Po včerejší prohýřené noci vstávám kupodivu podle plánu na osmou. Půlhodinky v hostelu počkám, jestli se něco začne dít. Venku je opět další googlí přeháňka, která se projevuje jako vytrvalý a vydatný přívalový déšť, tak není stejně kam spěchat. Nicméně v hostelu je mrtvo a nikde nikdo. Od Olgy vím, že dneska stejně se měla vracet do Rjazině, odkud podle jejích slov jsou nejlepší nevěsty z celého Ruska. Nikde ani noha, tak ani netuším, jestli už neodjela. V pokoji zanechávám papírek s e-mailem, na který včera přišla taky řeč, a vzkazem, že jsem jel do Sergijev Posadu a že se vrátím odpoledne.
Asi si říkáte, co je na tom Sergijev Posadu (Сергиев Посад) tak super, že do něj chci jet? Před měsícem jsem na ČT1 v Objektivu viděl o něm reportáž (viz úvodní video). Sergijev Posad se nalézá 78 kilometrů severovýchodně od Moskvy. Nachází se v něm klášter Trojicko-sergijevské lávry (Тро́ице-Се́ргиева Ла́вра). Je to jeden ze dvou klášterů v Rusku, které se mohou honosit titulem lávra. Lávra je termín používající se pro označení mimořádně významných pravoslavných monastýrů.
Venku leje a hned před vchodovými dveřmi přichází řada na pláštěnku. Vlak do Sergijev Posadu jede z Jaroslavského nádraží, které je u stanice metra Konsomolskaya, kde si opět vychutnávám její nádhernou výzdoby. Tentokrát ale v ranní špičce. Na nádraží mám štěstí a automat mluví i anglicky a snažím se v něm koupit lístky. Trochu klasicky nebere bankovky o hodnotě 500 a 1000 rublů. Ačkoliv výjimečně mám i rozměněno. Je mi to prd platné, u otvoru pro bankovky svítí červené světlo a automat stávkuje. V lijavci se tedy přesouvám k okénku a lámanou ruštinou kupuji za 164 rublů jednosměrnou jízdenku. Pak mi pokladní něco další rusky říkala, asi číslo nástupiště, bohužel, nerozuměl jsem jí ani slovo.
V letním deštíku jsem si dal pochodové cvičení a mezi nezastřešeným propojením hledal číslo nástupiště na Sergijev Posad. Nikde to označeno nebylo a na jediné světelné tabuli Sergijev Posad chyběl. Asi nebyl konečnou stanicí. O pár minut později se tam zjevil s podivným číslem nástupiště. Podle zřízence jsem měl příliš malou jízdenky a s ním jsem nemohl jet, tak u tabule čekám dál a o deset minut později se tam zjeví číslo. Jdu do vlaku, zabírám sedačku a před sebou mám přibližně hodinu čtyřicet dlouhou jízdu. Venku stále prší a jízdu nám zpříjemňuje jeden nepřizpůsobivý spolucestující sedící v zadní části vagónů, který nevyhovuje aromatickým představám většiny populace. Průvodčí se zjeví až v poslední půlhodině, kdy ho vykáží z vozu.
V Sergijevu Posadu ve srovnání s Moskvou už jen poprchávalo. Říká se, že klášter byl založený v roce 1337 svatým Sergejem Radoněžským. Už velmi brzy po založení se stal duchovním centrem Ruska. V průběhu staletí byl postupně rozšiřován a dostával kamennou podobu. Roku 1744 byla jeho důležitost stvrzena udělením titulu lávra. Na své důležitosti dodneška nic neztratil. Přežil i éru komunismu, kdy se komunisté snažili snížit důležitost místa přejmenováním města na Zagorsk. Město to není nijak malé. Nyní v něm žije 115.000 obyvatel.
 |
| Klášter v Sergijev Posadu zdálky |
Pro jeho návštěvu není ideální víkend, kdy jedna mše střídá druhou a chrámy jsou uzavřené nerusky mluvící a pravoslaví nevyznávající veřejnosti. Proto jsem pro jeho návštěvu zvolil pondělí, kdy je sice zavřené muzeum ikon lávry, ale chrámy by měly být bez problémů přístupné.
