U víly v Kodani

V Dánsku jsem byl jako malý autem. Navštívil jsem různé přírodní krásy a zábavní parky včetně dánského Legolandu. Tehdy ještě se Škodou 120L. Bylo to tam rarita. Děti na parkovišti se snažili přečíst logo neznámého výrobce neznámého auta a moc jim to nešlo. Kodaň s Malou mořskou vílou mi chyběla a byl čas to napravit.

Takhle loni jsem si pročítal akční nabídky, když mi padla do oka akce Norwegian na lety do Kodaně v duchu kouknu se, ale stejně nebudou mít víkendové lety. A měli. Pak rychlá kontrola cen ubytování a bylo rozhodnuto. Letí se do Kodaně.

Malá mořská víla

V sobotu jsem si se sebezapřením nastavil budíka na šestou, na dřívější čas než normálně vstávám do práce. Ať žije víkendová cestovatelská pohoda. V poklidném tempu jsem dorazil na ruzyňské letiště cca 1,5 a půl před odletem, který se konal v 9:45. Došel jsem si nakoupit bagety do Bily poučen ze Švédska - jedna mi nestačí a v Dánsku koupená by mi rychle zhořkla pohledem na cenovku. Za security jsem si ještě načepoval dešťovku do prázdné PETky.


Check-in se u Norwegianu dá udělat pouze 24 hodin dopředu, tak jsem si den předem v práci odskočil na internet se checknout. Měl jsem štěstí počítač mi přidělil místo 2A. Letadlo bylo přistaveno včas a nastupovalo se klasicky přes most a zadní část letadla po schodech. Usadil jsem se na své sedadlo v Boeingu 737-800, který voněl novotou. Sedačka pohodlná s abnormálně velkým prostorem pro nohy. To si nechám líbit. Dokonce si ani nikdo nesedl na trojsedačku vedle mě. Jinak letadlo bylo celkem plný.

Většinu cesty lemovala hustá oblačnost, tak nebylo na co z okénka koukat. Částečně se protrhalo až u Kodaně, kde mělo být skoro jasno. Předpověď se moc netrefila, mraků bylo víc než méně, tak jsem viděl jen kus moře.

Ostrov Sjælland pár minut před přistáním

Na letiště v Kodani jsem prošel opravdu dlouhým terminálem kolem všech obchodů, až jsem našel východ k dopravníkům se zavazadly. Tady bych nechtěl běžet na přestup. 15 minut rychlé chůze je málo na to dostat se z jednoho kusu letiště na druhý.

U dopravníků jsem si šel koupit lístek na MHD. První finta "fň", s kterou jsem se musel vypořádat, byla, že ze 4 automatům sloužil k prodejům lístků na MHD jen 1. Ostatní byly pouze na vlaky.

Další problém následoval - automat nevzal ani jednu moji kartu a místo pro vkládání bankovek postrádal. Chtěl jen mince. Jak já teď zaplatím 80 DKK za lístek, když mám jen papírové bankovky? V tom mi nepomůže ani bankomat, ten mi mince taky nevydá. Navíc před víkendem něco psali ze Spořitelny, že budou mít odstávku systémů. Že by to bylo tím?

No, nic. Vydal jsem se k jednomu z mála obchodů v této tranzitní zóně a anglicky jsem je poprosil o mince. A měl jsem štěstí. Na druhý pokus jsem si už koupil lístek. Prošel jsem přes půlku letiště k metru. Kodaň je jedno z těch měst, kde vede metro až na letiště a jezdí se z něj bez příplatku výpalného za prémiovou službu. Tam následovala další zkouška inteligence. Snažil jsem se přiložit svou kartičku z tvrzeného papíru ke sloupku se čtečkou a ona ne a ne pípnout jako ostatním. Zeptal jsem se přítomné ostrahy, co s tím je. Prý 24 hodinové lístky se přikládat nemusí. Aha.

Stanice metra na letišti

Pro nástup do vozu se používají na stanici prosklené nástupní dveře jako např. v Japonsku nebo Bangkoku. Sedím v metru a je čas řešit další problém. Zdá se, že moje Španělská SIMka odmítá spolupracovat a data ne a ne naběhnout. Což představuje nepříjemnou komplikaci. Vyřešit se mi to nepodaří (až po návratu zjišťuji, že mi na ní došel kredit). Sice nějaké mapy mám, ale ten fix bez dat je pomalý a adresu ubytování stejně jako památek samozřejmě nemám nikde vedle poznamenané v texťáku. Aspoň, že s sebou mám průvodce v PDF a na letišti jsem vzal "free map". Holt, se pojede hezky postaru offline.

