdy v korejském písmu. Krom toho tu nefunguje od Google ani pěší a auto navigace. Naštěstí Mapy.cz fungují plně. Ultramoderní dojem bere kramle v době, kdy si chci koupit jízdenku na metro. Ani v jednom z asi dvaceti automatů nejde zaplatit kartou. Nikde není žádný zaměstnanec. V informacích na nádraží nad metrem mi řeknou, že si v trafice mám koupit dopravní kartičku za 6000 wonů. Ta kartou zaplatit jde, ale nabít na ní kredit už na tom samém místě a zaplatit to kartou nejde. Ani jinde. Nepochopím. Korejské bankomaty vypadají jinak. V korejštině mají spoustu možností, cedule okolo slibují i směnárnu. Po přepnutí do angličtiny už umí jen vybrat peníze. Samozřejmě, s poplatkem. Ubytování mám asi 10 minut pěšky od hlavního nádraží. Nejvíc dá zabrat najít správný výstup z podzemního bludiště. Avšak Google Mapy mají hezky označené výstupy z metra včetně čísel. To dost pomáhá.

Pěší navigace u Googlu nefunguje

Ale východy z metra má označené pěkně

Kibimbap k oběd

V rámci korejské kuchyně bývá v ceně vždy spousta různých mističek s chuťovkami.
Většina z nich je pro mě nepoživatelná - tady mi jakž takž chutnaly sušené rybičky a občas se dalo i kimči.

První část svého pobytu v Koreji zůstávám v 24 Guesthouse Seoul Station. Za celou dobu pobytu zde nepotkávám jakýkoliv personál. Pro check-in je prostě položená karta na recepci, pro check-out se tam vrátí. Před příjezdem jsem dostal zprávou kód od vstupních dveří. Součástí pobytu je i snídaně. Avšak opět je to samoobsluha - z lednice si vezměte mléko, pomerančový džus, vejce a džem. K tomu ještě můžete mít toastový chléb nebo kafe. Automat na kafe má taky pracovní dobu. S touhle formou snídaně se ještě setkám znovu Gyeongju. Taky pomerančový džus, toastový chléb s marmeládou, ale tentokrát bez vajíček. Uschování zavazadla tu probíhá formou, že si ho dáte sami do komory a věříte, že ho nikdo jiný znaje vstupní kód neodnese.

Itinerář
První dva dny tu má být nádherné slunečné počasí, v pondělí se má zatáhnout a pršet a vydržet to aspoň do středy a v noci ze čtvrtka na pátek mám odlétat zpět. Takže není čas na spánek, ale jde se do víru velkoměsta na open-air atrakce. Itinerář jsem řešil intenzivně a dlouho plánoval co a jak vidět. Necelý týden je relativně krátká doba, a proto je potřeba relativně propracovaný plán. Sobotu a neděli trávím v Soulu. V pondělí ráno sedám na rychlovlak a mířím do historického Gyeongju. V úterý večer pak z nedalekého velkoměsta Busan letím zpět do Soulu. Tam strávím středu a čtvrtek a večer se odeberu na letiště k nočnímu odletu směr Istanbul. Tam mám více než půl dne čas a je v plánu poprvé využít Tour Istanbul. Kvůli své ruce jsem čas těsně před odletem věnoval spíš hodnocení, zda mám letět a jestli potřebuji nějaký medical report, než podrobnému plánování co kde přesně dělat a navštívit.

Počasí
Jaká je Jižní Korea na začátku března? Teploty se pohybují mezi 0 až +12°C s tím, že ráno skoro mrzne a kolem poledne je na pražícím sluníčku tak teplo, že to člověka dost často donutí i sundat bundu a jít jen v tričku.

Jak se cestuje se sádrou po Koreji?
Vzhledem k mému současnému hendikepu, odnáším si specifičtější dojem z místních lidí. V prvé řadě v metru se každý Korejec chová jako egoistický a naprosto nezdvořilý bastard ignorující komplet své okolí. S celkem masivní sádrou mě pustili sednout jen 1x a k tomu při nástupu do metra sice vzorně stojí v řadě za sebou (ale nenapadne je zatočit frontu, aby se kolem nich dalo projít, když stojí až ke zdi), ale co je to platné, když při otevření dveří se tlačí dovnitř i ven současně. Když někdo stojí ve dveřích, neuhne. Nikdo neříká s dovolením a klidně vás sejmou loktem. Sádra, nesádra. Naopak v restauracích vždycky starostlivost, jestli jídlo zvládnu zamíchat nebo ukrojit...

