pondělí 29. srpna 2016

Můj anglický debut

Roky se učím anglicky a do Londýna jsem se chtěl vždycky podívat. Když měl SmartWings akci na letenky, tak jsem si udělal radost a zabookoval je na víkend na konci srpna.



Nikdy na výlety nejezdím jako hogo-fogo cestoval ani jako pravověrný low-cosťák, ale letiště Gatwick se mi zpětně nejeví jako nejekonomičtější volba - metro na něj nejezdí, autobusem je to dlouhé a nejisté a vlakem je to drahé - 15 liber jedna cesta. A to jsem si myslel, že vlak z letiště do Tokia je drahý (cca 400 Kč).





Pátek 26. srpna 2016


Do Londýna jsem přiletěl v pátek v noci (v 21h londýnského času). To dost ztížilo výběr ubytování, které mě už na první pohled nemile překvapilo - dražší, než jsem čekal. Nejdřív se mi podařilo sehnat za 500 Kč na noc Tooting Rooms, ale jak jsem později zjistil, check-in pouze do 22h večer, a to ještě s přirážkou. Majiteli se nedalo dopsat, podle hodnocení je ubytování prý špinavé a hlučné, tak jsem hledal dál.

Letiště Gatwick
Řada levnějších hotelů (mluvíme tu o 1000 až 1500 Kč na noc) měli check-in pouze do 21h až 22h a podobné hodnocení jako Tooting Rooms. Nakonec zvítězila varianta pronájmu Summer Accomodation v koleji od University of Arts London. Za 35 liber na noc, pěkně zařízený, skromný, ale čistý a novotou vonící pokojíček v zóně 1 stanici metrem od Tower Bridge s nonstop recepcí.

Vše, co se povídá o Travel Service alis Smart Wings je pravda. Letadla ušmudlaná, co mají to nejlepší už dávno za sebou. Čekání na boarding vizuálně vypadal jako scéna z indického nádráží. Když jsem se usadil do letadla, říkal jsem si “Co všichni pořád proti tomu Travel Servicu mají? Vždyť místa pro nohy je tu dost.” O chvíli později jsem zjistil, že je to místo u nouzového východu. Když letadlo odstartovalo bylo to něco mezi zbíječkou a vysavačem a ten kravál nepřestal až do samotného přistání. Příšerné. Ryanir je vůči tomu jako limuzína.

Jakmile jsem přiletěl na Gatwick, zamířil jsem skrz letištní bludiště k vlaku. Tam mě čekala první zkouška inteligence - jak narvat A4 s Q4 kódem do turniketu přijímajícího pouze běžné lístky s magnetickým proužkem - rozuzlení bylo překvapující - opodál stojící Pákistánec pípající s čipem, když se mu před nosem zamává papírem, co vypadá jako vytisknuté potvrzení o zaplacení s QR kódem. Vědět to, tak si snad natisknu fake.

Cesta vlakem příjemná, ale výhled v noci nic moc. Zkontroluji si svou španělskou SIM kartu pro datový roaming. Po chvilce přemlouvání se přihlásí, ale jen k 3G síti. 4G síť se v Anglii bohužel konat nebude.

U vstupu do metra mě čeká druhý test inteligence - vyřešit si jízdenku na MHD - doma jsem četl o možnosti plateb bezkontaktní kartou. Speciálně kvůli tomu jsem si nabil novou debetku od Air Bank, v metru si s ní chci pípnout, a ejhle, ona hlásí chybu. Naštěstí jsem na to připraven poučkou “čím víc karet, tím víc cestovatel” a trochu neochotně vytáhnu druhou kartu od Equa, jejíž ztráta by mě o trochu víc bolela.

Večer se ještě zastavím na Westminster Station a podívám se na Big Ben s London Eye za nočního světla, poté jedu rovnou na ubytko. Cestou z metra se na chvilku vstavím do jednoho z všudypřítomných Tesek Express pro malé občerstvení na ráno. Recepce fungovala, setkání s londýnskou angličtinou dopadla v pořádku, dostal jsem klíč a magnetickou kartu a můžu se jít vyspat na pokoj.