Z metra vystoupím v Nørreportu. Počasí stále nic moc. Spíše zamračeno, než slunečno, ačkoliv sluníčko na mě občas mrkne. Měním svůj původní plán jít nejdřív k Víle a nejdřív si t podle mapy mířím k Rådhusu a Tivoli. Ještě předtím se zastavuji v nedalekém parku Ørstedparken na svačinu. První bageta už to měla za sebou na Ruzyni pár minut před boardingem, nyní přišla řada na skládací balení - francouzskou bagetku a balení šunky.

Barevné domky v Kodani

Posilněný se vydávám směrem k Tivoli. Ve vedlejších ulicích mě zaujme panorama s vysokou kostelní věží, tak přecházím a jdu se podívat blíž. To je zděný Sankt Petri Kirke (zavřený), následovaný kodaňskou katedrálou Vor Frue Kirke, která vypadá, jako by z oka vypadla nějaké antické stavbě. Uvnitř je zrovna nějaká modlitba. Tak snad příště.

Nákupní ulicí pokračuji na jih k Rådhusu. Koupím za 25 DKK jeden magnet a minu dvě směnárny. Jednu s kurzem horším než na letišti, druhou s kurzem sice lepším, ale místní Arab by rád 39 DKK jako komisi. To se těch eur nezbavím. Sice s ním chvíli smlouvám, ale ani 10 DKK jako komise se mi nezdá. To už můžu jít naproti nebo vybrat z bankomatu, kterému se chci vyhnout, protože experti straší, jak kvůli francouzským volbám oslabí korunu a nyní ani nevím, jestli by to z toho bankomatu vybrat šlo.

Rådhuspladsen

Čas na druhý plán. Ulovit si wifi a zavolat na Spořku. Na Rådhuspladsen si nejdřív stopuji wifi Burger Kingu, bez úspěchu, tak zkouším na rohu 7/11 a tam se už připojit daří. Po wifi vytáčím Spořitelnu. Než hovor spadne, pro jistotu nahlásím svou cestu a dozvídám se, že žádné transakce v Dánsku nejsou v jakékoliv historii transakcí.

Od naproti na mě mrká cihlově červená kodaňská radnice (Rådhus), vpravo stavební binec od stavby metra, po levé straně pěkné cihlové historické domy a Ripley's Believe it or Not.

Před radnicí mě uvítá vzpomínka na Maroko. Staví se tam nějaké minipodium s marockou vlajkou. Otočím se na druhou stranu a tam se na mě z činžáku směje logo Thai Smile. Náhoda? A vepředu přede mnou je vstup do Tivoli s velkým nápisem.

Rådhus uvnitř s výstavou o Sýrii

Vejdu do radnice (je to zdarma) a uprostřed ni je pěkný historický sál. Nyní vylepšený výstavou o uprchlících a možností diskuze u stolečků. Tuto velkorysou možnost ponechávám bez povšimnutí stejně jako možnost vybrat si zdarma až 5 multikulturních pohledů ze stolku uprostřed.

Christianborg

Teď přemýšlím, co s načatým dnem. Od radnice žádné metro ani vlak nejede, tak vybírám jít se pěšky podívat k muzeím. Myslím, že jsem četl, že do národního je vstup zdarma. Dojdu k němu a houby, jestli byl, tak už není a stojí 120 DKK. To mi za to na tu hodinu nestojí. Upravuji plán, projdu přes palác Christiangborg až k známému kanálu Nyhavn.

Kanál na ostrově Christianshavn

S tou free mapou není orientace žádný med, spletu si most a ocitnu se v Christianshavn. Uvnitř tohoto ostrova je taky kanál, taky s pár barevnými domečky, který nejdřív můj špatný odhad utužují, definitivně ho zboří až fixnutá GPSka a stanice metra Christianshavn.

Vor Frelsers Kirke s točitou věží

Varhany v Vor Frelsers Kirke

Inu, když už jsem tu, jdu se rovnou podívat do Christianie, svobodného státu skvoterů. Cestou mě do oka uhodí točitá avantgardně působí věž kostela Vor Frelsers Kirke, tak jdu k němu blíž. Uvnitř jsou masivní varhany podpírané dvěma slony. Na věž se normálně může vystoupat, ale nyní nemám štěstí - dvojjazyčná cedulka s nápisem, že je dnes zavřena kvůli prudkému vichru, který fouká nahoře.

