středa 15. března 2017

Maroko: Prohlídka Fezu

Čtvrtek 23.2.2017: Ráno vstávám a hned po snídani se vydávám naprohlídku města. Zastavím se v prvním obchůdku se SIM kartami, co potkám, a kupuji si SIM kartu místního operátora inwi. Už mám dost drahého roamingu a pro návrat do ubytování budu opět potřebovat volat majiteli.


Za 30 dirhamů (80Kč) tu dostávám 1GB dat (po 2G a 3G síti) a 1 hodinu místního volání. Pokud chcete 4G síť, tak na to pamatujte předem. Upgrade SIM karty na 4G, minimálně u tohoto operátora, není možný a nová SIM s 4G sítí stojí 100 dirhamů (jak zjišťuji později). Naštěstí ve městech je dobré pokrytí i 3G sítí.

Bab Boujloud

Pak se vydávám na západ směrem k nádraží a královskému paláci. Minu modrou bránu Bab Boujloud a docházím až na obrovské náměstí Place Boujloud, kde z povzdáli vykukuje pohoří Rif. Kousek odtamtud narazím na překrásnou zahradu Jnane sbil plnou obsypaných citrusovníků s fontánami a jezírky.

Jnane sbil


Poté dorazím ke Královskému paláci, do nějž, jak jsem na místě zjistil, se nesmí. Aspoň, že je na něj hezký pohled zvenku, zejména hezké jsou zlacené vstupní brány. Dalších čtvrt hodiny mi trvalo se dostat na nádraží a koupit si lístek. Od tamějších zaměstnanců jsem se lámanou francouzštinou dozvěděl, že opravdu není problém koupit lístek až na poslední chvíli.

Královský palác ve Fezu

Protože se udělalo překvapivě hezky a teplo a odpoledne už pomalu přicházelo, vzal jsem si na zpáteční cestu do centra taxík za 20 dirhamů. Díky tomu jsem stihl navštívit Muzeum Dar Batha (vstupné 10 dirhamů), které nabízí vstup do historického paláce s mimořádnými mozaikami, ale také expozicemi s předměty denní potřeby a oblečením vztahujícím se právě k regionu Fez.

Musee Dar Batha


Následně jsem pokračoval skrz Bab Boujdal do mediny, kde jsem se ztrácel v nekonečném množství stánků a krámků. Jako oběd jsem si dal zapečenou bagetu s hranolkami za 12 dirhamů.

Stěny v mederse Bou Inania

Z něj jsem si to namířil do medersy Bou Inania (vstupné 20 dirhamů). Po zaplacení vstupného vás pustí do dvora obdivovat nádhernou islámskou architekturu, ale na můj vkus tento dvůr s rozměry, jestli hodně, 10 na 10 metrů je za to vstupné trochu málo.

Osel dopravující náklad v medině

Z medersy jsem pokračoval k mešitě Karaouiyne, která je až na druhé straně mediny. Jako prakticky do všech mešit v Maroku, tak ani do mešity Karaouiyne nemají přístup nevěřící a z úzkých ulic mediny není na ní zvenku ani dobře vidět. Z Place Serrafine před mešitou, kde kováři předváděli své umění, jsem sešel až dolů k řece k Bab Rcif. Průvodce mi poradil jít se podívat na protější kopec k Andaluské mešitě.

Place Serrafine

To nebyla zrovna dobrá rada. Za prvé, to bylo mnohem dál, než se zdálo, protože ty křivolaké uličky jsou jedno velké bludiště. Zde jsem s konečnou platností poznal, že Google Mapy ani MAPS.ME ve svých mapách nemají zdaleka všechny ulice a uličky, které ve Fezu jsou. Navíc některé jsou tak úzké, že vypadají jako vstup do dvora. K tomu ani v těch širších se GPS příliš nechytá.

Odvrácená tvář Fezu nedaleko Andaluské mešity

Na kopečku, když jsem už byl skoro u Andaluské mešity, jsem uviděl nádhernou vyhlídku na okolní kopce a poodešel asi 200 metrů stranou. Najednou se ale ocitám v pravém nefalšovaném slumu, kde v tu dobu naštěstí probíhal bleší trh. Na nikoho nekoukám, nic nefotím a pomalu a nenápadně se vracím zpátky.

Bab Rcif

Vrátil jsem se dolů k Bab Rcif a pomalu se vracím skrz medinu k ubytování. Cestou potkávám spoustu „Hello, my friend“, kteří byli velmi ochotní mi pomoct se směrem, ale také mi odpomoct od peněz, protože to přece nedělají zadarmo, a když přijde řeč na cenu, je vidět, že jim zřejmě už někdo vyprávěl o cenách v Londýně.

Na poslední chvíli jsem ještě v průvodci objevím informaci o Muzeu Riad Belghazi. Podle GPS jsem kousek od něj, tak se ho vypravím hledat. Křivolaké uličky mě snad promotaly několikrát dokola a nedá se říct, že by popisky ukazující cestu k muzeu byly zrovna kvalitně udělané. Nakonec jsem zůstal stát na náměstíčku, kde ukazovala cedule směr do nějakého temného dvora.

