Nešťastného třináctého jsem pod irským zeleným šťastným trojlístkem strávil potloukáním po Dublinu ve šlépějích Joycova Odyssea. Už den předem jsem si našel, kdy vstává slunce a jak daleko je to do Guinnessu.
V hostelu jsem si počkal na podávanou snídani. Neurazila, ani zrovna nepotěšila - možnost opéct si toast, fajn, potřít ho máslem, marmeládou a ještě něčím taky, mléko a čaj, nic víc. Jako masožravci mi tam něco chybělo. Noc se dala, ale atmosféru hostelů nemusím. Avšak tady jsem experimentoval - než mít podprůměrný hotel za hooodně vysokou cenu, jsem si raději vybral nadprůměrný hostel za jakž takž ucházející cenu...
V ulicích jsem byl v osm ráno. Téměř kompletně prázdné jako bych v pět ráno šel po Staromáku. Nejdřív jsem zamířil k budově destilérky Jameson, irské whiskey. Dost mě překvapila její moderní nástavba, pak jsem překonal řeku a podél Christ Church katedrály pokračoval ke katedrále sv. Patricka, kde jsem možná udělal chybu - řekl jsem, že nejdu na mši, o které jsem netušil, že tam zrovna teď je, a zaplatil lidových 6 éček za vstup.
Pak jsem se pěšky vydal ke Guinness Storehouse. Ano, k ústředí toho pivovaru, který založil a vydává guinnessovku. Zvenku opravdu nevypadá nic moc. Po chvíli přemýšlení, zda stíhám jít na exkurzi a zde to má cenu za 20 €, jsem si řekl, že to zkusím.
Nejdřív jsem se dostal do obchodu, na který navazovala expozice o výrobě piva. Hezky zpracovaná, je vidět, že na rozdíl od plzeňských pivovarů mají víc peněz na expozice, tak se jim tam z každé strany překřikují multimédia. A po deváté ráno tam opravdu moc lidí nebylo, možná jindy se to ztratí,
V dalších patrech čekaly sudy, pár různě starých reklamních videí promítaných přes tablety až po stěnu, na kterou mířila desítka projektorů, kosmicky působící ochutnávku a oživlé marketingové expozice maskotů.
V poslední patře byla Guinness Academy, kde jsem si pod dozorem natočil svou vlastní pintu Guinnesse a přesunul se s ní do Gravity baru v nejvyšším patře, odkud je nádherný výhled na celý Dublin. V dálce je vidět i kus moře.
Dopil jsem Guineess, mimochodem, víc mi chutná Plzeň i Gambrinus, a díval se, je nejvyšší čas jít, letí mi to za 3 hodiny. Sice asi bude další zpoždění, ale nemůžu na to spoléhat.
Chvilku jsem se prošel a dorazil jsem k místu, kam měl podle interaktivního stojanu za chvíli dorazit expresní autobus na letiště. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo jít pěšky dalších čtvrt hodiny na místní městský autobus, tak jsem si rozhodl připlatit si 3 eura a svézt se tímto - to jsem si dal!
Kromě toho, že městská hromadná doprava je podle mě v Dublinu dost drahá (cca 3 eura za jednu jízdu autobusem), tak je i ukrutně pomalá. Tento autobus nebyl výjimkou. Ač tzv. letištní a rychlá linka, měl zastávku každých pár metrů. Na každé zastávce nastupovali lidé a platili řidiči v hotovosti, tak autobus víc stál než jel. K tomu skoro celé centrum je rozkopané a navíc v něm autobus ještě dělal okružní kolečko, aby pokryl, co nejvíce zastávek. Nakonec projel kolem přístavu a vydal se na dálnici M50. V tunelu se zařadil do levého pruhu a celou dobu až na letiště to nerozbalil na víc než 40 km/h. To je fakt expres. Auta kolem nás frčela aspoň dvakrát rychleji na dálnici, kde se smí 80 km/h.
Nicméně na letiště jsem dorazil včas, v klídku jsem si počkal na číslo gatu a lenivě jsem k němu došel, kde jsem udělal poslední úpravy zavazadla, aby neměli hoši od Ryanairu nějaké řeči.