Kreml, Lenin na GUMě a velký liják (2. den)

Ráno jsem po včerejší prosocializované noci překvapivě čilý. Tak vstávám a vyrážím do města. Nejdřív jsem se vydávám přes most do supermarketu doplnit zásoby, Sedmý světadíl (Седьмой континент). Uvnitř to vypadá asi jako u nás ve větším Tesco Express a má ceny jako v Žabce. Do té, když zajdu, zamotá se mi z těch cen hlava a v rámci jejich bojkotu v nic nekoupím. Fakt tam mají fajnové ceny. Ty sankce je asi pěkně drtí. Mléko za 40 Kč, deset deka sýru po 60 Kč a šunky taky, pečivo dvojnásobek toho, co u nás, balená ruská zmrzlina po 25 Kč...

Moskevský Kreml

<<< Předchozí část                  Následující část >>>

Posilněný o zásoby jsem vypravil ke Kremlu. Opět jsem si musel zajít, ač před hostelem jsem ho měl takřka na dosah ruky. Byl jsem rychlejší, než jsem čekal, tak jsem si stoupl už čtvrt hodiny před otevřením do fronty na lístky. Jen na ty obyčejné. Jejich frontu jsem zahájil. Na ty do zbrojnice a výstavu diamantů se už vinul slušně dlouhý hádek. Než se kasa v 9 hodin otevřela, byl dlouhý hádek i za mnou. Dormition Cathedral dneska nepremává vůbec, bohužel, ale lístek za 500 rublů už držím v ruce. Na půl hodiny jsem se posadil do přilehlé Alexandrovské zahrady, než se otevře vstupní brána. Měl jsem štěstí, že jsem seděl poblíž a v době, kdy se začali srocovat lidé jsem se zvedl a šel opět otevřít frontu, jinak bych si v tom hádku aspoň takovou půlhodinu postál.

Fronta na lístky

Moskevský Kreml (Моско́вский Кремль) je v sídlo prezidenta Ruské federace. V průběhu staletí sloužil jako sídlo ruských králů. Borovický vrch, na kterém se nachází, byl obýván slovanskými kmeny už od 2. tisíciletí př. n. l. První opevnění zde vybudoval kmen Krivičů. První písemná zmínka o Moskvě je datována rokem 1147 a již v roce 1156 byla na místě Kremlu postavena první hradební zeď o délce 850 metrů. Od roku 1264 místo sloužilo jako sídlo moskevských knížat. Ale slovo Kreml má svůj původ až 14. století. Dnešní podoba Kremlu pochází z 19. století, kdy ho přestavěl car Mikuláš I. Další velké úpravy nastaly po Velké říjnové socialistické revoluci, kdy komunističtí vládci učnili z Kremlu své sídlo a v areálu došlo k bourání a přestavbám interiéru. Od té doby kromě typických hradeb z červených neomítnutých cihel se na hradních věžích nachází rudé hvězdy místo původních zlatých orlic.

Jako jeden z prvních jsem prošel skrz bezpečnostní rámy a přes Trojický most vstupuji do liduprázdného Kremlu. V tuto dobu je v něm ještě víc vojáků než turistů. Procházím se liduprázdnými ulicemi, kde když někdo nejde po chodníčku, hned na něj píská voják, a já přemýšlím - smí se tu vůbec fotit? Nikoho nevidím. Jakmile se areál trošku zaplní, je to jasné, smí, tak vytahuji foťák a hraji si na Japonce.

Archandělský chrám

Chrám zvěstování

Uspenskij sobor aka Dormition Cathedral

Se základním lístkem jsou turistům přístupné Dormition Cathedral (Uspenskij sobor /Успенский собор), Archandělský chrám (Архангельский собор), Chrám zvěstování (Благовещенский собор) a Chrám Uložení roucha Svaté Bohorodičky (Церковь Ризоположения). Všechny zmíněné chrámy jsem navštívil, až na ten první. Tam se konalo pravoslavné mecheche a pouštělo se jen na vstupenky od patriarchy. A s turisty se vůbec nebavili, jen před chrám postavili ceduli закрыто (zavřeno). Všechny hrámy jsou od podlahy až po strop pokryté ikonami. Vypadá to fakt nádherně. Kompletně jiné než u nás. Vlastními fotkami nepotěším, neboť uvnitř se nesmí fotografovat.

