Dnes jsem vstal v 8:00. V hostelu ještě všichni spali, tak jsem v 8:30 vyrazil na letiště. Moskevské metro nebylo ani tak narvané, jak bych čekal. Ze stanice Borovitskaya jsem prošel na Biblioteka im. Lenina a dorazil na rozkopanou stanici Belorusskaya, odkud to jede vlak na letiště z Běloruského nádraží. Chytnul jsem i Aeroexpress odjíždějící v 9:00. Na rozdíl od cesty tam se dá do vlaku dostat bez jakékoliv vstupenky a vlakem nechodil ani průvodčí. Vynahradí si to až na letišti, kde bez vstupenky s QR kódem nepustí člověka turniketem ven. Na letišti jsem už v 9:40.
Dojít na terminál D, odkud mi to poletí, mi chvilku trvalo a musel jsem projít dvěma kontrolami. Hned jsem šel ke gatu a při poslední kontrole jsem zjistil, proč ta letenka musí být vytištěná. Oni si tu letenku prostě musí orazítkovat. Holt, byrokracie. Zbylou hodinu čekání jsem si tu vyplnil koukáním na plochu na přehršel strojů Aeroflotu a přemýšlel jsem, jestli personál naplní mé pesimistické očekávání o závislosti na vodce.
 |
| Letiště Šeremetěvo Terminál D |
Samotný stroj Aeroflotu, Airbus 320, uvnitř s modrou koženkou vypadal, že leccos pamatuji. Mezery mezi sedadly ale byly královské a sedadla mnohem pohodlnější než u předchozího dobytčáku s ČSA. Dokonce i okénko bylo čisté. Personál komunikoval rusky a anglicky. Na několika displejích u stropu bylo možné sledovat trasu. Let trval slabou hodinku. Během té letušky stihly roznést bezplatné občerstvení, a to letenka stála jen o pár korun víc než lístek na vlak na tu stejnou trasu. Jídlo bylo balené v papírovém sáčku. Uvnitř překvapivě chutná bagetka, kousek ananasového želé a jedna müsli tyčinka. Jako nápoje se roznášela voda, čaj nebo káva. Tady mají u mě mínus. Žádný džus, žádné limo a už vůbec žádný alkohol, jak by člověk u Rusů čekal.
 |
| Balíček s občerstvením v podání Aeroflotu |
Přistání v Petrohradě bylo měkké. Uvítala mě polojasná obloha a asi 20 stupňů. U výstupu jsem si vzal pár mapek a šel na autobus. Měl jsem štěstí, zrovna na zastávce jeden čekal. Jízdné se platilo až v autobuse (přibližně 40 rublů). Z letiště do centra to je autobusem dlouhá štreka a jízda trvala tři čtvrtě hodiny, než mě autobus vysadil na stanici metra Moskovskaya.
V metru jsem si musel koupit lístek na MHD. Běžné papírové lístky se tu ale neprodávají. Musí se používat jejich vlastní karta, na kterou se nahrávají kupóny a jízdné. Ve vestibulu stanice mě přivítal automat. Náhodou se dal přepnout i do něčeho, co nebylo v bukvičkách. Tradičně nepřijímal bankovky ve vyšší hodnotě než 500 rublů. Tentokrát mi ještě v peněžence neshořela jedna storublová bankovka. Jenže automat ji vytrvale ignoruje. Tlačítko storno nikde, tak chvíli počkám, až se to anuluje. Koukám dopředu, tam hned bezpečnostní rám a turnikety a kasa se nikde nezdá. Tak si koupím aspoň jednu jízdu. Naházím tam 12 rublů a zbytek mincí mi to nebere. Jiné už nemám. Co teď? Počkám, až se operace anuluje, a vida, tento šuhajský automat dostane amnézii a všechny drobné sežere. To už nerozdýchám a odcházím. Stejně musím sehnat někoho, kdo mi řekne, kde jinde to koupit nebo aspoň mi rozmění. Pak u rámů koukám, že se vpravo krčí několik zastrčených okének s kasou. Za 2 denní lístek na MHD platím 255 rublů a 51 rublů za tu senzační zelenou kartičku.
 |
| Stanice metra Moskovskaya v Petrohradě. Poprvé vidím celokovové dveře pro nástup ze stanice do vagónu metra. |
Sjedu dolů do stanice a tam mě uchvátí další socialistická vymoženost. Je pravda, že metro v Petrohradě je novější než v Moskvě a první jeho úsek už otevřeli v roce 1955, ale zdejší celokovové dveře oddělují prostor stanice mezi sloupy od dveří soupravy musely být novější. Viděl jsem už řadu úprav tohoto řešení, ale ještě nikdy ne neprůhledné dveře z kovu. To mají v Petrohradu unikát.