Vstup do Christianie

Christiania (všimněte si té pagody)

Hlavní ulice v Christianii

Christianie na mě působí jako městečko odrostlých hipíků, kteří si na vše dali copyright a dělají z toho těžký byznys. Že jste v Christianii poznáte podle všudypřítomných oblak marihuanového dýmu a vemlouvavých prodejců nabízejících kuřivo. Také tu najdete ručně dělané náramky, sošky Buddhů nebo zaručeně organické sendviče od 50 DKK výš. A na půlce budov jsou zvenku namalovány zákazy focení.

Nyhavn

Nyhavn podruhé

Zrovna na Christianhavnu, když jsem byl v Christinii, si sluníčko řeklo, že mraků bylo dost a konečně bude svítit. Fakt, obloha jako vymetená. Opouštím Christianii a kolem falešného Nyhavnu mířím zpět k tomu pravému. Přejdu dva mosty, minu Det Kongelige Teater a předním se nacházející stanici metra Kongens Nytorv a jsem skoro tam. Ještě musím obejít binec vzniklý stavbou okružní linky metra a jsem tam. Přede mnou se otevírá pohled na kanál Nyhavn s pestrobarevnými domky. Čekal jsem ho trochu větší a delší. Stejně je ale krásný. Jako bych to tušil. S těmi jedinými mraky, co byly na obloze, si právě slunko musí začít hrát na schovávanou. Ale vítězství bylo moje.

Operaen

Od Nyhavnu jsem si to už rázoval k soše Malé mořské víly. Cestou jsem se pokochal výhledem na moderně působící Operaen, prošel kolem Amelienborgu až mramorovému kostelu Frederiks Kirke s mohutnou kopulí. Vypadá podobně jako mohutný barokní kostel v Jaroměřicích nad Rokytnou. Jen tam chybí ty svaté ostatky. A byl to i jediný kostel, který byl otevřený a podařilo se mi ho taky navštívit.

Pohled z nábřeží na Frederiks Kirke

Kopule v Frederiks Kirke

Amalienborg (zámek na náměstí mezi nábřežím a Frederiks Kirke)

Od Frederiks Kirke to bylo k mořské víle už coby dup. Do cesty se mi ale postavil Kastellet, hvězdicová pevnost obklopená vodním příkopem. Na jaře obklopená pomalu rozkvétajícím mixem bílých a žlutých kvítků vypadá fakt úchvatně. Neodolal jsem a šel jsem jí prozkoumat. Nemohl jsem se ubránit vzpomínce na pevnost Goryokaku v Japonsku, kde jsem byl před rokem se dívat na rozkvetlé sakury. Ten samý tvar, to samé řešení. Jen uvnitř červené kasárny místo japonských pagod a chrámů. Pár třešní se v okolí také našlo. Ze zatravněných ochozů je pěkný výhled na část Kodaně a zálivu. Dokonce by z nich měla být vidět i socha samotné víly, kdyby ji nezakrýval nepropustný dav lidí.

Brána do Kastalletu

Kasárny uvnitř Kastalletu

Kastallet

St. Albans Kirke

Jarní procházce jsem učinil za dost a kolem bělostného St. Albans Kirke jsem se mezi rozkvetlými třešněmi proplétal po nábřeží k oné soše. Kolem ní dav turistů, zřejmě dorazil nějaký autobus, tak si pár minut počkám na nerušenou fotografii. U sochy malé mořské víly nasávám atmosféru a po čtvrthodince a malé svačině se přes Kastalet začínám přesouvám zpátky k Nørreportu.

Kašna u St. Albans Kirke

Rozkvetlé třešně v okolí

Dav u Malé mořské víly

Malá mořská víla & já

 Procházím kolem Sankt Pauls Kirke (momentálně v rekonstrukci a taky zavřeného) a Jerusalemkirken (taky zavřeno). Čas se už chýlí k šesté a pomalu můžu zapomenout na to, že by byly jakákoliv muzea, kostely nebo památky ještě otevřené. Dojdu už k velké křižovatce na jejíž jednu stranu lemuje Statens Museum for Kunst a Geologisk Museum a naproti nim se nachází vstup do zahrad Rosenborg Slot (zámku). S radostí shledávám, že je až do 21h otevřený. Zahrady se pomalu probouzí ze zimního spánku a už je zdobí první květy třešní, petrklíčů a podobných jarních kvítek. Relaxuji tam na jedné z mnoha laviček, koukám na zámek obklopený vodním příkopem a plánuji, jak tam s mapou v ruce najdu své ubytování.

