Sibiřský mejdan v Kyjevě

Ukrajina nemá u nás příliš valnou pověst, ale málokdo z nás na ni doopravdy byl. Udělat si vlastní názor není nikdy naškodu. Navzdory dramatickým zprávám o bojích na východě země je hlavní město Kyjev zcela bezpečné. S tím spojený pád ukrajinské hřivny cestám přímo nahrávám. Ještě před pár lety jste za jednu dali přes dvě koruny, nyní ani ne 80 haléřů. Původně jsem si to představoval jako příjemný jarní výlet.

Chrám sv. Vladimíra v Kyjevě

Proto, když mi před tři čtvrtě rokem blikla notifikace, že zpáteční letenky do Kyjeva s Ukraine International Airlines (UIA) se dají pořídit už od 46 €, neváhal jsem příliš dlouho. Tento víkendový výlet měl jen jedinou chybu - na pátek byla potřeba dovolená, protože odlet byl už před polednem. Ukrajinský národní dopravce (UIA) je poslední dobu známý tím, že letenky v předstihu 9 až 12 měsíců prodává za opravdu symbolické ceny. Letenky pak kupujete skoro rok dopředu a nikdy nevíte, co mezitím nastane. Potom se změní vaše plány a letíte tam třeba ve výpovědní lhůtě jako já. Ve čtvrtek na mě šéfka "Michale, stále plánuješ tu dovolenou na pátek? - Ano. - Víš, že ji máš schválenou jen ústně? - Hm, opravdu? Vždyť mám písemné schválení v Outlooku... - Doufám, že je to poslední věc, co spolu řešíme." Inu, v to doufám taky.

V Ruzyni panuje ideální počasí...

Už týden před odletem mi bylo jasné, že ze zimy poletím do ještě větší zimy a pomaličku mi přestávalo být líto, že jsem si nerezervoval prohlídku Černobylu. Na ní bych téměř jistě umrzl. Předpověď pro Kyjev předvídala teploty v pátek kolem nuly a přes sobotní den klesající až k mínus třinácti. To mělo vydržet až do nedělního rána, kdy odlétám. V pátek ráno místo práce jedu metrem na letiště a přijíždím tam s více než dvouhodinovým předstihem. Proto mám čas dojít si na malý nákup do Billy a dá si sváču v KFC. Vyplatilo se to, protože boarding s UIA se protáhl o více než půlhodinu. Jinak bych v tu dobu asi už hlady okusoval koženkové sesličky v čekárně.

Stroj ukrajinských aerolinek (Boeing 737-800)

V ukrajinském letadle na mě nečekal ani stakan vodky, ani opilé letušky. Na druhou stranu, v ekonomické třídě fakt moc místa není. Sedadla jsou tmavě modrá, koženková. Kolena se vám snaží provrtat díru do sedadla před vámi. To, co odlišuje UIA od jiných , je silný drát umístěný pod koženkou v horní části kapsy. Ten usiluje o nádherně modré modřiny po kolenou. Na dálkové lety mají snad lepší sedadla.

Nezvyklý to pohled pro mě.

Většinu letu jsem koukal do bílých mraků pode mnou. Oblačnost se na chvíli rozestoupila až pár minut před Kyjevem. Pohled na zasněžené pláně byl pro mě zcela nový. Letům v zimě jsem se zatím vyhýbal.

Po přistání v Kyjevě.

V Kyjevě mě uvítal mráz, sníh a výstup autobusem. V té zimě to nemělo chybu. Pásová kontrola byla překvapivě rychlá a efektivní. Na Ukrajinu vízum nepotřebujete ani nemusíte vyplňovat žádný formulář, přesto získáte další fešné razítko do své sbírky. V příletové hale kolem vás krouží taxikáři jako supi, abyste si je vzali, zatímco pár metrů vedle venku stojí maršrutka (linkový autobus), co vás sveze za 60 hřiven k metru nebo za 100 rovnou do centra.