Big Ben

 

Sobota 27. srpna 2016

Druhý den ráno vstávám brzo, abych stihl prohlídku Londýna. Vydávám se k Tower Bridge za ranního sluníčka. V ranním světle vypadá opravdu kouzelně. Cestou míjím poloodemčený Tower, do kterého teprv přicházejí průvodci. Následně se projdu St. Kathrina Docks a zamířím k Tower Milenium Pier na plavbu lodí. Ovšem nikoliv na klasickou, pro mě nesnesitelně nudnou komentovanou plavbu s padesátkou německých důchodců a stovkou pilně fotících Japonců, ale s Thames Clippers, plavební společností pro běžné Londýňany, ačkoliv tomu cena 7,5 GBP za jednu plavbu stejně moc neodpovídá. Jinak lodě jsou hezky prostorné, spolu s aplikací rovněž komentující. Nejpozoruhodnější na nich je jejich tvar s dvěma záděmi na vodě a uprostřed vyklenutým kýlem* (Mohl by mi někdo pomoci, jak správně popsat tento tvar lodě? Jako suchozemec to nedávám).

Tower Bridge

Vystupuji u Big Benu a procházím přes most k London Eye. Přichází druhá zkouška. Směnit můj extra zlevněný voucher za vstupenku. Voucher jsem pořídil přes 365 tickets za 23 liber spolu se vstupem na Tower Bridge. Na londýnské ceny opravdu super deal. Jen běžná vstupenka na oko stojí přes 22 liber (ještě ke všemu bez možnosti volby času) a vstupenka na Tower Bridge nějakých 9 liber.

Směna proběhne úspěšně, ve frontě téměř nikdo není, tak se jde svézt se na největší ruském kole v Evropě otagovaném červenými nápisy Coca-Cola. Nikdy nemám potřebu jezdit na dovolenou na místa, kde je hodně Čechů a tady se ocitnu uprostřed české skupinky.

Výhled z London Eye

Výhled z oka parádní. Big Ben, Temže, Victora Station kousek pode mnou i hezky nasvícené. Cestou z oka přemýšlím “Stihnu střídání stráží u Buckinghamského paláce?”. Rozhodnu se to vyzkoušet.

Dorazím na přelidněný otevřený prostor a trošku lituji svého rozhodnutí. Takovou chaotickou tlačenici jsem ještě neviděl, ale dorazil jsem právě včas. Zástup stráží se promenuje dlouhou třídou lemovanou tisíci zvědavců. V mezidobí neodolám, přejdu až k přelidněné kašně uprostřed. Zrovna v momentě kdy chci už jít, se stráže vydávají zpět. Vystřídat se jim trvalo přes půl hodinu. Hlavně, že policajti všude okolo byli tak nápomocní - místo toho, aby řikali “nechoďte, střídání stráží ještě neskončilo, za 10 minut půjdou zpět”, říkali “nemůžete jít, dokud to nepovolíme”.

Autentické střídání stráží u Buckinghamského paláce

Pak jsem vyrazil odpočívat do Natural History Museum. Vzal jsem to zkratkou koulem Westminsterské katedrály. Do muzea jsem se těšil na velké kostry dinosaurů. To u nás nikde nemáme. Naopak vycpaniny zvířat mě zklamaly - vyšisované tak, že nejspíš ještě pamatují královnu Viktorii.

Londýn je vůbec zajímavé místo - platí se za vstupy do katedrál a opatství, ale už ne za vstupy do muzeí a galerií.

National History Museum

Z muzea jsem se chtěl jet podívat do Hyde Parku. Bohužel, zažil jsem jednu z neplánovaných výluk metra, v kterém je mimochodem překvapivě teplo, tak jsem použil vedlejší trasu a jel zpátky k Westminsteru, obešel budovu parlamentu, potkal cestou jednoho dudáka a sochu Winstona Churchilla, která snad vypadá na chlup stejně jako ta na Žižkově. Zastavil jsem se u Westminster Abbey. Podíval jsem se na něj zvenku, dovnitř se mi za 16 liber nějak zvlášť nechtělo. Obzvlášť, když kostely mívám prohlídnuté do půl hodiny včetně focení.

Posvačil jsem v St. James Park, došel jsem si k Downing Street. To, že je oploceného už od čtvrtiny minulého století jsem nevěděl a trošku mě to zklamalo, ale když jsem zjistil, že je to už x desítek let, tak to zmírnilo mé trudné pocity.

Pro zlepšení nálady jsem nastoupil do doubledeckeru směr Trafalgar Square, kde jsem si znuděně prošel národní galerii a dalším doubledeckerem se přesunul přes Piccadill Circus na Oxford Circus.