Příjemnou věcí na Koreji je dostatek veřejných WC a všude bezplatně, i na nádražích. Muzea i památky bývají bezplatně také, případně se symbolickým vstupným. V řadě muzeí bývají i uzamykatelné skříňky, které se dají využít po celou otevírací dobu nejen při návštěvě muzea. 

Sobota
Jako první navštěvuji Gyeongbokgung Palace (Královský palác, český přepis Kjonbokun) z 14. století. Je největší z tzv. Pěti velkých paláců postavených dynastií Čoson. Vstupné je symbolické (3000 wonů/cca 50 Kč) a projít areál zabere minimálně dvě hodiny. Avšak jednotlivé budovy tam jsou si podobné jako vejce vejci a o nějakých vnitřních expozicích darmo mluvit.

Areál opouštím ve prospěch National Folk Museum, velké muzeum naproti paláci pod velkou pětistupňovou pagodou. Vstup zdarma. Asi 10 minut pěšky to je k Bukchon Hanok Village. Hanoky jsou tradiční korejské domy a Bukchon je bývalá vesnička, která srostla se Soulem v jeden celek. Je velmi populární a místním se to nelíbí. Dokonce tak, že běžné ulici udělili otevírací hodiny od pondělí do pátku (10:00-17:00) a v neděli zavřeno. K tomu tam obchází šedý mor a dohlíží na to, jestli turisté příliš hlasitě nemluví. Netuším, jak zavíračku vymáhají. Byl jsem tam naštěstí v normální čas, a to náhodou, nikoliv úmyslem.

Bukchon Hanok Village

Navečer se vracím k Gyeongbokgung Palace a jdu do National Palace Museum of Korea. Vstupné opět zdarma. Ukrývá více než 40.000 artefaktů z paláců dynastie Joseon a popisuje život královské rodiny. Za mě trošku slabší, ale zadarmo a před návštěvou paláce rozhodně neuškodí.

Při západu slunce dorážím k Heunginjimun Gate (Dongdaemun), historické bráně ze 14. století, která bývala součásti hradeb, ale nyní je spíš součástí rušné křižovatky a donedávna ještě středem kruhového objezdu. Na kopci proti ní se nachází jediné dochované hradby Soulu. Před spánkem se ještě projdu Dongdaemun Design Plaza, kde stojí perla moderní architektury navržená Zahou Hadíd.

Heunginjimun Gate

Hradby v centru Soulu

Dongdaemun Design Plaza

Co se týče jídla, je Soul levnější nebo stejně drahý jako Praha. Kari řízek mě přišel na 215 Kč, kibimbab se spoustou mističek předtím na nějakých 140 Kč. Všude zatím byla pitná voda na stole volně k nalití. Z mističek mi chutnaly hlavně sušené rybičky.

Neděle
V neděli dopoledne se přesouvám k Changdeokgung Palace (českým přepisem Čchangdokkung), dalšímu z Pěti velkých paláců v Soulu. Vstupné je 5000 wonů. V překladu to znamená Palác nejvyšší ctnosti. Rozkládá se na ploše 45 hektarů a byl velmi oblíbený u posledního korejského krále Sundžonga, který zde žil až do své smrti v roce 1926. Z návštěvnického hlediska se na základní vstupenku dostanete jen do omezené části areálu, abyste se dostali do Tajné zahrady, musíte si koupit další vstupenku (3000 wonů) a dá se jít jen s průvodcem v přesně vymezené časy (prohlídka trvá 70 minut). Abyste se dostali do sousedního paláce Changgyeonggung, musíte platit rovněž znovu.

V Tajné zahradě

Při obědě se rozhoduji vypravit do 30 kilometrů jižně vzdáleného města Suwon (údajně má přes 1 milion obyvatel). Kromě vlaku a autobusu se tam můžete dostat i metrem linky číslo 1 přímo ze Seoul Station. Dá to ale dost koumání, který spoj, že tam vlastně jede, jelikož jednička má řadu větví a spoustu stanic. Z konečné na konečnou to trvá přes 3 hodiny. Některé spoje jsou expresní, jiné ne a v praxi jsem výraznější časovou úsporu nepozoroval. Do Suwonu to trvá něco kolem hodiny. Suwon je známý svými kompletně zachovalými hradbami. Dá se po nich chodit a obejít město kolem dokola. Slunečné počasí i v březnu donutí člověka až sundat si bundu. Také zde najdete Hwaseong Haenggung Palace čili Dočasný palác, kde králové pobývali v časech války.