Zákusek za necelých 25 korun

Přiznám se, že jsem chtěl trošku šetřit, a navíc jsem měl hlad, tak jsem se svezl jen k metru. Představa stání v koloně cestou do centra mě totiž nijak extra nelákala. Hned u metra jsem otestoval jednu kavárnu a dal si horkou čokoládu se zákuskem za cenu jednoho horšího kafe v Praze. Na tu plzeňskou ještě neměla, ale blížila se.

Kyjevské metro, stanice Charkovska

Metro v Kyjevě funguje dobře a levně. Jen se na něj nedá koupit denní lístek. Pouze jednorázové žetony po 5 hřivnách. Stanice nejsou žádná umělecká díla, prostě pouhá omítnutá díra v zemi. I ty londýnské bývají elegantnější. Charkovska, kde jsem nastupoval, měla aspoň zajímavé lustry. Zoloti vorota, kde jsem vystupoval, je údajně nejkrásnější ve městě. Fakt, je mezi jednookými králem. Pokud jste byli například v Moskvě, tak víte, že se vůbec nechytá.

Nejhezčí stanice metra v Kyjevě Zoloti vorota

Protože jsem měl check-in až večer a taky jsem chtěl něco stihnout, šel jsem nejdřív podívat do města. Metro mě vyplivlo hned u Zlaté brány (Zoloti vorota). Nenašel jsem otevřená vrata, proto jsem se od této bizarní napůl dřevěné stavbě přesunul k prvnímu dnešnímu kostelu ze seznamu, Chrámu sv. Vladimíra. Tento žlutý pravoslavný kostel je monumentální a na sněhu nabírá až pohádkovou atmosféru. Uvnitř panuje zvláštní temno. Všude hoří stovky svíček a nikde žádné na první pohled patrné umělé osvětlení. A nesmí se tam fotit.

Vstup do Chrámu sv. Vladimíra

Dalším na seznamu je Chrám sv. Žofie (Sofiyskyy sobor). Ten představuje pohádkový kostel se spoustou zelených věžiček. Kolem něj je taky plno sněhu a cestou v něm zapadnu po kotníky. Jen si to naplánujte o trochu líp než já - komplex sice má otevřeno pozdě do večera, ale podívat se přímo dovnitř kostela je však možné jen do 15 hodin. Já jsem se tam zjevil chvíli po čtvrté. Aspoň to vstupné není vysoké - na dvůr pouze 20 hřiven.

Zasněžený Chrám sv. Žofie

Přes náměstí na druhé straně dlouhé ulice Volodymyrs'kyi Passage na mě pomrkává další monumentální chrám, Chrám svatého Michala. Chrám svého jmenovce jsem si nemohl nechat ujít. Tento chrám se vyznačuje modrými stěnami se zlatými kopulemi. Kolem taky spousta sněhu. Tentokrát mi z toho brodění i zapadal do bot. V chrámu probíhala nějaká pravoslavná mše, nenechal se odradit a chvíli ji pozoroval. Úplně jiná atmosféra než známe od nás z půlnoční. Opět stovky svíček, ponurá atmosféra, žádné žárovky a zarostlí papové v černém.

Namodralý Chrám sv. Michala

Odsud jsem se vydal pár metrů k Svatému Ondřejovi, dalšímu chrámu. Vypadá taky úžasně a tyčí se nad město z menšího kopečka. Avšak momentálně je v rekonstrukci. Byly zavřeny dokonce schody vedoucí k němu na vyhlídku. Dá se tam doporučit jít jen kvůli trhu se suvenýry, který tu probíhá od rána do brzkých večerních hodin (v šest večer už většina stánků má zavřeno nebo balí). U chrámu jsem si dal večeři v restauraci Celentano. Chtěl jsem sice něco typicky ukrajinského, ale nic lepšího v okolí nebylo. Ceny pohádkové, jídlo ucházející, ne-li výborné a přejedl jsem se za necelých 100 korun českých. Nejlepší součást pokrmu byl údajně mléčný koktejl Tutti Frutti za 33 hřiven. Tmavě rudý nápoj s kousky plavajícího ovoce a výbornou chutí.