Trafalgar Square

Zkontroloval jsem čas a dívám se - to stíhám k St. Jamesovi na mši. Ano, nábožný nejsem, ale při pomyšlení na 18 librové vstupné se ze mě nábožný člověk stává. St. James mě uvítál krásně nasvícený odpoledním sluncem. Knězovi jsem rozumněl každé slovo, zpívajícím ani ň, ale zpívali krásně. Uvnitř bylo naštěstí víc zvědavců, než veřících, tak jsem v pauze mezi zpěvem zvedl.

Využil jsem naoranžovělých slunečních paprsků a vypravil se k legendární ulici Abbey Road, kde se fotili Beatles na jejich stejnojmenné album. Jednu fotku jsem si taky udělal.


Dalším cílem byl již mně jednou odepřený Hyde Park. Nádherný rozlehlý park, kde jsem nenašel slavný Speaking Corner, ačkoliv stanice metra se jmenuje Hyde Park Corner. Podle mapy bych od ní musel aspoň půl kilometru na sever k jiné stanici.

Park jsem prošel k obchodnímu domu Harrods. Spolu se zkracující se vzdáleností přibývalo Arabek zahalených od hlavy až k patě. Je vidět, kdo teď v Harrods nakupuje. Plno luxusu, radši bez cen a většina nakupujících z Evropy velmi pravděpodobně nebyla. Možná tím někoho naštvu - ale jaksi nechápu k čemu je to nejluxusnější oblečení, šperky a doplňky schované pod burkou. Vánoční oddělení jsem v srpnu také jaksi nepobral.

Na závěr dne jsem se vrátil na večerní Piccadilli Circus. Svítící obrazovky a plno lidí jako o Vánocích. Z něj jsem se prošel k čínské čtvrti. Pomalu se stmívalo. V šeru jsem před sebou uviděl výlohu plnou barevných neonů jeden vedle druhého. Takto mě přivítal M&M World. Hezky udělaný. Všude samé lentilky v možných i nemožných kombinací. Možné i nemožné suvenýry. Jedno ale měly společné - nemožně drahé. Tak jsem se pokochal, velmi pozorně, abych omylem něco neshodil a šel jsem o dům dál.

Piccadilli Circus

V čínské čtvrti mě uvítalo Hare Krishna. Tady jsou opravdoví profíci - dokonce mají i mikrofony, aby je bylo slyšet. Inu, byznys je byznys, že? Jináč čínská čtvrť mě mile překvapila - je opravdu veliká a barevná. Největší z čínských čtvrtí, kde jsem zatím byl. Chybí jim tu ale chrám (nebo byl někde schován v průchodu). 

Hare Krishna v Čínské čtvrti

V Londýně jsem dlouho hledal, kde si dát ten legendami učitelů angličtiny pokrm jménem fish&chips. Většinou je jednodušší sehnat si pizzu se sushi a kebabem, než fish&chips. Už vůbec ho nejde sehnat od stáhnku jako rychlé občerstvení. Uspěl jsem až v čínské čtvrti v jednom zapadlém bistru, kde jsem si na něj stejně musel čtvrt hodiny počkat a vysypat 5 liber.

Před návratem na pokoj, jsem si ještě nedal pokoj a šel k Tower Bridge. Zahnul jsem na stranu k Toweru, odkud je na most hezčí výhled, jenže brána pro vstup na nábřeží byla už zamčená. Nábřeží totiž patří k Toweru.


Touto dobou by se dalo jít podívat se na zamykání Toweru, které probíhá každý den v 21:52, avšak musí se dopředu zdarma zaregistrovat a zaplatit registrační poplatek 1 libru. To bych i udělal, ale nesmělo by to být vyprodané půl roku dopředu.

Tato zacházka byla přece jen k něčemu dobrá. Když jsem se na Tower Bridge díval z mola, všiml jsem si, jak se začíná zvedat.

Neděle 28. srpna 2016

Ráno jsem si ošetřil své bolavé dny po předchozím náročném dni, sbalil jsem si všechny své věci do baťohu, odevzdal klíč s kartou a vydal se směrem Victoria Coach Station, odkud mi pojede autobus na Stonehenge.

Plní se mi můj dávný sen podívat se na Stonehenge. Zájezd byl kupovaný dopředu a podařilo se mi při jeho kupování přepsat v e-mailové adrese, naštěstí jsem si ihned uložil PDFko. Den předem jsem ho měl potvrdit a volal jsem tam z tiché části od dinosaurů z muzea.