Změna hotelu, kterou mi přichystal Booking.com, mi přinesla přeci jen jednu pozitivní změnu. Nyní jsem pokračoval přímo, bez přestupu, na stanici metra Gorkovskaya. A co jsem ocenil ještě víc, že nebyla potřeba využívat ani jeden přechod, abych se dostal k hotelu! V hotelu Mira 338 mě uvítali na recepci a pokoj byl už připraven. Opět jsem ale mluvil rusky víc, než oni anglicky. To bych tam nečekal. Navíc jsem okusil novou úroveň byrokracie. Tady opět potřebovali můj pas včetně toho malého papírku, ale už ho celý neskenovali, ale jen ofotili stránky s razítkem (těch jsem už taky pár nasbíral). Pak paní s hrůzou v očích kouká na vízum a říká "Vy jste v Rusku už od 1. července. Kde jste byl ty předchozí dny?!" Říkám "V Moskvě." "A jak jste se sem dostal?" "Dnes jsem přiletěl Aeroflotem." "Potřebuji si okopírovat Vaši letenku, abych Vás mohla zaregistrovat." Normálně jsem měl štěstí, že jsem ten zmačkaný papír s razítkem jménem boarding pass nevyhodil na letišti. Obvykle to tak dělám. Co s ním? Na schování není dost hezký a k ničemu dalšímu ho nepotřebuji. Pokoj pěkný jako na obrázku, ale velikostí tak pro trpaslíka. Jestli 6 m2 tak moc. Koupelna je tradičně na chodbě. Ale to je záležitostí i o mnoho dražších hotelů. Pro Rusko je typické, že na hotely jsou předělané běžné byty a v těch bývala koupelna jen na chodbě.
 |
| Pohled, co mě uvítal od stanice metra Gorkovskaya |
Kousek od stanice metra u hotelu je Petrohradská mešita. Vypadá zajímavě a je zbarvena do modra. Bohužel je zrovna v rekonstrukci. Na druhou stranu je Petropavlovská pevnost. Ale když už jsem v Petrohradu, vyrážím na proslulý Něvský prospekt, čtyři a půl kilometru dlouhou ulici představující srdce metropole. Počasí mi zatím docela přeje. Jen je tu tak o pět stupňů chladněji než v Moskvě. Podél Gribojedova kanálu se vydávám k Chrámu Kristova vzkříšení (Собо́р Воскресе́ния Христо́ва на Крови́) a s typickými barevnými věžičkami. Vystojím si 10 minutovou frontu a za 250 rublů kupuji vstupenku. Chrám je uvnitř typicky ruský a od podlahy ke stropu vyzdobený zlacenými ikonami. Na protější straně Katedrála Panny Marie Kazaňské (Казанский кафедральный собор) je uvnitř o poznání skromnější a zvenku připomíná Svatopetrské náměstí ve Vatikánu.
 |
| Chrám Kristova vzkříšení |
 |
| Ikony v Chrámu Kristova vzkříšení |
 |
| Katedrála Panny Marie Kazaňské |
Den byl stále mladý, tak jsem se po Něvském prospektu vydal k Alexandro-Něvské lávře (Свято-Троицкая Александро-Невская лавра), druhému a poslednímu klášteru v Rusku honosícího se titulem lávra (ten je propůjčován jen těm nejvýznamnějším klášterům). Už jsem zmlsaný z toho minulého kláštera, tak bych tuto církevní stavbu popsal jako větší barokní klášter s parkem uvnitř opevnění. Samotný hlavní chrám trošku zdobnější kostel, ale nečekejte ikonky v ruském stylu. A potěší, že za vstup do areálu se neplatí.
 |
| Něvský prospekt |
 |
| Alexandro-Něvská lávra |
U blízké stanice metra jsem si dal poprvé zmrzlinu z KFC za 19 rublů. Inu, chutná stěží za 19 rublů a víckrát si ji vážně nedám. Popojedu kousek metrem a zase se ocitám na místě, odkud jsem vyšel. Popocházím až k Ermitáži (Эрмитаж), kde si sedám pod Alexandrův sloup a vychutnávám si hudbu pouličního umělce. Když v tu ránu se tam zjeví chlápek v červené teplákovce a všichni Rusové tam se můžou zjevit, že to prý je ten slavný rocker Rybičkin z Aquaria.