Večeře v pizzerii u svatého Ondřeje

Kostel sv. Ondřeje

Venku se už stmívalo, tak pomalu bylo načase dojít se checknout do ubytování, abych náhodou nepoznal jeden z druhů úplně košér 24-hodinových recepcí. Byl jsem ubytovaný v mini hotelu Maison Blanche pár set metrů odsud rovně dlouho ulicí. Najít ten hotýlek nebylo potmě jen tak. Vchod, jak jinak zedvora a nic moc usvětlen. Uvnitř voněl novotou a přivítal mě dvojlůžkový pokoj za 600 hřiven na dvě noci. Jen koupelna mu chyběla. Ale co bych za tu cenu chtěl? Tu jsem měl společnou, jen jsem během těch dvou nocí měl dojem, že jí používám pouze sám. Naštěstí.

Pokoj v Maison Blanche

Hned narohu byla podniková prodejna čokoládovny Roshen. Když jsem pohlédl na ty podezřele nízké ceny typu padesátigramová čokoládová tyčinka za nějakých 7 hřiven, tak jsem chvilku pogooglil a nedůvěřivě koupil jeden zkušební vzorek. Kupodivu to chutnalo výtečně, tak jsem si naráno koupil zdravou snídani. Kam se hrabe Lindt.

Protože den byl ještě mladý, vydal jsem se do města. Jsem v Kyjevě a kam jinam zamířit než na Majdan. Jen jsem si pročetl zprávy, jestli jsem tam nekoná nějaký protestní mejdan. Ten bych docela nerad. Opět jsem procházel týž dlouhou ulicí. Přecpaný minul údajně luxusní Dolceteku s víc než stoletou tradicí, jejíž ceny se ani náhodou nechytají na nejzapadlejší pražskou cukrárnu, koupil rumbabu, zavzpomínal na Stolovaya 57 v Moskvě, prošel kolem potemnělého Chrámu sv. Žofie, až jsem se dostal na Majdan. Venku ledová zima a na náměstí žádný mejdan.

Na Majdanu v noci nebyl žádný mejdan.

Náměstí Majdan sice vypadá celkem pěkně, ale čekal jsem trošku víc. Každopádně v Kyjevě se dá všude levně sehnat káva, čaj nebo čokoláda za ceny mezi 10 až 30 hřivnami. To mi přišlo víc než vhod. Venku se stále víc ochlazovalo a pomalu začal padat sníh. Pod náměstím se nachází veliký obchodní dům. Jen ty boty, co jsem chtěl sehnat, se nedá říct, že by tam měli nějaký široký nebo aspoň levný výběr. Za ty ceny, co tam, to tu seženu taky, a se zárukou.

Oblouk družby národů

Na zítřek jsem měl velké plány, proto jsem se ještě pěšky vydal k Oblouku družby národů (Арка дружби народів). Venku už solidní tma, menší příhrn sněhu, ale naštěstí to bylo 10 minut pěšky. (A nevěřte Mapám Googlu, co vymýšlí všemožné zacházky - jde přímo po hlavní ulici.) Na oblouku je úplně nejhezčí ten výhled na kyjev, co od něj je. Jen pokud tam budete na začátku jara jako já, si dejte pozor na vodu z roztátého sněhu, jak mi poradili okolo stojící místní.

Druhý den ráno jsem zašel nakoupit proviant do Roshedu. Luxusní čokoláda za 20 UAH, sušenky za 15 UAH nebo čtvrt kila želé taky za 15 UAH, no nekupte to. Od noci napadlo alespoň patnáct čísel prachového sněhu a další stále padá, tak jsem se rozhodl pustit si žilou a objednat si Uber na pětikilometrový výlet ke Kyjevskopečerské lávře. Jenže to vyšlo tak, že za 63,44 UAH jsem mrzl 15 minut venku ve vánici, ačkoliv jsem objednával, když v bezprostřední blízkosti kroužily dva nebo tři ubery. Řidiči jsem pak chtěl přidat menší dýško, avšak při chránění před sněhem jsem si nevšiml, že místo 5 UAH jsem zadal jen 0,05 UAH... Transakce neprošla a ani nešla opravit. Není nad chytré systémy.

