úterý 10. dubna 2018

Z Vratislavi do Bratislavy aneb na den na Maltu

Jet na víkend na Jeseníky? Nuda a příliš obyčejné. Ale jet na Maltu? To mě napadlo jeden prosincový den, když jsem proháněl různé exotické kombinace letů přes Azair. Kupodivu tato pološílená sestava vycházela víc než dobře i s připojí. V sobotu ráno z Prahy do Wroclawi, z ní večer let na Maltu a v neděli v podvečer do Bratislavy a pak autobusem zpět do Prahy.


Pohled na moře kousek od Blue Grotto

Wroclaw
Moc jsem toho před cestou nenaspal. V sobotu jsem vstával v šest ráno a šel spát ve dvě. Na Florenci krátce po půl osmé ráno mě uvítala převaha zelené barvy. Takovou převahu jsem fakt nečekal. Můj odjezd býk sice koupený u PolskiBusu, ale mezitím se stačil taky přebarvit na zeleno. Pocit výjimečnosti získáte snadno - všichni nastupují s jízdenkou Flixbusu a vy skoro jako jediný ještě PolskiBusu. Uvnitř autobusu zůstalo rudé srdce, které asi ještě pamatuje devadesátá léta. Ačkoliv nehorázně rachotil, tak jsem v něm většinu dopoledne proklimbal.

Oldschoolový autobus od Polskibusu. Zelený ledatak zvenku.



Půl roku stačilo a už ve Vratislavi předělali autobusové nádraží. Nyní Flixbus zajíždí do podzemních garáží s nástupišti, nad nimiž se nachází velké obchodní centrum. Tam mě naplno přepadl hlad a nezachránila to ani momentálně probíhající exhibice BMX. Zaplul jsem do místní pobočky supermarketu Biedronka a trošku se občerstvil. U nich pozor na cenovky. Nemají je zrovna v nejlepším cajku. V nádražním podchodu na mě hlad zakřičel "stop!" a zapadl jsem do zdejší provozny mléčného baru, kde jsem si dal polskou variaci na řízek s mačkanými bramborami a salátem za 13,6 zlotých.

Panorama Racławicka

Venku mě ve Vratislavi uvítalo časně jarní počasí. Žádný sníh, sem tam vykouklo sluníčko, a ještě žádná zeleň. Mé první kroky vedly k Panorama Racławicka. Ve Wroclawi jsem už počtvrté a ještě jsem ho neviděl. Má se jednat o velkolepé umělecké ztvárnění Bitvy u Raclawic. Avšak ani tentokrát to nevyšlo. Měli sice otevřen, jen lístky prodávají na určené časové sloty. Hodinu se mi tam čekat vážně nechtělo, navíc jsem měl objednávku na jeden tamější magnet, a vstup 30 zlotých je taky nic extra.

Řeka Odra a vratislavská katedrála

Z naproti nacházející se Bastion Ceglarski, pevnosti zapouštěné je nádherný pohled přes řeku Odru na pravé historické srdce města s dominantou v podobě Katedrály sv. Jana Křtitele. Na nábřeží se dá i příjemně posedět. Při průzkumu okolí, mě zaujalo nedaleké Národní muzeum, které podle svého webu má v sobotu volný vstup. Vydal jsem se to prozkoumat. A tolik nábožensky laděného umění jsem fakt už dlouho neviděl. Kazila to jen sem tam nějaká světská číše nebo tabatěrka a v druhém patře některé obrazy z pozdějších období.

Zamrzlé rameno Ondry před Národním divadlem

Byl jsem kulturně nabažen, ale stále jsem potřeboval ten magnet. Kde jinde koupit suvenýry než v centru na Rynku? Vzhledem k mému ustoupivšímu hladu se zastávka v Hala Targowé (velký trh převážně s jídlem a květinami) se ukázala jako podstatná. Sehnal jsem tam pěkný magnet a na Polsko s rozumnou cenou 8,5 PLN (na Rynku stojí i víc než 2x tolik).

