neděle 30. července 2017

Rudé pivo nad Kremlem (2. den)

V hostelu se opět tvoří kroužek v kuchyňce. Olze s Natašou vyprávím, jak jsem dopadl s Chrámem Krista Spasitele, ani se jim nechce věřit, že tam je vystavená nějaká ikona a o moskevském patriarchovi snad nikdy neslyšely. Jakmile se objeví Anuar hned mě tahá na pivo. Už je bohatě po jedenácté. I tak bych šel, jen v okolí není fakt žádná krčma a kiláček do supermarketu přes most se mi fakt nechce, navíc zítra se chci jet podívat za Moskvu do Sergijev Posadu. Po pár chvílích pronesu "Fajn, půjdu, když holky (recepční) půjdou taky." Poněkud překvapivě souhlasí a jdou zavřít hostel. Stejně prý už v noci nikdo nemá přijet.


Kreml, pohled pár metrů od hostelu, aneb dostat se na druhou stranu je fakt rébus

<<< Předchozí část                  Následující část >>>

Nataša s Olgou se aspoň půl hodiny parádí. Olga je samý úsměv a lehký flirt a  Nataša za ní moc nezaostává, jen to Anuarovi trochu kazí její snubní prstýnek. Už předtím jsem od Olgy dostal otázku, co dělám a jestli mám v Praze přítelkyni. Je půlnoc a my vycházíme. Plán je koupit nějaké to pivo a vrátit se s ním na hostel. Ony jsou místní, tak se vyznají. Koupit nějaký alkohol v noci Moskvě je taková menší Mission Impossible. V obchodech se od desáté večerní nesmí prodávat, a i když mají otevřeno, přes regály s chlastem mají nataženou fólii a prostě ho neprodají. Tak na dohled od Kremlu hledáme otevřenou restauraci, kde by měli lahvové pivo. Na dohled od Pomníku neznámého vojína hned vedle Mekáče jednu takovou nacházíme. Nikdo nemá dorazit, tak že ho vypijeme i tady. Ceny zrovna lidové nejsou. Za půl litr 200 až 250 rublů. Když slyší o Praze, kolik u nás stojí pivo, všichni říkají, jak moc do ní chtějí. V restauraci si nás dobrých půl hodiny nikdo nevšímá, tak stojíme, spíš sedíme na sochu. V tom Nataše zvoní telefon. Nějací Italové neplánovaně dorazí asi za hodinu. Večer se opět zamotá. Piva si koupíme v lahvi a odneseme zpět.
Vybíráme si ruskou značku Bud. Jak se teď dozvídám z internetu, jedná se o licenci v roce 2010 udělenou ruskému pivovaru pro vaření amerického Budu.


Pivo Bud

Výčepní si nemůže pomoct a musí nám lahve odzátkovat. Zátky na lahve vracíme zpět a teď začíná ta těžší část. V Moskvě se nesmí pít alkohol na veřejnosti a nás čeká aspoň kilometrová pouť zpět podél hradeb Kremlu, kde je spíš víc než méně policistů. Nataša bere u Mekáče velkou papírovou tašku. Do ní Anuar staví tyto polotevřené lahve a velmi optimisticky je začíná nést. Začíná spanilá pouť zpátky do hostelu. Během ní se dozvídám, že Olgino místo č. 1, kam se chce podívat, je Praha. Zároveň dostávám velmi zapeklitou otázku "Co je česká národní píseň?" Že Rusové mají Kaťušu. Na tuto otázku nějak neumím odpověď. Můžete mi napovědět, co je ksakru česká národní píseň?


Holky nám ukazují zkratku k hostelu přes stavbu, která dokáže ušetřit aspoň čtvrt kiláku a někdy mezi jednou a druhou se vracíme do hostelu. S lahváči míříme ke mně na pokoj. Anuar byl zbytečně iniciativní, hned vytáhl stoleček a židličky z kuchyňky místo toho, abychom si na studentský způsob sedli s pivem na postel. Pijeme piva a klábosíme. Olga je samý úsměv. Nataša se vytrácí do kuchyňky, že nám připraví pravé ruské domácí pelmeně. Chutnají dobře.

Pelmeni (wikipedia.org)

Po hodině doráží delegace z Itálie, která se pořád courá po chodbě a taky už došlo pivo. Po třetí nad ránem, kdy se už konečně vytratí spát, atmosféra je v tahu, došel alkohol, venku už pomalu svítá (jsme dost na severu), tak s Anuarem řešíme, co dál. Je z Kazachstánu, na muslima fakt mluví dost nadrženě. Schůze se nakonec rozpouští. Sice jsem měl třeba chuť s Olgou posunout se na další metu, atmosféra v tahu, já mluvím asi tak rusky jako ona, je pečená vařená u kamarádky v kanclu, čeká mě tam ještě jedna další noc a ubytování v Moskvě je drahé, tak to nechávám plavat. Možnost nedorozumění a důsledků selhání je nepřiměřeně vysoká. Pak nemůžu usnout a z dlouhé chvíle pouštím Tinder a zjišťuji, kdo že mi to dal ten superlajk. A ona to Olga. To je gól. Teď už je dobrých půl hodiny ve společné ložnici, tak prohlížím její fotky a chci si listnout a, ouha, byl jsem pryč z profilu a zamítám ji...

<<< Předchozí část                  Následující část >>>

Aby vám neutekly mé další zážitky z cest, sledujte RSS kanál nebo mou Facebook stránku! Už brzy budou následovat zápisky z Petrohradu a v září mě čeká epická cesta do Peru, kde budu uhýbat indiánským nabroušeným kalkulačkám, až se mě budou snažit oškubat jako pravého amerického gringa.

Líbí se Vám mé cestopisy a rádi byste mě nějak podpořili? Na možnosti se podívejte zde. Nebojte, peníze nechci. Nejjednodušší je vypnout AdBlock a sem tam kliknout na banner, co Vás zaujme.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)