Roshed pár kroků od hotelu. Lepší ceny než v centru na ulici Chresčtyk

Sobotní ráno je nejlepší pro návštěvu mší, jak mi později došlo, a které prostý turista většinou nevyhledává úmyslně. V mé nejteplejší červené bundě jsem tam až přespříliš svítil. Jako odpustek jsem si koupil pár zdejších svíček a zapálil je. Tento pravoslavný komplex založený v roce 1051 dvěma poustevníky, z nichž jeden byl pan Pečerský, po kterém je lávra pojmenovaná, je velmi rozlehlý a plný rozličných církevních staveb. Nyní byl pod sněhem a další stále padal. Zejména při scházení do dolní části, kde se nachází jeskyně, (Kyiv Caves Lavra) to bylo dost o ústa. Zledovatělý povrch, na kterém podkluzovala i kola aut. Tam si zajděte určitě a nenechte se odradit nedostatkem světla. Jeskyně je celá prostoupena světlem a pachem svíček plus je tam spousta artefaktů. Jinak z komplexu si určitě nenechte ujít hlavní chrám Uspenskyi Sobor.

Areál Kyjevskopečerské lávry

Areál Kyjevskopečerské lávry

Areál Kyjevskopečerské lávry nedaleko jeskyně

Areál Kyjevskopečerské lávry

Mrznoucí holubi v areálu Kyjevskopečerské lávry

Odsud, co by kamenem dohodil se nachází Spivoče pole s Památníkem Matky vlasti. V této chumelenici fakt surreální pohled. V dálce skrz přívaly sněhu prosvítá nejasný obrys megalomanské betónové sochy, pod kterou se nachází ještě megalomanštější Muzeum Velké vlastenecké války (čti druhé světové války), spolu s bezpočtem po okolí rozmístěných tanků pod vrstvou sněhu. Šel jsem se zahřát do Muzea lokálních konfliktů se vstupným 30 hřiven. Muzeum pod sochu Matky vlasti není o moc dražší, jen 50 hřiven. Nedaleké muzeum pod širým nebem, co vypadá jako parkoviště pod širým nebem s odstavenými desítkami tanků, obrněných transportérů, pár letadly a raketami, vypadá jako že spadlo z Marsu a vstupné taky - jen 5 hřiven.

Památník Matky vlasti

Všudypřítomná vojenská tematika

Jedno selfie s tankem

Takové malé parkoviště s pár zaparkovanými tanky, obrněnými transportéry, raketomety a jedním dvěma letadly. Vstup 5 AUH.

Chytnul jsem autobus a přes nejhlubší stanici metra Arsenalna jsem se přesunul k Majdanu. Stanice Arsenalna nemá žádnou zvláštní výzdobu, je to jen díra v zemi hlubší než ty ostatní. Prohlédl jsem si Majdan za světla, sněžit už konečně přestalo. V obchoďáku jsem si dal za 50 hřiven ukrajinské pelmeně a vydal jsem se k Chrám sv. Žofie, který měl včera už zavřenou chrámovou část. Tentokrát jsem vzal vstupné all-inclusive za 80 hřiven - dvůr, vnitřek chrámu a věž. Chrám byl opět dost tmavý, ale nádherně zdobený bez možnosti fotit interiéry, z věže se naskýtal zajímavý pohled na Kyjev.

Majdan přes den

Chrám sv. Žofie z věže

Pohled na sv. Michala od sv. Žofie

Trošku se připozdívalo a už jsem věděl, že nestíhám návštěvu skanzenu (National Museum of Folk Architecture and Life of Ukraine). Místo toho jsem zašel na Khreschatyk Street a hledal tam boty, co jsem chtěl koupit. Nenašel. Všude samé oblečení, ale žádné boty. Těch pár krámků, co je prodávalo, je neměly za ukrajinské ceny. Vzhledem k tomu, že mě Google Trips stále lákaly k Domu s chimérami (Будинок Городецького), zašel jsem se na něj podívat. Upřímně, čekal jsem víc. Nakonec jsem se vrátil na Zoloti vorota k Zlaté bráně (Музей Золоті ворота) a našel jsem do ní vstup. Jedná se o hlavní bránu kyjevského opevnění pocházející z jedenáctého století. Historicky cená část jsem skrytá před počasím dřevěnou nástavbou.