Rynek Glówny

Rynek, místní hlavní náměstí, mám rád. Má skvělou atmosféru, svůj genius loci. Na gotickou radnici i zdobné štíty měšťanských domů se nádherně kouká. Tentokrát jsem se těšil na zákusky z Pekárny Hert, jenže stále jsem cítil svůj polední řízek. Tak jsem si dal jen horkou čokoládu a koupil do letadla pár kousků pečiva. Jinak určitě stojí za návštěvu, výborná chuť a mírné ceny (např. dort krówka za 5,9 PLN).

Lákavě vypadající dorty v cukrárně Hert s až neřestnými cenami

Slunce se pomalu chýlilo k obzoru a padající dlouhé stíny způsobovaly, že místní kovové sošky všudypřítomných trpaslíku jakoby ožívaly a byl nejvyšší čas se vydat zpět k nádraží, odkud jede autobusová linka č. 106 až na letiště. Trvá jí to něco kolem 40 minut. Autobus to je moderní, uvnitř se dá zaplatit i kartou. Já si ale hezky postaru koupil papírovou jízdenku z automatu za 3,40 PLN.

Novodobým symbolem Wroclawi jsou trpaslíci

Na letišti jsem čekal jen pár minut na kontrolu, a pak jsem se přesunul do prostorné odletové haly. Letištní ceny to jsou příjemně mírné. Občerstvení levnější než v Bratislavě a suvenýry jen o čtvrtku dražší než ve městě. Mají tu i pěkná barevná křesílka, kde se dá příjemně natáhnout. Čas ubíhal rychle.

Nástup na polský způsob

Malta
Do Boeingu Ryanairu se nastupovalo lowcostově po letišní ploše. Los mi tentokrát přisoudil sedadlo do uličky. Letadlo bylo obsazené do posledního místečka. Čekal mě 2 hodiny 45 minut dlouhý let. Venku pomalu padala tma. Kupodivu jsem nemohl usnout, tak jsem si četl a snědl veškeré své polské občerstvení. Zbyly mi jen mandarinky a polské sušenky na ráno.

Noční výstup à la Valletta

Přistání na Maltě bylo jako do bavlnky. Po výstupu z letadla mě uvítalo příjemné teplo a nikde ani známka po sněhu. Protože jsem věděl, že podle jízdního řádu jede další autobus ani ne za 15 minut, proběhl jsem skrz celé letiště a hledal správnou zastávku linky X2 do San Giljan. Autobus opravdu přijíždí v 22h podle jízdního řádu, ale vyjíždí s 10 minutovou sekerou, než si všichni poanglicku koupí lístek u řidiče.

Na letišti to ještě vypadá, že zdejší síť autobusů je jakž takž funkční.

Autobus se proplétá potemnělými maltskými ulicemi a jednou se zdá, že staví na každém druhém rohu a jindy, že vůbec nikde. Pak zastaví na San Giljan, kde vystoupí celý autobus. Skoro. Dveře se zavřou a autobus s pár lidmi odjíždí a jede dál směr San Giljan. Malťani to tu mají skvěle vymyšlené - dvě stejnojmenné zastávky na jedné lince. Gratuluji! K svému hostelu u stejnojmenné stanice mě čeká ještě aspoň jeden a půl kilometru chůze a venku se poprchávání pomalu mění v déšť. Něčím bych se určitě mohl svézt, jen bych musel vědět čím. Déšť pohodlí hledání zrovna dvakrát nepřidá.

Záliv u San Giljanu

Ráno mě vzbudil budík v půl osmé ráno. Jelikož byla zrovna tento víkend noc o hodinu kratší kvůli změně času, moc jsem si nepospal. Dole jsem vyřešil placení, chvíli čekal na snídani-nesnídani, co měla být v ceně, a vydal jsem se na průzkum ostrova.

Uličky před startem dopoledního deštíku

Podle mapy má být hezká vyhlídka na Vallettu z protější strany mysu San Giljan, na kterém jsem přespával. Bohužel, po pár minutách mírné mrholení přešlo v liják a všudypřítomný vichr, který působil enormní příboj tomu moc nepomáhal. A já jsem si vzal jen deštník a pláštěnku nechal chytře doma v souladu s mottem "Přece jedu na středomořský ostrov, kde nebude hnusně..."

