neděle 28. května 2017

Můj nejtěsnější přestup

Před rokem, když jsem byl v Japonsku, byl nádherný slunečný den. Ráno jsem strávil prohlídkou Kinkakudži (Zlatého pavilonu) v Kjótu a během pozdního dopoledne jsem se přesunul do Nary, městečka známého svým parkem s volně žijícími a velmi přítulnými jeleny. Je až k neuvěření, jak dokážou být klidní, když kolem nich neustále pózují turisté se selfie tyčkami...


Šinkansen (severní barevná varianta)

Z Nary jsem měl namířeno do Hirošimy. Příjezd do ní byl naplánován tak, abych se z ní přeplavil trajektem na blízký ostrov Mijadžima právě včas na úchvatný západ slunce nad proslulou červenou torií. Za tímto účelem jsem měl rezervovaný lístek na šinkansen z Kjóta odjíždějící přibližně ve tři odpoledne. Z Nary jsem měl na výběr odjet do Kjóta s hodinu a čtvrt dlouhou rezervou nebo s 8 minutovou rezervou.


Jelínci v Naře

Původně jsem chtěl jet dřívějším vlakem, ale jak už to bývá, park byl dále, než jsem podle mapy čekal, a obdivováním a krmením jelenů jsem strávil o dost víc času, než jsem předpokládal. Taky jsem chvíli tápal, kde že se nachází jeden důležitý a zajímavý chrám. Proto jsem šel zpátky na nádraží na ten pozdější vlak. Ještě pár minut zdržení a musel bych na něj běžet. Vlak jsem ale stihl. Jelikož jsem v Japonsku, tak těch 8 minut v Kjótu bude víc než dost pro přestup na šinkansen. Podle Japonců se přece dají řídit hodinky...

Jak se tak ten lokální vlak sune po kolejích z Nary do Kjóta, postupně nabírá další a další minuty zpoždění. Začínám být nervózní, ale říkám si "Než dojede na konečnou, tak to zpoždění stáhne." A nestáhnul.

Vlak zastaví v Kjótu a na hodinkách vidím, že mi zbývají jen necelé tři minuty na přestup. Ještě jako na potvoru ty nástupiště mají dlouhé jako týden, o hodně delší než u nás. Ihned si všímám všudypřítomných anglicko-japonských cedulek, na kterých je dvojjazyčně psáno, že je zakázáno po nástupištích běhat a dobíhat vlaky. To jsem jim fakt lehko řekne. Tak se rychlým krokem dostávám do podchodu, abych  podběhl asi desatero nástupišť a dostal se tak k šinkansenům.

Tam jim ukazuji svůj Japan Rail Pass, pečlivě si všímám informačních cedulí a běžím na správné nástupiště. Tam se ani neptám obsluhy, do kterých dveří mám nastoupit, ale vběhnu do těch prvních otevřených a vnitřkem vlaku dojdu do správného vagónu na své místo. Ještě mi zbyla asi minuta a půl času, než se vlak rozjel. Sice bych díky Japan Rail Passu mohl jet dalším vlakem (a zdarma), ale už bych nestihl kýžený západ slunce nad Mijadžimou.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)