 |
| Ermitáž od Oblouku generálního štábu (Арка Главного штаба) |
 |
| Rocker z Aquaria |
Procházím okolí dál. Vychutnám si Budovu Admirality i Katedrálu svatého Izáka, kde smutně koukám na můj voucher platný až pozítří, přitom nikde žádná fronta. Navštívím i protější Vasilijevský ostrov. Bohužel jsem zapomněl na sochu Bronzového jezdce, která je nyní symbolem Petrohradu. Znaven sotva cítíc nohy se vracím do hotelového pokoje a dávám si šlofíka. Den ještě neskončil. Večer, tedy spíš v noci mě čeká ještě proslulá bílá noc se zvedáním mostů.
 |
| Katedrála sv. Izáka |
 |
| Stanice metra Admiratelskaya. V Petrohradu je orientace v metru snazší díky viditelné transliterace a zdůraznění konečné stanice. |
Petrohrad je proslavený bílými noci, kdy na přelomu června a července v něm díky jeho poloze téměř nezapadá slunce. Od jara do podzimu se v Petrohradě v noci zvedají mosty. Původně kvůli tomu, aby pod nimi mohly podplout lodě, nyní hlavně kvůli turistům. Zvedání mostů má svůj pevně daný řád a probíhá každý den. Začíná u mostů na Vasilejevském ostrově. Nejdřív v půl druhé začíná Dvorcovým mostem, pak následuje Blagoveščenský most o pár metrů vedle a další a další mosty po celém Petrohradě.
 |
| Vasilijevský ostrov po jedné v noci |
Sám jsem se vydal hned na zvedání toho prvního, nejslavnějšího Dvorcového mostu. V Petrohradu toho v noci moc nejezdí, tak jsem se vydal po břehu na dohled Petropavlovské pevnosti a přes Birževojský most prošel na Vasilijevský ostrov. Ačkoliv má zvedání mostů svůj pevný řád, přicházím tam o 10 minut dřív, most se už zvedání. Zvedání mostu doprovází hudební show a světelné efekty. Procházím aspoň na dohled k Blagoveščenskému mostu a čekám na jeho zvedání. Opět nedodržuje svůj rozvrh a tento se naopak zvedá později. Přecházím zpátky přes Biržejovský most, který se má zvedat ve dvě, abych na ostrově nezůstal uvězněn na další dvě hodiny.
>>> Oficiální rozpis zvedání mostů
 |
| Zvedání Dvorcového mostu |
U mostu zůstanu a chci se podívat na jeho zvedání. Jsou dvě hodiny ráno a čekám. Nic se neděje. Čekám dalších 10 minut a stále nic. Štěstí, že jsem si vzal aspoň tu mikinu. Dávám se do řeči s opodál stojící skupinkou Rusek, jestli nevědí, co se děje. Náhodou umí anglicky, povídám si s Táňou čtvrt hodiny, vyměníme Facebook a když dospějeme k závěru, že to už fakt asi nepřijde, zvedáme kotvy. Táňa mi nabízí, že mě sveze zpátky k hotelu. Svou přirozenou plachost nechávám spát někde pod mostem, nastupuji a moje uchozené nohy mi za to děkují. Jdu spát ve tři v noci. Svůj spánkový deficit si asi moc nevylepším.
 |
| Biržejovský most |
Jinak, co se týče nočního života, Petrohrad je podobně mrtvý jako Moskva. Téměř nikde žádný bar, po půlnoci prakticky vše zavřeno a nikde ani noha. Jen na zvedání mostů, avšak jen tím způsobem, že přijede autobus, vypustí své hlučné svěřence, pravděpodobně z psychiatrické léčebny, v křeči fotí vše okolo a za pár minut je naženou zase dovnitř a popojedou o jeden most dál.
Aby vám neutekly mé další zážitky z cest, sledujte RSS kanál nebo mou Facebook stránku! Už v září mě čeká epická cesta do Peru, kde budu uhýbat indiánským nabroušeným kalkulačkám, až se mě budou snažit oškubat jako pravého amerického gringa.
Líbí se Vám mé cestopisy a rádi byste mě nějak podpořili? Na možnosti se podívejte zde. Nebojte, peníze nechci. Jednodušší je vypnout AdBlock a sem tam kliknout na banner, co Vás zaujme.