Červené slunečníky mají to štěstí, že jsou betónové, jinak by tam už dávno nestály

Středomořská města vypadají všechna hodně podobně. Úzké dožluta laděné uličky, velká okna a pestrobarevné dřevěné balkónky. Malta není výjimkou. Jen občas přihodí červenou telefonní budku nebo poštovní schránku kvůli její pohnuté historii. Normálně bych si tuto scenérii fakt užíval nyní jsem při každém kroku bojoval s větrem, aby mi neotáčel deštník. Horko těžko jsem došel na druhou stranu poloostrůvku, jakž takž suchý. Tam seznal, že pohled na Vallettu (hlavní město) by odsud byl za normálních okolností fakt nádherný, jenže nyní je sotva vidět skrz provazy deště. Nasednu proto do autobusu na zastávce, který má otevřené dveře a na displeji napsáno, že jede do Valletty.

Červené budky a poštovní schránky. Taky to je Malta.

Jízda autobusem je tu zážitek. Obkružuje celý záliv, staví na každém rohu a pak postupně stoupá, až k vyvýšeně umístěnému hlavnímu městu. Tam je před hradbami Neptunova fontána, okolo ní velké prázdné prostranství a naproti ní palmová alej. Vedle je také velké autobusové nádraží autobusů MHD.

Touženě očekávané panorama La Valletty, které jsem si kvůli dešti a poryvům větru vychutnal jen pár vteřin, než jsem naskočil do autobusu.

Skrz Městskou bránu jsem prošel do Vallety. Tam jsem postupoval podle svých záložek v Google Trips. Ulice Triq Ir-Repubblika vedoucí od brány je hlavní pěší třídou města a vede přes náměstí Sv. Jiřího (St. George Square), kde sídlí maltská vláda i prezident. Nicméně první věc, co upoutala můj pohled bylo Teatru Rjal. Zbytky rádoby římské stavby, z které trčí sloupy a je nyní používána jako divadlo pod širým nebem. Odtamtud jsem se šel podívat k Upper Barrakka Gardens. Až k nim jsem sice kvůli deštivému počasí nedošel, ale od Castille Place je pěkný výhled na jižní a východní část ostrova.

Hradby chránící hlavní město La Valletta

Triq Girolamo Cassar a Fort St. Angelo v pozadí

Další zajímavá místa představují kostely. Prošel jsem jich fakt dost. První z veřejně přístupných byla St. John's Co-Cathedral (Kon-Katidral ta' San Ġwann). Když jsem se k ní dostal, tak poprvé na mě tento den vysvitlo sluníčko. Kdoví, třeba ono pověstné boží znamení? Musím ale říct, že v neděli ráno si chtít prohlížet kostely je nerozum. Skoro v každém mají mši. Menší chybka při plánování. Tato katedrála nebyla výjimkou. Otevřu dveře, slyším hudbu a něco v maltštině a baba u vchodu mi anglicky říká, že katedrála je dnes pro turisty uzavřena (jsem si 100% jistý, že říkala DNES a ne teď). Nejel jsem tak daleko, abych se lehce vzdal - odpovídám "just short pray". Pokřižuju se, chvilku se zastavím v zadní části, vychutnávám si tu zlatou nádhernou, nakouknu do bočních lodí a odcházím. Zjišťuji, že jsem za tu dobu nebyl zdaleka jediný, kdo to pojal takto. Možná bych se zdržel déle, ale mše byla v maltštině.

První sluneční paprsky na St. John's Co-Cathedral
St. John's Co-Cathedral zevnitř. Asi se tam fotit nemělo.

Jakoby mi fakt někdo požehnal, protože od návštěvy katedrály ustal déšť a objevuje se stále více kusů modré oblohy, až se skrz ně prokutají i sluneční paprsky. Vichr je však stále slušný. Dále se jdu podívat k Teatru Manoel, místo něj najdu jen zbořeninu, ale nedaleká anglikánská St. Paul's Pro-Cathedral mi to vynahradí. Dost se podobá její londýnské předloze. Jen ty palmy před ní jsou jaksi navíc. Přes Náměstí sv. Jiřího se dostávám k Saint Dominic's Church a St. Nicholas' Church. Zejména ta první stojí s jejím interiérem za návštěvu. Kdo má dost času, může navštívit i Národní muzeum archeologie (National Museum of Archeology).