Městské hradby v Suwonu

Dočasný palác

Korejské suši aneb gimbap

Navečer se po západu slunce dostávám zpět do srdce Soulu. Vystupuji na stanici City Hall a navštěvuji zde Deoksugung Palace, další z Pěti velkých paláců. Od ostatních paláců se odlišuje moderní zahradou s fontánou v západním stylu. Vstupné je symbolických 1000 wonů (méně než 20 Kč).

Ceny v Koreji jsou zvláštní. Většina sortimentu i služeb stojí stejně nebo méně než u nás. S výjimkou ovoce. To se v supermarketech prodává na kusy za ceny co u nás za kilo. Kus mandarinky za 50 kaček. No, neberte to. Na trhu vám to prodávají na ošatky. Ceny jsem viděl 8-10 tisíc wonů. Supermarket je vůbec těžké najít. První jsem potkal až po třech dnech. Jinak tu jsou samé minimarkety. S cenami jako v Relay. Potvrzeno na případě plechovky coly. Tam 2000 wonů, v restauraci taky, ale v supermarketu cca půlku. V restauraci seženete teplé jídlo od 8000 wonů včetně centra a míst vedle památek. V Koreji frčí Kozel. Až tak moc, že je dražší jak plzeň a vyrábí ho tu i jako zmrzlinu. Jak chutná? Sladce. S pivem nemá nic společného kromě názvu. Chutí vzdáleně připomíná karamel.

Pondělí
V pondělí před osmou ráno mě čeká jízda rychlovlakem národního dopravce Korail. Vlak má krásné číslo 13 slibující nevšední zážitky. Na nástupišti si chci vyfotit lokomotivu, ale už dvacet metrů před koncem nástupiště se něco korejsky začne ozývat z ampliónů a po minutě dvou se přepne i do angličtiny. Vesměs něco ve stylu, že je tam zákaz vstupu. Pohostinnost sama.

Nádraží brzy ráno

Snídaně z nádraží

Vlak vyráží na minutu přesně. Většinu času jede přes 200 km/h. Informace o rychlosti na displejích chybí (asi není důležitá), tak měřím přes GPS. Nejvyšší zaznamenaná rychlost je 290 km/h. Během cesty má několikero zastávek. Ve vlaku trávím něco přes 2 hodiny. Vystupuji na stanici, která se v současnosti jmenuje Gyeongju, dříve Gyeonju-shin. Stanice rychlovlaku však není přímo ve městě, ale ještě potřeba čtvrt hodiny jízdy autobusem. Ten mi jede až přímo k ubytování.

Cestou z letiště

Celý den je zataženo nízkými mraky a vypadá jako těsně před deštěm, ale navzdory předpovědi nezmoknu až na doslova pár kapek během večera. Gyeongju (korejsky 경주, česky Kjondžu) je v současnosti dvousetpadesátitisícové město. V 7. až 10. století bylo hlavním městem království Silla. Nyní je známé především kvůli uměle navršeným mohylám, pod kterými odpočívají zdejší králové.

Uměle navršené mohyly s hroby králů

Pod některými z nich se nachází muzea

Korejci jsou sví - jedna z populární limonád se jmenuje Chilsung Cider a se ciderem nemá nic společného

Stromy pomalu začínají kvést

Kromě toho se tu nachází zachovaný most Woljeonggyo postavený v době království Silla, který je tedy přes 1000 let starý. Jeho styl mi dost připomíná Japonsko. O kus dál se nachází palác Donggung s umělým jezírkem Wolji, který byl postaven v roce 674. Dodnes se z něj moc nezachovalo. Nicméně dodnes známá je scenérie vytvářená jezírkem. Pár se metrů na sever se nacházel obrovský chrám Hwangyongsa, který byl v 13. století zničen Mongoly. Dnes se tu nachází informační centrum. Večer si ve městě dávám korejské barbecue.

Znepokojivé značky kolem

Palác Donggung

Místní trh

Ovoce tu je drahé. Avšak jahody cenově jakž takž ujdou.

Barbecue restaurace

Streetfood

Observatoř

Most Woljeonggyo při noční procházce

Úterý
V úterý ráno mě probouzí sluníčko, ale brzy na to se zatahuje a předpověď na odpolední déšť, tak nejspíš vyjde. Hezkého počasí využívám pro rychlý průzkum města za viditelně lepšího počasí jak včera. Před odchodem na autobus ještě navštěvuji zbytky městských hradeb. Pak už dělám check-out a jdu na autobusové nádraží.