Zvonice Ivana Velikého, Car kolokol vlevo a Car-puška vpravo

Na Sobornajském náměstí se ještě vysoká budova Zvonice Ivana Velikého (Колокольня Ивана Великого), na kterou si můžete zakoupit zvlášť lístek.  Za ní si nezapomeňte povšimnout Car kolokol, obrovského zvonu vážícího skoro 202 tun a přes 6 metrů vysokého. Byl odlit v roce 1735. Bohužel po dokončení prací na jeho výzdobě byl příliš rychle schlazen a odlomila se od něj část těžká 11,5 tuny. Na dohled od Car kolokulu (Царь-колокол) se nachází Car-puška (Царь-пушка), mamutí dělo z bronzu vyrobené roku 1586 Rusem Andrejem Čechovem s pro Čechy poněkud povědomým příjmením. Je dlouhé 5,34 metrů, váží 39,3 tuny a má ráži 900 milimetrů. Jinak celý areál se za půl hodiny tak zaplnil Asiaty, že to tak vypadalo jako někde v Tokiu. Jen ty pravoslavné chrámy k tomu nějak nepasovaly.

zvon Caar kolokol

Tajnitský park

Potom jsem se už jen prošel kolem hradeb a chvíli poseděl v Tajnitském parku, kde mě zaujaly fontána s pávem mezi květinovými záhony. Jedno se musí nechat, ty květinové dekorace Rusové fakt umí. Na Ivanovskaya Square se ještě skrz průzory můžete podívat základy dnes již nestojících staveb. Následně jsem vyšel skrz Spasskajskou bránu (Спасская башня) k Chrámu Vasila Blaženého (Храм Василия Блаженного). Ten stojí na druhém konci Rudého náměstí, než jsem byl včera. Chrám byl postaven mezi lety 1555 až 1560 na popud Ivana Hrozného jako připomínka vítězství nad kazanskými chánem. Je tvořen jedním centrálním sloupovým chrámem a osmi k němu přiléhajícími kostely symbolizujícími jednotlivé dny rozhodujících bojů o Kazaň.

Chrám Vasila Blaženého

V roce 1588 byla přistavěna kaple Vasila Blaženého a v roce 1670 byla stavba završena vybudováním zvonice. Z mého pohledu první patro je nezajímavé. Dole jsou jen neomítnuté zdi a klenby. Hned u vchodu je jen jediná zajímavá kaple, která byla nacpaná lidmi až k prasknutí a zrovna v ní byla bohoslužba. Lidi na ní asi neplatili vstupné. Já platil 350 rublů a lístek, bohužel, koupil po internetu. Proč bohužel? Neboť, ať si koupíte online, stejně musíte jít k pokladně vyměnit voucher za vstupenku. Naštěstí tam mají přímo pro tento účel určenou jednu pokladnu, tak byste neměli zkysnout ve zbytečně dlouhé frontě. Zajímavé je teprve druhého patro, kde je mnoho malých kostelů či spíš místností s oltáři s vysokými stropy zakončenými kupolí mezi sebou spojenými úzkými chodbičkami. Z té výzdoby až oči přechází.

Jeden z oltářů v Chrámu Vasila Blaženého

Další oltář v Chrámu Vasila Blaženého

Z něj jsem vyšel na Rudé náměstí (Красная площадь) a přemýšlel, co dál s načatým dnem. Ještě nebylo ani poledne. Míjím mauzoleum a koukám, že kolem něj spousta policajtů a uvnitř vidím míhat se lidi. Myslím si To je asi nějaká soukromá tour, ale když jich tam uvidím víc, pro jistotu se policajtů nesměle ptám "открыто"? Odpovídají mi, že ano. To jsou mi věci. Když jsem plánoval cestu, tak jsem trošku posmutněle koukal na otvírací dobu mauzolea. Všechny dny, kdy budu v Moskvě, se netrefím do otvírací doby a Lenina neuvidím. Všechny novější zdroje včetně Googlu uváděly, že je otevřeno úterý až čtvrtek a v sobotu, a to vždy od 10 do 13 hodin. "V sobotu v poledne přiletím na Šeremetěvo, v úterý v poledne odlítám do Petrohradu. Hm, to fakt nestíhám. Je neděle poledne a je otevřeno. To jsou mi věci."