Ačkoliv se nádraží jmenuje Victoria jako stanice vlaku a metra, je od ní vzdálené dobrých 10 minut chůze a to mu ještě možná dost lichotím. Evan Evans tam neměl vypsané časy odjezdu autobusů, natož jejich perony, až později otevřel okénko. S tímto operátorem se jezdí z Gatu 0 a pomocný personál postupně vyřvává jednotlivé zájezdy. Ani při tom nemá v ruce žádnou ceduli, jen mluví. Můj zájezd měl odjíždět v 8:45, k autobusu jsem se dostal v 9:10.

Cestu z Londýna řidič autobusu komentoval a dával k dobru spoustu zajímavých informací. Projížděli jsme např. kolem Buckinghamského paláce nebo Hyde Parku. O obchodním domu Harrods říkal, že když se otvíral, jeden zákazník chtěl sloní sendvič. Prodavač se mu omluvil, že jim zrovna došel chleba. V Harrodsu totiž seženete cokoliv.

Cesta ke Stonehenge

Ke Stonehenge jsme přijeli hodinu před polednem. Uvítalo nás nové návštěvnické centrum a typicky britské počasí se slabým mrholením. Od návštěvnického centra jezdí kyvadlové autobusy až k Stonehenge.

Stonehnge jsem si představoval aspoň o třetinu větší. Místo má opravdu magickou atmosféru, kterou trochu kazí autobusy, všudypřítomní turisté a hlavně oplocení cesty od autobusů a blízká silnice.

Stonehenge

Když jsem obešel Stonehenge kolem dokola a zrovna si chtěl vyzkoušet audioprůvodce, který jsem dostal v autobuse spolu se vstupenkou a o kterým si obecně myslím, jaká je to blbost, spustil se slejvák. Nasadil jsem si pláštěnkou a spolu s ostatními šel na autobus. Jinak k samotnému středu, mezi menhiry, pouští návštěvníky pouze při festivalech během slunovratů a rovnodenností.

V návštěvnickém centru se suvenýry byla kvůli tomu opravdu velká tlačenice. Všechny suvenýry neuvěřitelně předražené. Slyšel jsem tam Brity i říkat dětem “Zde nic nekoupíme, je to drahé.” Jako nejlepší suvenýr se mi teď jeví “Build your own Stonehenge” v obyčejné škatulce za 6 liber.

Před návštěvnickým centrem je hezky zrekonstruovaná vesnička z dobu stavitelů Stonehenge.

Po návratu do Londýna jsem se vypravil znovu na Tower Bridge. Ještě přece mám druhou půlku svého multiticketu.

Dojel jsem tam metrem a šel už po důvěrně známé trase. U pilíře s vchodem jsem se zastavil a vyndal jsem svůj voucher. Bolavé nohy mě přemluvily, abych se nechal ochodit o zážitek stoupání schody, když přímo u pokladen je i výtah. Sice jsem si chvilku počkal, ale byl jsem během minuty nahoře.

Expozice v Tower Bridgi mají hezky udělaný, jsou interaktivní a zároveň respektují i dobové interiéry. Největší magnetem na Tower Bridgi jsou jeho dvě ramena s unikátní vyhlídkou a hlavně nově s prosklenou částí podlahy.

Dojem trošku kazí fakt, že sklo má na sobě matici černých bodů a nepůsobí zcela průhledným dojmem. V druhém rameni je nad skleněnou podlahou i zrcadlo.


V případě prohlídky mostu by byla škoda vynechat prohlídku jeho zázemi, která se nachází na protějším břehu a je součástí lístku. Lze si tam prohlédnout dobové vybavení obsaluhující most stroji poháněnými párou a hydraulikou.

Využil jsem své polohy a prošel se po protějším břehu Temže. Užil jsem si nový pohled na Tower Bridge a samotný Tower, minul loď HMS Belfast a mrakodrap Shard. U stanice metra jsem rovněž poctil svou návštěvou Southwarskou katedrálu.

Aniž jsem to při bookování letenek tušil, natrefil jsem na termín slavného nottinghillského karnevalu, údajně největšího v Evropě. Vědět to a dělat to záměrně, asi bych si nechal odlet na pondělí. Karneval samotný mi připomněly až bezplatné metro noviny, které jsem si vzal po příletu na nádraží (mimochodem jsou pořádně tlusté, velkého formátu - naše Metro se má dost co učit).