Městské hradby v Kjondžu

Dostat se z Gyeongju do Busanu nebylo takové, jak jsem si představoval. Vlakovou stanici přímo ve městě zavřeli, tak zůstal jedině autobus. Den předem šla koupit jízdenka, i v den odjezdu zbývá skoro celý autobus volný. Naštěstí jízda je bez problémů. V Busanu celý den panuje aprílové počasí s věčnou hrozbou deště. Přesto téměř nezmoknu a na chvíli se na mě podívá i sluníčko. Busan mi dost připomíná Japonsko.

Po příjezdu na autobusové nádraží v Busanu nasedám autobus č.90 směr Beomeosa. V kopcích nad městem se rozkládá velký buddhistický chrám asi 10 minut jízdy od metra. Dostat se tam znamená i tak spoustu schodů a výškových metrů. Naštěstí je tu chladno, ale neustálá hrozba deště nepomáhá k zenu. Z našeho pohledu je tu těch chrámů více než jen jeden. Je to taky asi první větší chrám, co v Koreji vidím. Na rozdíl od Japonska nebo Thajska tu chrámy prakticky nejsou. Nebo jsou stejně dobře skryté  jako třeba supermarkety.

Od chrámu se metrem se dvěma přestupy přesouvám ke známé pláži Haeundae. Počasí nic moc, poprchává, tak zaskočím na oběd. Po obědě to není o mnoho lepší a deštník a fusak na ruksak přichází k duhu. Pláž je to pěkná, ale vzhled k obrovským mrakodrapům tam bude v létě asi hlava na hlavě a soukromí nic moc.

Zdejší trh

Streetfood

Zdejší pláž

Mezi fotkami je rozdíl pár minut

Odsud se přesouvám na letiště v Busanu. Vede tam metro, tak je cesta celkem snadná. Avšak jeho provoz probíhá souběžně spolu s armádou, proto se na letišti nesmí vůbec fotit. Domácí terminál je velmi jednoduchý, téměř žádné obchody ani restaurace. Na salónky a ještě večer zapomeňte rovnou.

Večeře v japonském duchu

Středa
Další den ráno se jedu podívat do Muzea historie. Návštěva je zajímavá, vstupné je zdarma, zaplní trochu toho času, ale existují zajímavější muzea, zpětně bych radši více času v tom Národním. Obědvám v Poppeyes nedaleko muzea, protože v okolí není žádná použitelná restaurace, co by nenabízela nic korejského, co jsem už neměl. Hned vedle Muzea historie se nachází Palác harmonie (Gyeonghuigung Palace). Je to další z Pěti velkých paláců dynastie Čoson (anglicky Joseon). Vstup je zdarma a už jsem zde viděl mnohem hezčí a větší paláce.

Palác harmonie

Lotte World Tower představuje 555 metru vysoký mrakodrap nabízející úchvatný pohled na Soul pod vámi. Využívám hezkého počasí a vydávám se na ni. Vyhlídková patra se nachází jen pár metrů pod magickou pětistovkou. Můžete se vydat i má venkovní plošinu nebo pozorovat Soul přímo pod vašima nohama. Přímo pod Lotte World Tower se nachází i obrovské akvárium, které patří k těm nejlepším, co jsem kdy navštívil. Nabízí obrovské sladkovodní i mořská akvária. Najdete tam vydry, tučňáky, lachtany i běluhu.

Mají tu i speciální kavárnu se spousty akvárek. Ale to ještě to pravé akvárium není.

Na večer se jedu podívat do toho legendárního Gangnamu. Zastavuji se v Bongeunsa Temple, v jednom z asi nejhezčích chrámů a vlastně i mála chrámů, které jsem v Soulu viděl. O hodinu později už se procházím na rušné křižovatce, kde metro stanici jménem Gangnam. Musí se nechat, že jsou v okolí celkem příjemné a relativně rozumně drahé restaurace. Večer zaskakuji do Národního muzea. Udělalo na mě fakt příjemný dojem a chci se ještě do něj vrátit. Ve středu měli otevřeno až do 21:00.

Památník písničce od PSY

Bongeunsa Temple

I tady už něco kvete

Západ slunce u stanice metra Gangnam

Mají tu jakousi českou restauraci...

...ale to menu moc české není.

Večeře opodál

Noc v Muzeu.

V Národním muzeu

Mají tu i robotí pomocníky, ačkoliv jejich užitečnost je značně diskutabilní.