 |
| Válečný památník |
 |
| Chram Paraskevy Pjatnicy |
Hned u nádraží jsem minul KFC a několik supermarketů. Už jsem mohl na chvíli vyndat mobil a s navigací zkonzultovat svou cestu ke klášteru. I v Segijevu Posadu pokračovalo mé ruské prokletí v podobě takřka nulového počtu přechodů a ruským striktním dodržováním nepřecházení silnice mimo vyhrazená místa. U hlavní silnice vedoucí ke klášteru to bylo dokonce zvýrazněno téměř nekonečně dlouhým zábradlím, které aspoň po půl kilometr konečně přetínal přechod. Na druhé straně byl nějaký pomník druhé světové válce a kousek od něj byl první chrám Chram Paraskevy Pjatnicy. Zeď vedle něj táhnoucí se nahoru do kopce slibovala začátek klášterního areálu.
 |
| Vchod do Trojicko-Sergijevské lávry |
Na vrcholku kopce na Krasnogorskajském náměstí byl hlavní vchod do Trojicko-Sergijevské lávry (dál pro zjednodušení už jen "Kláštera"). Z oblohy padá voda, kolem hafo lidí, opět hlavně Asiatů. Prokličkuji se kolem nich vchodem, tedy spíš průjezdem, kde jsou stěny i klenba, zdobené nástěnnými malbami, hloučky turistů s průvodcem tam přečkávají déšť a zároveň malby tam fotí.
 |
| Všude je plno Asiatů a sem tam ruská bábuška |
Hned po vstupu mě čeká nádherný pohled na všechny chrámy v Klášteru, které jsou vyvedené v ruském stylu s věžičkami a zlacenými kopulemi. Nejvýznamnějším chrámem v komplexu je Chrám Nejsvětější Trojice (Свято-Троицкий собор), kde byli pokřtěni i někteří následníci ruského trůnu. Tento chrám je i zároveň nejstarším a stojí na místě, kde Sergej Radoněžský vybudoval původní dřevěný kostel.
 |
| Chrám nejsvětější trojice (Свято-Троицкий собор) |
Další významnou stavbou je Chrám Zesnutí Panny Marie (Успенский собор) s pěti věžičkami s 4 modrými a jednou zlatou kopulí. Nechal ho vystavět Ivan IV. Hrozný na konci 16. století podle vzoru stejnojmenného chrámu v Kremlu. To ale nejsou jediné chrámy v areálu. Každý chrám je pokryt od podlahy až ke stropy vzácnými ikonami a ikonografikami. Za pozornost stojí i 90 metrů vysoká zvonice, uvnitř které se nachází obchod se suvenýry.
 |
| Chrám zesnutí Panny Marie s Kaplí nad studnou (červená) a Přístřeškem nad křížem (černý) |
 |
| Oltář v Chrámu |
 |
| Nástěnné malby v Chrámu |
Na nádvoří narazíte na kruhovou kašnu s bílými sloupy. Stojí na místě, kde se podle legendy zastavil svatý Sergej Radoněžský. Podle jiné legendy vytryskl v době obléhání Kláštera polsko-litevskými vojsky a umožnil obráncům přečkat obléhání. Pramen údajně léčí všechny nemoci.
Klášter i všechny klášterní stavby jsou impozantní. Pro turisty tu mají řadu klášterních obchůdků, kde si turisté můžou koupit všechno od ikon, ruských vajec až po matrjošky. Klášterní pekařství tu prodává různé druhy ruských koláčů. Stále trvající déšť urychlil můj odchod. Samotná prohlídka mi trvala sotva hodinu. V kontrastu s informacemi na internetu jsem tu nikde neplatil vstup ani jeden rubl. Jestli to bylo tím deštěm nebo zmatkem, těžko říct. Každopádně nikde jsem nepotkal žádnou kasu. Jen pár krojovaných knězů nesoucích tabulky s číslem a za nimi se táhnoucí hlouček turistů.