Tudíž jsem zamířil na podvečerní část karnevalu. V metru kvůli tomu byly manévry - část stanic zavřená, část jich jen pro výstup a část z nich jen pro nástup. Když jsem vystoupil na Bayswater - všude policajti a vylidněná ulice plná odpadků a z dáli jsem slyšel znít hudbu. Vydal jsem se za jejími tóny.

Lidí postupně přibývalo, jak hudba zesilovala. Zastihl jsem i část průvodu. ruksakem na zádech to nebylo ono. Jako alegorické vozy posloužily dodávky a autobusy. Kostýmy tanečníků jsem nezaznamenal. Přesunul jsem se o kus dál mezi další hloučky lidí. Zaznamenal jsem jediný živoucí alegorický vůz a jeho alegoričnost či jinakost spočívala jedině v tom, že na lidi stříkal černou barvu. Hudebně dominovalo techno a electro.


Buďto jsem něco na tomto karnevalu minul, kostýmy proudí po specifických trasách a ve specifickém času nebo je Notting Hill Carnival jen velkou technopárty v ulicích Londýna.

Po tom, co jsem viděl, jak chrstají černou barvu, pochopil jsem, že dnes tato zábava není kompatibilní s mou garderobou a účelem mé cesty - obrátil jsem se a vyrazil směrem letiště Gatwick.

Cestou jsem pár set metrů od stanice metra Bayswater narazil na obchůdek One Pound Shop, kde měly všechny suvenýry po jedné libře - je to super místo, kde nakoupit dárky a cetky pro kamarády a známé, ačkoliv suvenýry v Londýně jsou i tak dost levné (magnet na lednici běžně za 1,5 libry, tričko pod 10 liber). Jako nejlepší kauf vidím broušený hranol s laserem vytvořeným obrázkem za 1 libru včetně dárkové krabičky, a ten hranol nebyl zrovna malého rozměru.

Opět mě u vstupu do vlaku nikdo nekontroloval QR kód, jen při pohledu na papír pípli čipem pro vstup. Je mi až líto, že jsem jako blb zaplatil 2x 15 liber za jízdní doklad, který nikdo nezkontroloval jinak než pouhým pohledem.

Cestou na letiště jsem se pokochal výhledem z vlaku, nyní za světla. Kolem mě ubíhala typicky anglická krajina plná neomítnutých cihlových domků.

Let probíhal klidně, ale hlučně. To mi stejně nezabránilo v letadle usnout. Nenechal jsem se vzbudit ani letuškami dělající letecký teleshopping se zázračně levnými parfémy a neskutečně čerstvými bagetami od Travel Servicu.

K plnému vědomí mě až přivedla pražská noční MHD s odjezd v půl druhé z Letiště Praha-Ruzyně, pardon, Letiště Václava Havla. Na tento název si nikdy nezvyknu. Je to dlouhé, natruc vytvořené komunistům a zkratka se nepoužívá. Přestup na I.P. Pavlova byl zážitek, když tam nastupovala neuvěřitelně zlýskaná bába, kterou do toho autobusu museli její kumpání vnést. Při vystupování si dokonce musela přizvednout nohy. Scéna jako z filmu. To jsem si vždy myslel, že tyto výjevy jsou vždy přehrávané a přibarvené pro diváky. 

 

Náklady

2000 Kč … letenky Praha - Gatwick
2 x 15,6 GBP … zpáteční lístek Gatwick Victoria
2 x 35 GBP … letní ubytování na koleji / noc
6,5 GBP … maximální částka za MHD v zóně 1 až 2 na den (počítá se 24 hodin od prvního pípnutí, ne po dnech 0:00 až 23:59)
23,17 GBP … London Eye + Tower Bridge
38,25 GBP … autobus na Stonehenge (nevyplatí se jet tam po vlastní ose - za vlak, poté autobus a posléze vstupné dáte téměř stejně jako za organizovaný výlet a ještě ke všemu to trvá déle)

 

Tipy

zdarma … muzea a galerie
zdarma … bohoslužby v St. Pauls a Westminster Abbey (obvykle ráno nebo v 17h odpoledne, rozpisy mají na webu).
1 GBP … zamykání Toweru v 21:52 - nutno rezervovat čtvrt až půl roku dopředu
obchod vše za 1 libru
7,5 GBP … svezení po Temži s Thames Clippers. Platí tam i Oyster Card. Bohužel mají vlastní tarif.
Elektrické zásuvky jsou v Británii jiné.
Bankomaty - Equa (9 Kč výběr)

wikipedia.org

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)