St. George Square zalité sluncem
Baťa je všude, i na Maltě.
St. Paul's Pro-Cathedral vypadá skoro jako ta v Londýně. Jen ta palma tu nějak neštymuje.

Skrz mnoho úzkých uliček plných pitoreskních domků s dřevěnými balkónky, které tu jsou vystavěny téměř výhradně v pravých úhlech se dostávám na východní pobřežní, kde si prohlédnu Siege Bell War Memorial nabízející výhled na východní pobřeží a na sever na pevnost St. Elmo a pokračuji opodál k Lower Barrakka Gardens. Ty představují příjemné místo pro odpolední místo a nabízejí přímo dechberoucí pohled na pobřeží. Pak se jako každý správný turistický balík vydávám k svatému Elmovi. Vstup do pevnosti se samozřejmě platí. Jen zde nebyla žádná fronta. Podle Googlu už měli otevřeno, tak si jdu koupit vstupenku. Pod pultíkem mají napsáno, že něco zrovna rekonstruují, tak je o několik euro nižší než normálně. Samé dobré zprávy. Jenže pán u pokladny mi říká něco o tom, že tam mají nějakou přehlídku a do pevnosti se dá až od dvanácti. Čekat se mi dvě hodiny nechce, šetřím tedy ještě víc, pevnost obcházím zvenku a jdu na autobus. Aspoň se podívám k megalitům.

Pestrobarevné balkonky, to je pravá Malta
V dálce pevnost sv. Elma
Východní pobřežní hradby z Lower Barrakka Gardens.
Zahrady u parlamentu

Podle Map Googlu si naplánuji trasu, zjistím číslo linky a pomalým krokem se vydávám zpět k Neputonově fontáně, kde je autobusové nádraží. Tam si vyhledám nástupiště, odkud odjíždí. Kouknu na světelný displej - kde je napsaná jako první v pořadí, autobus tam už stojí, na displeji nějaká blbost v maltštině, kterou neumím dešifrovat. Jen pro jistotu se ptám autobusáka, jestli je to linka 74 a jede k Mnajdře. Všechno odkýve a nejvíc ho zajímá, že lístek na tuto linku stojí 3 € místo obvyklých 1,5 €.

Jen co se rozjede, začne mi být divné, že nestojí na žádné ze zastávek, okolo kterých projíždíme. Postupem času a s menší pomocí Googlu mi to dochází. TD10 je nějaká expresní linka, co to bere z Vallety expressem do díry jménem Xerriex. Hlavně, že autobusák mi odkejval, že jsem v lince 74. V tomto městečku s krásným jménem, které nemá prakticky žádnou turistickou zajímavost, je právě dnes nedělní trh, na který tam všichni jedou. Což o to, je hezky, něco bych si tam mohl koupit, jen fakt nemám čas bloumat trhem na bohem a autobusy zapomenutém místě. Za šest hodin mi to letí zpátky. Právě díky nedělnímu trhu tu taky většina autobusů nejezdí.

Jedna z mých mála fotek Xerriexu

Vypočítaví místní jsou si toho vědomí, tak tu okolí pročesávají auty a hledají zmatené turisty, kterým na první pohled nabízí nezištnou pomoc, než z nich vyleze, že by za párkilometrové svezení rádi pár desítek euro. Jeden místní dědula taky - nejdřív jsem myslel, že chce pomoct, nakonec se z toho vyklubala pomoc za 20 €. S díky jsem odmítl a odešel jsem směrem na autobus zpět do Valletty.

Pár metrů před údajnou zastávkou jsem, odkud měl za pár minut odjíždět, a nic nikde nebylo vidět, jsem dědulu s napůl plným autem znovu potkal, z auta na mě volá "ten", já odpovídám "five" a jsme dohodnuti. Za necelou čtvrt hodinu a o deset kilometrů později nás vyklápí u Blue Grotta, známého skalního útvaru na pobřeží. Akorát znovu vyšlo sluníčko. Pohled s útesu dolů vypadá impozantně. Současný čerstvý vítr vytváří impozantní zpěněný příboj. Sejít dolů k vesničce, odkud vyplouvají lodičky k prohlídce přilehlých jeskyní, tak nemá cenu, a můžu se vydat rovnou k megalitům.