 |
| Carský palác s chrámem Pokrovu Bohorodice (Царские Чертоги с церковью Покрова Божией Матери) |
 |
| Carský palác uvnitř |
 |
| Zdravím z mokrého Sergijev Posadu! |
Před vchodem do Kláštera začíná nespočet obchůdků se suvenýry a občerstvením. Ve srovnání s Moskvou je to v Sergijev Posadu za směšné ceny. Kelímek kvasů za 20 rublů, koláč za 40 rublů nebo přívěsek s matrjoškou za 30 rublů. Klasická matrjoška se tam dá koupit už od 250 rublů (ty z Moskvy v akci na Arbatu nejníže od 600 rublů). Mimochodem Sergijev Posad byl také prvním místem, kde v 90. letech 19. století byla vyřezána první matrjoška.
 |
| Socha připomínající 100 let od vyřezání první matrjošky |
Ještě než jsem odjížděl, zastavil jsem v supermarketu u nádraží doplnit zásoby, když se mi tak pěkně nabízel. Pocitově se to tam zdálo tak o půlku levnější než v Moskvu. Jestli to bylo kvůli jeho velikosti, značce nebo faktu, že mimo Moskvu je to levnější, těžko říct, tolik supermarketů jsem v Rusku nenavštívil. Každopádně ovoce a mléko tam bylo drahé stále.
 |
| Nabídka kvasu v supermarketu |
Pak jsem si koupil lístek na vlak zpět do Moskvy (opět 164 rublů). Protože jsem to já, samozřejmě jsem to nemohl mít bez komplikace. Stanice dost ledabyle označená. Na ní jen několik peronů, displeje mimo provoz a na místě jen směrovky směr Moskva a Alexandrov. Přijel vlak. Ten, kterým jsem sem přijel, tu i končil. Vejdu dovnitř a optám se jednoho pána, který tam sedí, jestli to jede na Moskvu. Říká, že bohužel nejede. Ještě mi pak něco říká, tak se k němu vracím a rozumím, že ať si pospíším, než vlak zavře dveře. Díky této radě akorát vidím, jak vlak zavírá dveře a už se vezu. Hned se objevuje průvodčí, která kupodivu rozuměla víc než pár slov anglicky a hned mě vzala až na konec vlaku a řekla mi, ať vystoupím na příští stanici, přejdu koleje, že vlak zpět pojede už za 3 minuty.
Fakt, za chvíli přijel vlak, tak jsem do něj hned zahučel. Na to, že na cestě do Posadu přišli průvodčí až po hodině, tak tady byli fakt aktivní. Už jen pár okamžiků po rozjetí začali procházet vagónem a samozřejmě chtěli moji jízdenku. Povídal jsem jim česko-rusky mou historku, na jízdence si mohl přečíst pár minut starý čas zakoupení v Sergijev Posadu. Spokojil se s tím a šel. Když procházel zpátky, neodpustil si kvůli své funkce pár ruských vět zřejmě o tom, že stanici jedu na černo, že je to naposledy. Tak jsem mu v tom neodporoval, řekl "da", jeho ego bylo uspokojeno a šel dál.
 |
| Další stalinské mrakodrapy v okolí Kazanského nádraží |
Do hostelu jsem se vrátil už kolem 16h. Olga už samozřejmě nikde. V pokoji jsem našel místo mého papírku s emailem, malou bonboniéru s ručně psaným vzkazem v ruštině "Děkuji za příjemné seznámení". Opravdu, ruská Máša není česká Dáša. S českou Dášou se mi ještě nikdy nic takového nestalo. Vejdu do kuchyňky a slyším, jak Nataša s někým telefonuje, podle mimiky a pár ruských slov, pochopím, že telefonuje s Olgou. Hned jak dotelefonuje, dostanu ještě nabídnuto pytlíky s ruskými bonbóny, na jeden s medvědem na obalu ukazuje a říká "Miša, haha".
 |
| Děkuji za příjemné seznámení. |
Ještě ve vlaku mi přišel e-mail, že už nastal čas pro můj online check-in s Aeroflotem na let do Petrohradu. Tak ho hned tam ještě provedu, vybírám si sedadlo u okna, dostanu i PDF s boarding passem, ale ve zprávě u něj je červeně zdůrazněno, že musí být vytištěn. V hostelu hned prosím Natašu, jestli by mi to tam na tiskárně nevytiskla. Jenže její tiskárna je na suchu, tak místo původně plánovaného krátkého spánku, kterým bych srazil svůj spánkový deficit, vyrážím do centra pokusit se najít copy centrum. Inu, Rusové jsou magoři a i e-ticket potřebují mít vytištěný.