Trh nedaleko mého současného ubytování v Soulu nevyniká krásou. Stísněné prostory, spousta oblečení, zelenina, ryby a mořské plody a velmi drahé ovoce. Street food v Koreji vypadal obvykle dost neidentifikovatelně, na rozdíl od jiných míst mi nevoněl a měl skoro cenu hlavního jídla už při konzumaci dvou kousků

Čtvrtek
Čtvrtek je můj poslední den v Soulu. Pozdě večer z něj odlétám do Istanbulu. Aktuální ubytování je zase takřka bezkontaktní. Ale majitel si platbu chtěl strhnout z karty na Bookingu, z ní to nešlo, pak kvůli tomu, že to bylo už po dnu check-inu ani nešla aktualizovat, složitě jsem se s ním naháněl a i kvůli tomu vím, že zde si nechci nechat zavazadlo do odletu. Leželo by někde volně na chodbě, kterou na korejský způsob hlídá leda tak kamera. Proto ráno jedu do Národního muzea, dávám si batoh do bezplatné skříňky a jedu do zoo.

Zoo v Soulu je velmi příjemné překvapení. Obrovská, spousta zvířat a celkem pěkně udělaná. K tomu vstupné jen 5000 wonů (necelých 100 Kč). Je tam velmi hezky udělaná expozice papoušků a mořských savců. Mají tam řadu druhů tuleňů a lachtanů. Kromě toho tam mají slony, nosorožce, zebry, lvy nebo gepardy. Součástí vstupného je možnost navštívit i skleníky zdejší botanické zahrady.

Leží v rámci Grand Parku u stejnojmenné stanice metra. Avšak místo vstupného se vydělává na doprovodných službách. Od metra to je cca kilometr pěšky. Dá se jet zoo vláčkem (elephant tram) za 2000 wonů nebo lanovkou za 9000 wonů.

Skleník botanické zahrady umístěné v zoo

Soul je strašně roztahaný a s na můj vkus s pomalým metrem, tak pořád mi na nic nezbývá čas. Po obědu v Gangnamu se vracím k Národnímu muzeu, ale nejdřív zavítám ještě do Muzea písemnictví hned naproti (taky zdarma) a posléze zůstávám v národním až do zavíračky litujíc, že nemám víc času. Je fakt úžasné a obrovské.

Další památník songu Gangnam Style

Oběd

Muzeum písemnictví vedle Národního muzea

Národní muzeum

Poslední korejský západ slunce

Nad městem pomalu zapadá slunce a já se s ním loučím. V Lotterii si dávám za 7.500 wonů hamburger s kotletou uvnitř. Netušíc, jak vypadá, volím zabalit s sebou a když to v metru začnu chroupat, výsledek mi doslova vyrazí dech. Uvnitř housky je dvakrát tak větší opravdový vepřový řízek. Až je to škoda jíst takhle na barbara.

Produktová fotka fakt odpovídá realitě...

Tentokrát jedu na letiště pomalým neexpresním metrem. Začíná pod hlavním nádražím a jediná zrada je, že na letiště jede jen každé druhé metro a bývá dost narvané. Klíčové je správně vytrackovat dveře a zabrat místo na sezení. Jízda je fakt dlouhá a pomalu se vleče.

Na letišti je plno roztomilých postaviček

Ve Food Empire se dá i najíst za rozumné ceny

Při bezpečnostních kontrolách na letišti v Soulu přijde k duhu sádra. Díky tomu jsou opravdu expresní a já jimi projdu jak nahřátý nůž máslem. Chci si ještě dojít do salónku, ale zjišťuji, jaksi že mají omezenou otevírací dobu a nejedou nonstop. Sice mi zbývá ještě hodina a půl do zavíračky, ale na recepci mi říkají, že sprchu zavřeli už v 20:00. Korea je fakt jiná. S díky se loučím a svůj LK šetřím na jindy.

Pátek
Při návratu ze Soulu po nepočítaně návštěvách Istanbulu s Turkish Airlines poprvé dávám bezplatnou Tour Istanbul a dojmy mám po pravdě dost rozpačité. Především ta organizace je příšerná. Ráno na dané přepážce nikdo není, je tam nefunkční automat na lístečky a na displejích svítí čísla, ale jen tak pro okrasu. Zřízenec se po čase objeví, projde frontu, odebere letenky a po delší chvíli se vrátí a vyvolává jménem. Není to skoro slyšet.