Domy na ulici Chresčatyk

Dům s chimérami

V Kyjevě seženete kávu nebo čaj na každém rohu

Pro nás fakt za babku. Je libo espreso za 13 UAH, čaj za 15 UAH nebo latte za 22 UAH?

Docela dlouho jsem hledal něco čistě ukrajinského neurčeného pro turisty. To v centru není žádný med. Restaurací / hospod, které vaří je v Kyjevě mnohem méně než u nás. Chtěl jsem něco v okolí ubytování, jenže tam nic nebylo. Když jsem šel, nic jsem nenašel, jen pár italských fastfoodů nebo turistických restauracích se západními cenami. Majdan byl mimo dosah, protože byl obehaný páskou a hošany ve slušivých uniformách, kteří mi potvrdili, že se tam koná demonstrace. Proto jsem na večeři opět skončil v Celentanu. Ostatní na jídlo v Kyjevě doporučují řetězec Puzata Hata, o čemž jsem se dozvěděl jednak až po návratu, jednak byl mimo mou docházkovou vzdálenost.

Opět jsem u svatého Ondřeje.

V neděli ráno vstávám časně ještě před šestou. Dělám check-out a jdu na metro. Venku mrzne, až praší, ale stav sněhové nadílky se od večera nezměnil. Pěšky jdu patnáct mintu k nejbližší stanici metra Zoloti vorota. Tam udávám svůj poslední žeton a jedu na stanici metra Charkovska. Cestou přes Dněpr poznávám teprve, co znamená ukrajinská zima pro cestující v metru. Opravdickou kosu. Upřímně, autobus na letiště z metra není zrovna moc dobře značený. Nakonec správné místo najdu a čekám necelých dvacet minut. Když už mi začíná být zima, přijíždí. Narvu se do něj jako ostatní. Z centra už přijel plný, bez jediného místa k sezení, tak stojím v autobuse bez jakékoliv tyče. Za dalších dvacet minut jsem na letišti a během chvíle projdu bezpečnostní kontrolou.

Pro ty, co nepamatují staré vagóny pražského metra: Přesně takto to vypadá v kyjevském metru.

Čekání na můj odlet v 9:35 mi ztrpčuje početná skupina velmi hlasitých ortodoxních cestujících, směr Blízký východ, s malými černými krabičkami na vrchu hlavy, přesouvám se do tišší části haly a za poslední hřivny kupuji duty free kauf století - Coca coly za 50 hřiven, abych zahnal žízeň a získal plastovou petku. Po koordinaci s Prahou odolávám pokušení za 5 euro koupit litrovku ukrajinské vodky a čekám na nástup do letadla. Ten probíhá podle plánu, ale odlet se opožďuje. Nejdřív čekáme na slot a poté probíhá deicing. Odletáme aspoň s čtyřicetiminutovou sekerou a do Prahy dorážím s půlhodinovým zpožděním. Na duben tu probíhají atypické mrazy, tak se moc neohřeju - je tu jen o dva stupně tepleji než v Kyjevě, krásných -7°C.

Vstup na letiště.

Odlety

Svítání nad letištní plochou

Kyjevské duty free je snad snem každého alkoholika. Litr ukrajinské vodky jen za 5 euro!

Údajně to vzešlo ze soutěže na téma "Kdybyste měli milion hřiven, co byste s ním dělali?"

Letadlo už bude brzy připraveno.

Odmrazujeme. Příliš dlouho jsme čekali.

Rozloučení s Kyjevem

Náklady:
letenka ..... 46,34 EUR
ubytování ..... celkem 600 UAH na dvě noci
metro ..... 3x 5UAH
autobus na letiště ..... 2x 60UAH
Uber k Lávře ..... 63,44 UAH