Rosenberg Slot

Mé kodaňské ubytování je vůbec punk. Původně jsem ho hledal půl roku dopředu a vybral jsem si opravdu krásně hodnocený hostel poblíž hodnocení 10 z 10. Jenže, když jsem byl druhou noc v Maroku a ležel na postel tvrdé jako beton, tak se mi přes ne příliš stabilní síť stáhl e-mail, v kterém se psalo, že moje ubytování bylo zrušeno. Koukal jsem na to jako puk, co se to děje a byl jsem si jistý, že jsem ho nemohl omylem v kapse zrušit.

Když jsem si prošel rezervace v appce Bookingu, došlo mi, že ubytování nejspíš zrušil sám hostel. Nevím proč, ale byl čas na krizový plán - rychlou rezervaci nového z displeje mobilu v zemi třetího světa. Hodiny totiž tikají a když to odložím o týden hrozí, že v Kodani skončím v nějaké zastrčené špelunce nebo dánsky drahém hotelu za cenu třeba převyšující i mé letenky do Maroka. Rezervuji si kompromis v podobě Hostelu Jorgensen. Má výbornou polohu a na rezervaci pouhé dva měsíce dopředu nevypadá až tak zle.

Kolem vojenského buzerplatzu s parkovištěm se dostávám zpět na Nørreport a jdu si nalézt své zabookované ubytování. Ještě mě cestou od pohledu zaujme kulaté věž, Rundetaarn. A vypadá blíž než na mapě. Když k ní přijdu blíž, je to přerostlý široký válec. Uvnitř je muzeum moderního umění s vyhlídkou s vrchu. Prohlížím si brožurku a šetřím 40 DKK. Aby z ní byl výhled zajímavý, na to je příliš nízká. Můžu říct, že večer to kolem Nørreportu žije a ty Dánky jsou mnohem pěknější, než jsem čekal. Tolik hezkých holek pohromadě jsem už dlouho neviděl ani u nás.

Rudentaarn

Ubytování jsem našel bez problému. Hostel Jorgensen je pár metrů od metra na rohu ve vedlejší ulici. První nemilé překvapení mě čekalo v podobě příplatku 30 DKK za povlečení. Jak jsem zjistil dodatečně z domova, na bookingu.com to je zmíněné pod čarou a ještě bez konkrétní částky. Za platbu zahraniční kreditní kartou píšou, že účtují příplatek, kontroloval jsem účet a výpis, já tam mám zatím jen svých 230 DKK.

Pro hostel jsem se rozhodl kvůli cenám v Dánsku. Platit si za několik tisíc na noc podprůměrný hotel se mi fakt nechtělo. Tady jsem čekal, že to nebude úplná hitparáda. Postel jsem si musel povléct sám, povlečení černé barvy mě moc nezaujalo. Postel byla celkově dost nepohodlná a ještě dva dny potom cítím, že jsem z ní rozlámaný. Čistota uvnitř docela fajn, ale chtělo by to častěji uklízet sprchy a investovat do pár závěsů.

Po povlečení postele a chvilkovém připojení k wifi a narovnání digitálního skluzu (check-in u Norwegianu na zítřek, dostáhnutí mapy) jsem se vrátil do víru tohoto skandinávského midiměsta. Půl sedmé večer a venku je sluníčko těsně nad horizontem. To je ta správná chvíle vyrazit k Tivoli a podívat se znovu k Rådhusu. Tam bohužel nejede žádné metro nebo vlak a s autobusy se mi nechtělo hledat, tak jsem si znovu udělal pěší tůru.

Rådhus (radnice) v pozdně odpoledním slunci

Satmotný Rådhuspladsen byl pěkně ozářený pozdně odpoledním sluncem a brána do Tivoli byla pěkně nasvícená žárovičkami. Přejdu magistrálu k ní a z ní se dozvím, že hlavní vchod je jinde. To pojmu lehké potvrzení, které se za čtvrt kilometru velmi rychle potvrdí. Za vstup do Tivoli se platí. Ty vole, Tivoli, platí se 120 DKK. Vzhledem k tomu, že nemám k dispozici internet, nemůžu si ověřit, jestli se platí za vstup do areálu, a poté jsou atrakce zdarma, nebo jestli za ně platí ještě navíc.