Blue Grotto
Útes u Blue Grotta

Mám možnost si počkat na (ne)spohlehlivě jezdící autobus, co jede jednou za hodinu nebo si ty necelé dva kilometry vychutnat podél panoramatické pobřežní silnice vedoucí po útesu občas bez chodníku. Vybírám si druhou možnost. Dobře jsem udělal. Výhledy odtamtud jsou fakt úžasné. Žlutě kvetoucí útesy a opuncie vedle zídek kolem silnice za to stály. Moře je slyšet až sem.


O půl hodiny později dojdu k pokladně společné pro Ħaġar Qim a Mnajdra (vyslov "chadžar im" a "emnadra"). Za 10 eur kupuji lístek a vydávám se na prohlídku. S úsměvem odmítnu čekat na začátek nějaké pár minutové 5D projekce a rovnou jdu na památky.

Ħaġar Qim pod bílou stříškou
Vstupní brána

Počasí stále drží - vichr, ale slunečno. Vůči minulosti i fotkám na Google Maps, jsou nyní megality schovány pod bílými baldachýny, aby je neničilo počasí. Snad takto v budoucnosti nepřikryjí taky Stonehenge. Tyto chrámy pamatují nejméně 5000 let. Jsou starší než ono dříve zmíněné anglické Stonehenge. Je uchvacující, co dokázali postavit lidi s kamennými pazourky. Vichr dělá z focení u Ħaġar Qim adrenalinový zážitek. Poryvy větru lomcují mým patipalcovým mobilem tak, že téměř odlétá a já s ním. O 300 metrů níž blíže moři se nachází chrámy Mnajdra, komplex dvou menších chrámů. Svým způsobem propracovanější a hezčí chrám.

Mnajdra
Vstupní portál do Mnajdry

Hlad se už hlásí a tady ho není jak utišit. Proto si stoupám na zastávku, kde jezdí jen dva autobusy a každý z nich jen jednou za hodinu. To dělá z cestování po Maltě ruskou ruletu. Ještě ani dost často nejezdí na čas. Do odletu zbývá necelých 5 hodin. Autobus mě pomotá přes půlku Malty a za půlhodiny mě vysadí na letišti, kde má konečnou. Nezapomenutelná je sjížďka dolů k Blue Grotta, kde se autobus běžné velikosti snaží otočit na úzké silničce den co den...


Cestou k letišti přemýšlím, kam se vydám dál s tou jejich nespolehlivou autobusovou dopravou, zn. jedu jedenkrát za hodinu. Nakonec to vyhrává blízké městečko Ħal Luqa s jedním Lidlem. Podle map i světelné tabule by k němu měly za pár minut jet rovnou dva autobusy. Uplyne deset minut a autobusy nikde. Naštvu se a vydávám se k němu pěšky. Dva kilometry. Jen to u letiště není nijak zařízeno pro chodce. Po třičtvrtě hodince jsem u cíle. Zjistím, že je 14:10 a německý řetězec tu má v neděli otevřeno jen do 14:00. To vážně potěší. Vracím se pár kroků ke kebabárně, kterou jsem předtím se zhnusením míjel, a dávám si lamb kebab za 5 €. Polreich by sice z toho měl smrt, ale břicho to zaplácne. Na tomto místě bych chtěl udělit dobrou radu - nechoďte do městeček Ħal Luqa nebo Il-Gudja. Nic tam není. Vážně ani ň. Natož o víkendu, když tam mají zavřeno všechny jejich obchůdky a hospody, které ještě ke všemu spočítáte všechny na prstech jedné ruky. Nějaký proviant jsem dokoupil v opravdu, ale opravdu jednom jediném v neděli otevřeném koloniálu. Nebyl levný a ještě měl dost ledabyle umístěné cenovky, z nichž tak půlka chyběla. Podobně jako to předtím vypadalo i v centru v dost luxusních cukrárnách a kavárnách u zákusků.