Ruch u Leninova Mauzolea

Procházím půlkou náměstí a stoupám si do fronty začínající u Státního historického muzea. Postojím si tam tři čtvrtě hodiny, abych se dostal k bezpečnostním rámům. Tam pouští na etapy. Nejdřív skupinku pro zkontrolování před přístupem k bezpečnostním rámům a pak k rámům. Žádná úschovna věcí se nekoná a dostávám se do parčíku vedle Kremelské zdi a procházím až k Leninovu mauzoleu (Мавзоле́й Ле́нина). Dovnitř se schází po schodech. Je tam tma, zima a plno nepříjemných policajtů. Ani se jim nedivím, celý den být tam dole a hlídat jedno tělo dávno mrtvého státníka státu, který už ani neexistuje a oficiálně přežité ideologie, asi nebude zrovna práce snů. Tam dole se prochází takovým účkem kolem Leninovy zasklené rakve. Návštěvníci tam musí být potichu  a pomalu ji obcházet a samozřejmě nefotit. Uprostřed leží nasvícený Lenin v obleku. Je znát, že je zrzavý. Koukají mu ruce a hlava s plnovousem. Po ani ne dvou minutách už jsem zpátky venku na světle. Teď procházím kolem bust komunistických pohlavárů. Před každou z nich leží červené karafiáty, ale děti, nejsou to obyčejné karafiáty, jsou to plastové karafiáty od Vietnamců s cenou maximálně 9,90 Kč za kus. Jinak by nemohl být tak svítivě zelené a červené, až z toho oči bolí a i slepému to napovídá, že jsou umělé.

Uvnitř se nesmí fotit, tak aspoň jedna fotka z internetu, která odráží aktuální aranžmá.

 

Rudé karafiáty z vikslajvantu u pomníků vládců

Rudé náměstí při pohledu od mauzolea

Obchodní dům GUM

Hned naproti mauzoleu je hlavní vchod do Obchodního domu GUM (ГУМ). Je dost ironické, že od hlavního vchodu, kde kvůli bezpečnosti musíte projít dost ledabylou kontrolou skrz bezpečnostní rám a jít po schodech do prvního patra a ne pokračovat rovně do přízemí, kde vchod je zamčený, jak je z toho prvního patra krásně vidět mauzoleum. Vnitřek GUMu mi vyrazil dech. Mají to tam fakt krásně udělaný. Nahoře prosklená střecha, uvnitř dlouhé chodby posázené květinami s vodotryskem uprostřed. Všude okolo luxusní obchody západních značek. Jen na té klimatizaci by mohli zamakat. Venku nebylo nijak extra velké vedro a ani moc nesvítilo slunce, přesto v posledním patře nejblíž střechy nebyl zrovna chládek.

Pohled ze vchodu OD GUM

Břicho už se ozývalo, tak jsem si tam zašel na oběd. Našel jsem si tam podnik Stolovaya 57, jídelnu v sovětském stylu. Jinde by se za to styděli. Tady to měli jako hlavní argument vystavěný u vchodu v ruštině i angličtině. Představte si běžnou školní jídelnu pamatující socialismus, jen výběr z více jídel a hlavně zákusků plus ceny v rublech místo obědové stravenky. A taky nepřidávají. Jedině když si znovu vystojíte frontu a zaplatíte. Dal jsem si masové koule v asi rajské omáčce, jeden blin (ruskou palačinku), nějaké tradiční zkvašené mléko a jeden ovocný dezert. Ceny byly jako doma a víc než v pohodě na to, že jím v obchoďáku přímo na Rudém náměstí. Blin i rajská byly fajn, jen to zkvašené mléko jsem fakt nedal. K tomu jsem ještě objevil, že tam mají u východu ještě jeden pult se zákusky. Musel jsem si spravit chuť, tak jsem si dal nášup v podobě dvou pirožků a rumbaby. Tu doporučuji zejména. Minibábovička s cukrovou polevou intenzivně nasátá rumem. Srdce nejednoho notorika zaplesá a neurazí ani abstinenty.

Rumovou bábovičku za těch pár rublů vřele doporučuji.

Venku se to už mračilo, tak že se rozhodnu, že se v hostelu zastavím pro pláštěnku. Ve svém miniaturním zavazadlu jsem od ní ráno abstrahoval. Ještě než tam zabočím, zkusím opět navštívit Chrám Krista spasitele. Opět bez úspěchu, kolem spousta dočasných plůtků, urostlých hošanů od policie a taky všudypřítomných stavebních úprav. Milicija mě tam samozřejmě nepustila na otázku "pačemu", dělá němého nebo vůbec neví, která bije.

Chrám Krista Spasitele

Jen co se dostanu do hostelu, strhne se liják. Uvnitř si mě odchytává Nataša, že prý potřebuje oskenovat všechny stránky mého pasu. Když jí to udělá radost, ať si ho oskenuje. Jen bych v Rusku dělat na recepci hotelu fakt nechtěl. Skenovat u každého zápaďáka celý pas musí být strašná otrava. Nataši s Olgou se ptám, co se to tam u toho Chrámu děje, a vůbec nic netuší. Webové stránky chrámu mlčí v angličtině i ruštině. Od Anuara se pak sice nic nedozvídám o chrámu, jen to, že za pár dní do Moskvy dorazí čínský prezident.