Snídaně v podání Tour Istanbul od Turkish Airlines

Měl jsem půldenní tour. Do konce března by měla být pěší s prohlídkou náměstí Sultanahmet. Je nám oznámeno, že je změna a že bude plavba lodí. Tu v programu mají až od dubna a měl jsem ji minulý týden, ale nevadí, aspoň budu mít porovnání. Nejdřív jedeme na snídani. Ta se koná v céčkové restauraci Tamara a provedení tomu odpovídá. Připomíná mi mou návštěvu Turecka a ty kreace na snídani v laciných hotelech. Jen v nich měli dost čaje a v tradičních skleničkách a ne v hrníčcích jako tady. Snídaně kvůli pomalé cestě z letiště se koná někdy po desáté ráno.

Plavba začíná na Golden Horn. Pro mě příjemná změna. Před týdnem to bylo z Kabatas. Počasí ale vypadá hodně podobně. Avšak plavba je tentokrát mnohem kratší - takových 40 minut (pro srovnání - týden předtím 90 minut). Poté následuje oběd. Průvodce pořád zdůrazňuje, jak nestíháme. K obědu je kebab, ale za to se salátem, baklavou i chuťově zvláštní polévkou.

Oběd: salát

Oběd: chuťově specifická polévka

Oběd: mini kebab

Oběd: baklava jako dezert

Celkově bych čekal více sofistikovaný produkt. Restaurace, kam se dá v pohodě zajet autobusem a i něco trochu honosnějšího jak kebab a fakt lacině působící snídani. Kromě toho, ta klidně mohla být na lodi. Nebo oběd. Po příjezdu na letiště by mohli mít účastníci Fast track pro průchod security, ale to chci asi moc. Sečteno a podtrženo zajímavý zážitek, ale dopřál bych si ho jen ve směru do Evropy a ne s těsným přestupem směrem pryč z Evropy.

Průchod pasovou a bezpečnostní kontrolou v Istanbulu byl se sádrou jako po másle. Během pěti minut hotovo. Dokonce jsem ušel jen pár metrů. Na oslavu jsem si došel pro další meal voucher. Tentokrát jsem zkusil Popeyes. Na výběr z 5 menu, ale nemají bezedný kelímek jako u Carl's Jr. Jen Coca Cola Zero. Menu však zasytí také.

Jídlo na meal voucher

V Jižní Koreji i v Turecku jsem používal eSIM od BNESIM. Za 5,5 eura jsem koupil 3 GB dat do Koreji. Na ten týden to stačilo. Data celou dobu fungovala spolehlivě včetně metra.

Na istanbulském letišti je jedna nepříjemnost a to tamější wifi - na jeden pas lze získat jen hodinu připojení zdarma. Musí se s ním ke kiosku, protáhnout pas vytisknout si lísteček s kódem. Poznáte ho obvykle podle dlouhé fronty kolem. Zde přijde k duhu mít s sebou více pasů. Avšak pozor, kódy po několika hodinách expirují, tak se nevyplatí je dělat do zásoby. Bohužel, při novém protáhnutím pasu, další kód se nevygeneruje, protože pas byl už použitý a další lze získat nejdříve za 24 hodin.

BNESIM pro Turecko nabízí 1 GB dat za 0,79 eur s platností na 30 dnů (aktuální k březnu, nyní mírně dražší). Vzhledem k cenám na istanbulském letišti je to naprostý pakatel s většině cestovatelům bude platit i na zpáteční cestu, pokud nevysosají všechny data. Z praktického hlediska není potřeba stahovat ani appku. Bez ní ale nevidíte, kolik dát zbývá. Je to ale monstrum s komunikátorem v jednom. Dále je dobré kupovat simku v anonymním režimu přes srovnávač, který umí aplikovat 30% slevu (validní jen pro ceny nad euro). Nejlevnější varianta je s automatickým obnovením. To je dobré vypnout v appce a smazat uloženou kartu. Musí se nechat, že vám od nich na eSIM přijde informační smska dřív, jak dojde k obnovení. Taky každá esim, ačkoliv je koupená jen pro jednu zemi, funguje ve více zemích. Kde, vidíte v detailu simky v záložce coverage. Např. ta pro Turecko funguje i v Polsku nebo Brazílii.

Na kolik to přišlo?
Letenka s Turkish Airlines Praha-Soul a zpět ... 9500 Kč
Korean air Busan-Seoul Gimpo ... 57000 wonů
Jízdenka Korail Seoul-Gyeongju ... 49300 wonů
Bospor Tour ... 0 Kč (kredit od Booking.com)
Tour Istanbul ... 0 Kč