Hlavní vstup do Tivoli

Je sedm hodin, zbývá sotva hodina denního světla, venku pár stupňů nad nulou, tak moje volba jasná. Šetřím své zdraví a peněženku pro vykrytí rozmarů kapitalistických indiánů v Peru o půl roku později.

Nasedám na vlak u nedalekého Vesterportu, pak přesedám na metro a jedu se projekt k zdejší moderní architektuře. Hned na vlakové stanici jsem byl nešťastný. Sice hypermoderní vybavení, ale jasně určit co kam jede, to ne. Nad každým z dvou peronů dvouřádková světelná tabule s písmenem příštího vlaku a počtem minut, za kolik přijede. Ale už nikoho nenapadlo aspoň trochu napovědět, který vlak jede do centra a který z něj. Turisto, studuj si těch šest linek a jejich konečné. Při výstupu na Nørreportu to nebylo lepší. Taky nikde žádná informace. Aspoň, že ve vlaku měli displeje s názvy následující stanic.

Všechny podzemní stanice kodaňského metra vypadají na jedno brdo. Nevím, kterého génia to napadlo, ale opravdu všechny jsou vyvedené v kovově šedé se stejně umístěnými eskalátory a skleněnou stěnou oddělující vlak od prostoru stanice a nad ní jen malým nápisem s názvem stanice. Když metro přijede do stanice, tak když se podíváte z okénka ven, máte jen malou šanci určit, kde jste. Stanice na perifériích jsou nadzemních, tak aspoň podle okolí poznáte, kde jste. Ale taky vypadají jakoby je někdo naklonoval.

Co se týče orientace cestujícího na stanici, opět jsou tam nad každým peronem displeje, kde se zobrazují dva následující spoje s počtem minut, za který přijedou. Bez prostudování plánku, opět nepoznáte, co kam jede. Navíc v centru jezdí v podzemí sdružené dvě linky.

Abych jen nekritizoval, metro jezdí celý den co šest minut, v úseku sdružených linek každé 3 minuty a jezdí dokonce po celou noc. Je hezky čisté a jezdí bez řidiče. Je si možné sednout dopředu a koukat po celou dobu před sebe na osvětlené tunely nebo vyhlídku z nadzemky. Ty nonstop osvětlené tunely asi budou zanechávat pěknou uhlíkovou stopu, Kodani, n’est pas?

Kodaňské metro na periferii jako nadzemka

Projel jsem se na jih k DR Byen, ta černá kostka mě ani nemotivovala k tomu, abych vystoupil z vozu na stanici, a pak k Bella Center. No nic, viděl jsem to, můžu jet zpátky. Už je skoro 8 a venku je stále ještě trochu světla. Je poznat, že jsem servněji už jen pár set kilometrů od severního polárního kruhu.

Bella Center

Až při zpáteční jízdě si všímám, že to metro jezdí bez řidiče. Při cestě z letiště jsem měl jiné starosti. Nyní si sedám dopředu a vychutnávám si jízdu a jedu až na konečnou. Tam přemýšlím co s načatým večerem. Rozhoduji se projet na Christianhavn. Venku je stále ještě trochu světla a tam to určitě bude žít. Dojedu tam, jediný život je tam ve výstupu z metra od hašišáky s dredy parodujícího Boba Marleyho. No, nic, jdu se podívat k Christianii. Tam koukám, že je skoro úplná tma a nejsou tam žádná světla veřejného osvětlení. Na to nemám odvahu, tak se otáčím a jedu na Kogens Nytorv. Tam je krásně nasvícené Královské divadlo, ale domy v kanálu Nyhavn ani trochu.

Christianshavn v devět večer

Kanál Nyhavn večer

Zajímavé, je už po deváté a na západním obzoru je ještě světlo. To bych tak brzy a tak na jihu nečekal. Jsem uchozený, unavený, tak volím pro dnešek konec a odjezd na hostel. Tam navštívím nepříliš kulturní sprchu a padám do postele, abych se v ní rozlámaný probudil už v šest ráno.