S pláštěnkou v pohotovosti pak vyrážím na odpolední poznávačku města. Když tak hezky prší, vyrážím na stanici metra Universitet a ve skrytu duše trochu doufám, že ten radar má pravdu a na jihu Moskvy pršet nebude. Z metra vyjíždím po eskalátoru, a vida, radar se mýlil. Lije tu jako z konve. Hned od metra vidím siluetu onoho známého mrakodrapu Lomonosovovy univerzity (Московский государственный университет имени М. В. Ломоносова). Jen je trošku dál, než bych čekal od stejnojmenné stanice metra. No, nic, nasazuji kapuci a vydávám se na pěší túru. Tak lije, že nepřipadá v úvahu používat mapu nebo hledat dopravní spojení. To bych tu elektroniku hned utopil. Dubajské rozměry to naštěstí nejsou, ale i tak procházka k mrakodrapu zabere dobrých čtvrt hodiny a během ní postupně víc a víc promokají mé boty.

Lomonosovova univerzity z boku focená pod přístřeškem na autobusové zastávce

Ačkoliv dojdu k Hlavní budově Lomonosovovy univerzity, déšť neutichá, tak ji fotím z pod přístřešků autobusů veřejné dopravy. S těmi přeháňkami se sílou přívalových dešťů to ani jinak nejde. Jedná se o jeden z typických megalomanských stalinských mrakodrapů. Byl postaven mezi lety 1949 až 1953. Na jejím 240 metrů vysokém vrcholu se až dodnes skví komunistická hvězda.

Lomonosovova univerzita v celé své kráse s rudou hvězdou na střeše, spíš věži

Na zpáteční cestu si v tom lijáku už stopnu autobus, který odjíždí přímo od Univerzity. Vystoupím u metra a přesouvám se na stanici metra Sportivnaya. Ta je jak jinak než rozkopaná a musí použít východ na druhou stranu, než bych potřeboval. Můj další cíl je Novoděvičí klášter (Новодевичий Монастырь). Ten byl založen v roce 1524 velkoknížetem Vasilijem III. a po dvě staletí složil k internaci urozených žen. Komplex od 17. století nedoznal výraznějších změn, a proto je dnes zařazen pod ochranou UNESCO jako vynikající příklad moskevského baroka. Avšak, bohužel, kvůli prodloužené cestě od metra, zbytku deště a mému špatnému odhadu na vchod, kdy jsem nejdřív vešel na sousedící hřbitov, jsem k němu dorazil pár minut po páté, či-li po zavírací hodině. Nicméně i zvenku byl pěkný.

Novoděvičí klášter

Nicméně dále jsem pokračoval po své tour po stanicích metra na červené lince 1 a vystoupil jsem na stanici Park Kultury, abych se podíval na Gorkého park. Jak už to tu bývá zvykem, ačkoliv se stanice jmenuje Park Kultury, tak abych se dostal do stejnojmenného parku musí ujít takového půl kilometr včetně přejití mostu přes řeku Moskvu. Tam mě nejdřív zláká pobřežní promenáda, kdy projdu kolem Muzeonu, kulturního centra, kde právě probíhá velká výstava Lega. Vstupné na místě je skoro dvakrát vyšší než píší na webu, progooglím fotky a nechávám si zajít chuť. Na tak velkou avantgardu jako je na nich zachycená fakt nemám chuť.

Metro ve stanici Park Kultury

Aspoň se procházím podél nábřeží a dívám se na něco v dáli, co vypadá jako stěžeň lodi bez kýlu. Z blízka už je jasné, že to není obyčejný stěžeň lodi, ale Pomník Petru Velkému, jak mě dovzdělávají Mapy Google. Na druhém břehu řeky Moskvy si všímám podivného hemžení, jemuž vévodí Chrám Krista Spasitele, který už má červená niť. Vypadá to celkem komicky. Celá ulice na nábřeží je uzavřena, je na ní plno policajtů a autobusů. Plus na nábřeží jsou hloučky lidí stojící zvláštní druh fronty, kteří jsou od sebe odděleni ploty a policisté je čas od času ve vlnách pouští dál. Zvláštní to podívaná. Okolo posedávajících se ptám, jestli nevědí, co se to tam děje. Na půl rusky, na půl anglicky se dozvídám, že jako na potvoru mi tam musel moskveský patriarcha vystavit nějaké svaté ikony a snad i nějakou mumii (asi ostatky) a strhla se davové šílenství a každý to musí vidět. Bohužel, nikdo neví, dokdy to tam bude.