Luqa Church v Ħal Luqa

U letiště jsem se ještě zastavil na zmrzlinu v Mekáči. 1,5 €. No, nekupte to. Protože jsem měl stále dvě a půl hodiny času a když jsem se koukal od terminálu na druhou stranu, viděl jsem tam velkou kupoli kostela, vydal jsem se pár set metrů do městečka Il-Gudja. St. Mary's Parish Church vypadá zvenku pěkně, ale dovnitř se nedostanete. V Il-Gudja nenajdete taky žádný otevřený obchůdek nebo kavárničku. Uličky sice pěkné, to je ale tak vše.

St. Mary's Parish Church v Il-Gudja

Na letišti na Maltě najdete spoustu různých obchůdků a restaurací. Jen ty ceny jsou vyšší jako všude. Dostala mě tam provozovna Hard Rock Café. To jsem ještě na letišti neviděl. Jináč prostor pro cestující je tam dost malý a přeplněný i mimo sezónu. Na letiště připadá jen deset bran. Let do Bratislavy se boardoval až v času zavření brány a jelo se k němu jen jedním autobusem. Letadlo tak bylo sotva z půlky plné a rázem bylo z mého middlu (prostředního sedadla) window (okno), protože nikdo kolem mě neseděl. Díky tomu jsem si užil krásný pohled na ostrov včetně hlavního města Valletta. Bylo se na co koukat až k Sicílii, kdy zemi přikryly husté bílé mraky.

Nástup za krásného slunečného dne.
Rozloučení s Maltou. Na levé straně toho malého modrého zubu se rozkládá Valletta, hlavní město ostrova i celé země.

V Bratislavě asi šetřili, tak autobusy nechali zaparkované a vystupovali jsme jen po letištní ploše. Za pár minut jsem byl u autobusu. V automatu jsem si koupil lístek za 1,2 € a šel na zastávku. Jen tak mimochodem, není potřeba stát frontu na automat v letištní hale, venku na stanici jsou taky. Do Prahy mi jel v 22:25 Flixbus z Autobusové stanice. Dostat se na ní přes den ale není jen tak. Autobus přímo jede jen k vlak. Na autobusové nádraží jede přímo až v noci. Čul jsem zradu u přestupu a taky že jo. To spojení, co mi to našlo, bylo samozřejmě na velké křižovatce a já jsem s GPSkou proutkařil a hádal, odkud že mi pojede za několik minut odjíždějící spoj.

Stojánka v Bratislavě. Autobusy nebyly.

Bratislavský autobusák voní novotou a dělí se o své místo na slunci se zeleným skřetem z Alzy. Ten nedá pokoj ani tehdy, když je zavřená. Sem tam zařve z monitoru v zavřené provozovně. Jakýmsi zvráceným způsobem jsem se těšil, že se podívám na showroomu, ale Alzák řekl stop, protože mají jen do 20:00. Hodinku jsem tam strávil v meditacích a blogováním a poté jsem se nakýbloval do autobusu. Standardní flixbusí kvalita - poloprázdný autobus, velké mezery mezi sedačkami a nikdo neotravuje s kafem. Pokusil jsem se něco málo naspat. V 2:50 mě autobus vyklopil v Praze na Hlavním nádraží. Kdybych zaspal, mohl jsem vystupovat v Drážďanech nebo horším případě až v Berlíně. Odsud 911kou domů a v devět ráno do práce.

Čekající Flixbus v Bratislavě

Těšte se! Za týden nové dějství nočního návratu z Bratislavy. Tentokrát v 6:30 a opět do práce!

Náklady:
zezelenalý PolskiBus Praha-Wroclaw ... 23 PLN
sobotní vstup do vratislavského Národního muzea ... zdarma
autobus na letiště ... 3,4 PLN
let Wroclaw - Malta ... 108,12 PLN
hostel na 1 noc ... 11,20 €
autobus na Maltě mimo sezónu ... 1,5 € / 2 hodiny (pozor: expresní busy jsou za 3 €)
svezení k megalitům ... 5 €
vstup do Ħaġar Qim a Mnajdra ... 10 €
let Malta - Bratislava ... 20,39 €
MHD z letiště do centra ... 1,2 €
Flixbus Bratislava - Praha ... 191,35 Kč

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)