Zvenku na mě mile pomrkává sluníčko, hostelovou snídaní za asi 54 DKK vynechám a jdu posnídat ven včera nakoupené zásoby. Sednu si v Ørstedsparken a do 10 dkg šunky za 8 DKK balím brambůrky za stejnou cenu a s láskou vzpomínám na to, jak jsem byl vykulený, když si je místní v Portugalsku dávali jako přílohu k hlavnímu jídlu. Regál s brambůrky za 8 DKK včera patřil v obchodě k těm suverénně nejprázdnějším a také nejlevnějším. Inu, je vidět, jak zdravě se v Dánsku stravují turisté.

Rosenborg Slov v sedm ráno

Když je tak krásný den, nic mi nemůže zabránit v tom projít se znovu k soše Malé mořské víly. S radostí kvituji, že jsou královské zahrady už otevřeny a já si ještě jednou mohu vychutnat Rosenborg Slot za lepšího světla pro fotografování (včera odpoledne byl proti slunci).

St. Albans Kirke v pohledu od vstupu do Kastalletu

Prochází skrz uličky až ke Kastalletu, který mě zachraňuje svým veřejným WC, protože mé břicho se neočekávaně a nezávisle na mé vůli probralo k životu. U Malé mořské víly jsem vychutnával ranní sluníčko a prohodil pár slov s Číňankou ze Šanghaje, které potřebovala asistenci, aby si návštěvu zdokumentovala pár falešnými selfiečky.

Malá mořská víla

Když se zatáhlo, prošel zpátky kolem Kastalletu až na vlakovou stanici Østerport. Cestou mi vyhrožovalo pár agresivně naladěných hus pasoucích se pod košatou vrbou, jinak se nic zajímavého nestalo.

Na vlakové stanici jsem opět měl problém, na kterou stranu, že to mám jet. Ve stanici už stál i vlak. Vypadal jsem asi až tak zmateně, že strojvůdce vystrčil hlavu z okénka a pomohl mi…

Na Nørreportu jsem přestoupil na metro a vydal jsem se směrem na Lufthaven (letiště). Jízda proběhla podle očekávání a měl jsem i tu možnost sedět přímo vepředu a vychutnat si automatické řízení vozu. Avšak sluníčko znovu vylezlo a svítilo mi přímo do očí.

Na letišti jsem byl včas a prošel jsem pár letištních obchodů. Poněkud překvapivě, vůči zbytku Kodaně nebyly o tolik dražší. Některé snad byly i levnější než na Ruzyni. Inu, tři 30 dkg čokolády Milka za 325 Kč ve slevě moc věcí už nepřekoná. V peněžence jsem přepočítal drobné a s hrůzou jsem zjistil, že mi přebývá necelých 70 DKK v kovu. Vypadal jsem se do nedalekého letištního obchodu se suvenýry a koupil malou sošku mořské víly. Takřka za stejnou cenu jako v suvenýrech centru Kodaně.

Vůči původnímu plánu se změnil gate z A17 na C10. C10 je asi nejhorší gate, co tam mají, malý, málo sedaček a nikde ani žádný informační displej. Letěl jsem klasickým Boeingem 737-800. Na interiéru bylo opět poznat, že v provozu není dlouho. Na low-cost mě překvapila neobvyklá přítomnost několika informačních displejů na palubě. V sedačkové loterii jsem vyfasoval opět místo u okénka a dokonce i u únikového místa. Tam bylo tolik místa, až jsem si připadal ztracený.

Letecké štěstí pokračovalo, dokonce jsem nedostal ani spolupasažéra. Jenže hned po vzletu na mě dolehla cestovní únava a ačkoliv krajina pode mnou nebyla neprodyšně zahalena mraky, moc jsem ji neužil. Probudilo mě až klesání na přistání v PRG. Po výstupu mostem jsem kroutil hlavou nad “nejnovějším” výdobytkem cestování - zaměstnali mladou blondýnku, aby se na všechny smála a říkala jim “Welcome to Prague”. Ať žije efektivita! V Praze jsem byl ještě před dvanáctou, ale zbytek neděle jsem si moc neužil. Doma jsem to hned zalomil a prožil jsem jí medvědím spánkem spravedlivých cestovatelů.

Náklady:
letenka 54,5 €
ubytování v hostelu 230 DKK
24 hodinový lístek na MHD 80 DKK
Svačina z Bily cca 150 Kč