Most přes řeku Moskva vedoucí k Parku Kultury (po levé straně)

Pomník Petru Velikému

Na protější straně téhož břehu se rozkládá Gorkého Park, či Park Kultury (oficiálně Центральный парк культуры и отдыха им. М.Горькогo). Jak už ruský název napovídá, jedná se o fajn místo pro odpočinek, jen by to chtělo o chlup lepší počasí. Vévodí mu velká vstupní brána ve stylu francouzských vítězných oblouků. Uvnitř jsou lavičky, stromy, květinové záhony, jak už to v parcích bývá, a nejen to, je tu i velká fontána předvádějící svou show. K tomu v dálce je slyšet i hukot kolotočů a všudypřítomné stánky lákají k občerstvení, ale jen do doby, než si všimnete místních cen. Ty směle konkurují cenám jídla na různých festivatlech konaných na pražských náplavkách, ale zde to jsou jen obyč stánky. Na mobilu koukám, že jsem od někoho na Tinderu dostal "superlajk". To se mi ještě nikdy nestalo. Rusko je fakt jiné. Avšak, lajky došly, tak kdo se nedozvím dřív než zítra.

Gorkého park alias Park kultury a oddychu

V plánu je se ještě podívat na v průvodci vychvalovanou ulici Arbat (Арбат). Arbat je dlouhá pěší zóna se spoustou barů a obchůdků se suvenýry. Dost se podobá naší ulici Na Příkopech. Dá se skrz ní dojít až k dalšímu stalinskému mrakodrapu, v kterém sídlí ministerstvo zahraničních věcí. V obchůdcích se suvenýry si kupuji dvě trička po 800 rublech. Jinak se tam dají koupit i další věci na Moskvu s rozumnými cenami.

Stanice Arbatskaya

Podchod vedoucí k Arbatu

Ulice Arbat

Pokud máte pár tisíc nazbyt, můžete si jako suvenýr koupit ruské vejce.

Na druhém konci Arbatu můžete najít Ministerstvo zahraničních věcí. V povinné výbavě nechybí ani srp a kladivo.

Už se pomalu smráká, tak nastává pomalu už čas vrátit se zpátky k hostelu. Ale ještě než nastane ta správná chvíli, dávám si tour de metro a projíždím ty nejkrásnější stanice moskevského metra podle průvodce. Zpětně lituji, že jsem si v každé z nich nevyfotil zvlášť její název. Nejvíc mě asi nadchla stanice Komsomolskaya.

Komsomolskaya

Ještě než jsem se vypravil zpět do postele po náročném dni, rozhodl jsem dát znovu šanci návštěvě Chrámu Krista Spasitele. Když ho nejde navštívit přes den, půjde to snad v noci, když ho zavřou. Přijdu tam a je stále obšalovaný policií a lidi v něm uvnitř stále proudí, jen jich není tolik. Jdu k něčemu, co vypadá jako vchod a místní příslušník milicije mě nepouští dovnitř. Slušně ale asertivně se ptám proč. Když nerozumí anglicky, tak se ho ptám rusky. To trošku pookřeje a je sdílnější, dozvídám se, že snad je po zavíračce a že je už zavřeno a lidi jen odchází, aspoň ho ukecám a udělám pár fotek zvenku opodál ze zábradlí. Prý zítra to tam bude to samé v bledě modrém.

Chrám Krista Spasitele

Náklady:
Vstup do Kremlu ... 500 RUB
Chrám Vasila Blaženého ... 350 RUB
Vstup do mauzolea ... zdarma
Vydatný oběd v GUMu ... cca 400 RUB

<<< Předchozí část                  Následující část >>>

Aby vám neutekly mé další zážitky z cest, sledujte RSS kanál nebo mou Facebook stránku! Už brzy budou následovat zápisky z Petrohradu a v září mě čeká epická cesta do Peru, kde budu uhýbat indiánským nabroušeným kalkulačkám, až se mě budou snažit oškubat jako pravého amerického gringa.

Líbí se Vám mé cestopisy a rádi byste mě nějak podpořili? Na možnosti se podívejte zde. Nebojte, peníze nechci. Nejjednodušší je vypnout AdBlock a sem tam kliknout na banner, co Vás zaujme.