neděle 13. listopadu 2016

Ve znamení Guinnesse

Nešťastného třináctého jsem pod irským zeleným šťastným trojlístkem strávil potloukáním po Dublinu ve šlépějích Joycova Odyssea. Už den předem jsem si našel, kdy vstává slunce a jak daleko je to do Guinnessu.


V hostelu jsem si počkal na podávanou snídani. Neurazila, ani zrovna nepotěšila - možnost opéct si toast, fajn, potřít ho máslem, marmeládou a ještě něčím taky, mléko a čaj, nic víc. Jako masožravci mi tam něco chybělo. Noc se dala, ale atmosféru hostelů nemusím. Avšak tady jsem experimentoval - než mít podprůměrný hotel za hooodně vysokou cenu, jsem si raději vybral nadprůměrný hostel za jakž takž ucházející cenu...

V ulicích jsem byl v osm ráno. Téměř kompletně prázdné jako bych v pět ráno šel po Staromáku. Nejdřív jsem zamířil k budově destilérky Jameson, irské whiskey. Dost mě překvapila její moderní nástavba, pak jsem překonal řeku a podél Christ Church katedrály pokračoval ke katedrále sv. Patricka, kde jsem možná udělal chybu - řekl jsem, že nejdu na mši, o které jsem netušil, že tam zrovna teď je, a zaplatil lidových 6 éček za vstup.

Pak jsem se pěšky vydal ke Guinness Storehouse. Ano, k ústředí toho pivovaru, který založil a vydává guinnessovku. Zvenku opravdu nevypadá nic moc. Po chvíli přemýšlení, zda stíhám jít na exkurzi a zde to má cenu za 20 €, jsem si řekl, že to zkusím.

Nejdřív jsem se dostal do obchodu, na který navazovala expozice o výrobě piva. Hezky zpracovaná, je vidět, že na rozdíl od plzeňských pivovarů mají víc peněz na expozice, tak se jim tam z každé strany překřikují multimédia. A po deváté ráno tam opravdu moc lidí nebylo, možná jindy se to ztratí,

V dalších patrech čekaly sudy, pár různě starých reklamních videí promítaných přes tablety až po stěnu, na kterou mířila desítka projektorů, kosmicky působící ochutnávku a oživlé marketingové expozice maskotů.

V poslední patře byla Guinness Academy, kde jsem si pod dozorem natočil svou vlastní pintu Guinnesse a přesunul se s ní do Gravity baru v nejvyšším patře, odkud je nádherný výhled na celý Dublin. V dálce je vidět i kus moře.



Dopil jsem Guineess, mimochodem, víc mi chutná Plzeň i Gambrinus, a díval se, je nejvyšší čas jít, letí mi to za 3 hodiny. Sice asi bude další zpoždění, ale nemůžu na to spoléhat.

Chvilku jsem se prošel a dorazil jsem k místu, kam měl podle interaktivního stojanu za chvíli dorazit expresní autobus na letiště. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo jít pěšky dalších čtvrt hodiny na místní městský autobus, tak jsem si rozhodl připlatit si 3 eura a svézt se tímto - to jsem si dal!

Kromě toho, že městská hromadná doprava je podle mě v Dublinu dost drahá (cca 3 eura za jednu jízdu autobusem), tak je i ukrutně pomalá. Tento autobus nebyl výjimkou. Ač tzv. letištní a rychlá linka, měl zastávku každých pár metrů. Na každé zastávce nastupovali lidé a platili řidiči v hotovosti, tak autobus víc stál než jel. K tomu skoro celé centrum je rozkopané a navíc v něm autobus ještě dělal okružní kolečko, aby pokryl, co nejvíce zastávek. Nakonec projel kolem přístavu a vydal se na dálnici M50. V tunelu se zařadil do levého pruhu a celou dobu až na letiště to nerozbalil na víc než 40 km/h. To je fakt expres. Auta kolem nás frčela aspoň dvakrát rychleji na dálnici, kde se smí 80 km/h.

Nicméně na letiště jsem dorazil včas, v klídku jsem si počkal na číslo gatu a lenivě jsem k němu došel, kde jsem udělal poslední úpravy zavazadla, aby neměli hoši od Ryanairu nějaké řeči.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)