 |
| Pohled na řeku Moskva z Lužkovského mostu |
 |
| Mají to dobře zařízeno - železné stromy na zámečky milenců (Most Lužkov) |
Z hostelu vyrážím přes Kamenný most na druhý břeh, kde jsem zatím nejdál byl pár se metrů v supermarketu. Láká mě silueta věží jednoho kostelu v dáli. Nejdřív se dostávám k Treťjakovské galerii. Protože je pondělí, má zavřeno. Od náměstíčka se stanicí metra Tretyakoskaya se dostávám k Žlutému Chrámu útěchy všech bolestí (Храм иконы Божией Матери "Всех скорбящих Радость"). Ale to nebyl on, na který jsem koukal. Z náměstíčka procházím na druhou stranu a tam se nachází onen chrám se zlatými věžičkami, na který jsem koukal, plným jménem Chrám vzkříšení (Храм Воскресения Христова). Pár metrů od něj dokonce našel i copy centrum a vytisknul tam jednu A4 s boarding passem za 10 rublů.
 |
| Treťjakovská galerie |
 |
| Chrám útěchy všech bolestí |
 |
| Chrám útěchy všech bolestí uvnitř |
 |
| Chrám vzkříšení |
 |
| Chrám vzkříšení uvnitř |
Teď už mi zbývalo jen dojet na Arbat a tam koupit a poslat pohled, jak jsem před odjezdem jedné kamarádce slíbil (Mimochodem chtěl by někdo pohled z Peru?). Na Arbat jsem jel, protože tam jsou jedny suvenýry vedle druhých a určitě někde seženu pohled, ačkoliv dnes už nejsou tak v kurzu. I tak to nebylo zrovna snadné. Jak jsem se dozvěděl, v Rusku se známky neprodávají nikde jinde než na poště. Tak mě čekalo najít poštu. Naštěstí pošta měla otevřeno až do 20h. Nejdřív jsem šel na poštu koupit známky. Poštovné do Prahy stojí 40 rublů. Pak zpět na Arbat pro pohled a potom znovu napsat pohled na poštu, protože tam kromě schránky měli i propisku, kterou jsem já neměl. Z Arbatu jsem si to přes Rudé náměstí zamířil zpátky do hostelu. Venku vysvitlo sluníčko a hezky vše nasvítilo.
 |
| Nasvícený obchodní dům GUM |
 |
| Rudé náměstí při západu slunce |
 |
| Sbohem, Moskvo a Rudé náměstí |
V hostelu jsem, jak jsem Anuarovi slíbil, byl dřív (už v 21h), abychom mohli vyrazit na pivo. Ještě jsem musel zabalit a dát si rychlou sprchu. Z jeho mega akce, kdy měla jít Nataša a Thajky, se stalo komorní duo. Šli jsme na Arbat na pěší zónu a tam mi začal říkat, jak moc chce dneska balit holku. Naneštěstí neznal žádný dobrý bar a já zítra dopoledne vstával na svůj let s Aeroflotem. Před půlnocí jsme si dali ještě rychlé pivo v Burger Kingu. Ano tam. Mají tam pivo a dokonce po 21h mají 2 piva za cenu jednoho (za 129 rublů). Taky tam spousta lidí chodí jen na něj. Sice je to ruské pivo lepší než thajské, ale stále nic moc.
Náklady
Vlak do Sergijev Posadu ... 328 RUB
Vstupné do Kláštera ... 0 RUB
Vytištění boarding passu ... 10 RUB
Aby vám neutekly mé další zážitky z cest, sledujte RSS kanál nebo mou Facebook stránku! Už brzy budou následovat zápisky z Petrohradu a v září mě čeká epická cesta do Peru, kde budu uhýbat indiánským nabroušeným kalkulačkám, až se mě budou snažit oškubat jako pravého amerického gringa.
Líbí se Vám mé cestopisy a rádi byste mě nějak podpořili? Na možnosti se podívejte zde. Nebojte, peníze nechci. Nejjednodušší je vypnout AdBlock a sem tam kliknout na banner, co Vás zaujme.