Odtamtud mě vede k muzeu dovedl jeden místní mládežník. Za vstup do muzea platím 40 dirhamů (zatím zdaleka nejvyšší v Maroku). Barák je to pěkný, jsou tam i hezky udělané výstavy, ale působí to komorním dojmem, sice není ani pět odpoledne, ale vypadá to, jakože mají melouch a už je dávno po zavíračce. Shora ze střechy domu je hezký pohled na Fez a okolí.

Výhled ze střechy Musee Riad Belghazi

Poté mě předává naproti do obchodu s kožedělnými výroky. Přímo u vstupu je velká cedule hlásající „free tour“ s fotkou výhledu z terasy. Právě odsud jsou v průvodcích fotky barevných jezírek koželužen ve Fezu. Obchodník mě vede nahoru na střechu. Tam mi naskýtá pohled na různobarevná jezírka a obchodník mi říká pár slov k tomu, jak se tam barví kůže, např. pro černou barvu přidávají uhlí, pro zelenou mátu.

Barevná jezírka koželužen

Pak mě vede zpátky dolů do obchodu. Vím, že je to jeho obživa, tak mu říkám, že bych možná potřeboval nový pásek. Odvede mě k místu, kde v obchodě mají pásky. Když se optám „how much“, spadne mi brada, protože by za něj rád 400 dirhamů (tj. 1000 Kč). To nedám, ani kdyby to vážně byla velbloudí kůže, jak říká, a ještě k tomu pozlacená.

Chvíli smlouvám, ale stejně se nedostávám rozumnou cenu. Za měsíc se to třeba rozpadne a co já potom s tím? K němu to určitě reklamovat nepojedu. Ještě se mě snaží prodat neméně předraženou koženou bundu. Za tu „free“ prohlídku po mě něco chce, tak mu do ruky strkám dvojlibrovou minci, co mi zbyla z Londýna, jelikož mi jaksi už došly všechny malé marocké peníze.

Na tu se ošívá, co to ksakru je, že chce jen marocké peníze. Tak z hlubin peněženky vyndavám 20 dirhamů, které jsem měl schované pro toho průvodce, co mě dovedl k muzeu. Tomu poté dávám také dvojlibrovku, také se ošívá, tak dostává 20 dirhamů, když mi vrátí na větší bankovku.

Pak se už pomalu vracím na opačný konec mediny ke svému riadu. Chvíli se motám spletitými uličkami mediny, veškeré nabídky hellomyfriend odmítám a orientuji se podle modrého špendlíku na mapě. Čas od času narazím na oslíka s vezoucí náklad doprovázeného ošuntělým chlápkem, u nás bychom řekli bezďákem. Ve zdejších uličkách neprojedou auta a motorky jen stěží.

Nasvícená fontána na náměstí v Bathě

U fontány v Bathě odpočívám, svačím a píši jeden pohled. Schválně zkouším za jak dlouho a jestli dorazí do Prahy. Jedna známka do ČR tu stojí 9 dirhamů a pohled 3. Poté se vracím do riadu a nakonec to zvládám bez telefonátu, ačkoliv najít ten riad není vůbec snadné. Není nijak označený a jeho pozice udaná v Booking.com neodpovídá realitě. Uvnitř na mě už čeká další domácí tajine jako večeře

Jen co se vrátím do riadu, spouští se prudký liják a pokračuje téměř až do rána. Majitel riadu si ještě dělá starosti, jestli jsem koupil levně lístek na vlak. Samozřejmě, že ano. Jdu spát brzy, abych dohnal můj včerejší spánkový deficit daný zpožděním mého letu. Skládám se na tu tvrdou a proleželou postel a v duchu se raduji, že příští noc už budu spát jinde. Navíc zde jsem tu ani nezavadil o teplou vodu. Tak jsem jen rád, že dnes bylo tak chladno, že nutně nepotřebuji sprchu.

Subjektivně mám z Maroka mnohem větší kulturní šok než z Japonska a Thajska dohromady. Stále se tu o všem smlouvá, ale bohužel už se čas od času někdo z nich podíval na Západ a podle toho tu vypadají prvotní ceny. Navíc tu nikde nejsou žádné supermarkety. Kdo byl v Asii, ví, že tam jsou na každém rohu. Tady ale ani ň. Jen malé koloniálky s výdejní okénkem, které mají zboží navršené až ke stropu a všechno je bez cen. A když už třeba u benzínky narazíte na něco, co vypadá jako malý supermarket, opět tam chybí ceny.

Pátek 24.2.2017
Ráno vstávám časně, abych při nejhorším stihl dojít až na vlak pěšky. V riadu posnídám kus housky s čajem a chci platit. V tu přichází první marocký zádrhel. Sice o tom, že tam ani neslyšeli o platebním terminálu, jsem už tušil, proto jsem s tím počítal a dopředu si připravil cash, ale jaksi částka neodpovídá - ubytování mělo stát 10 eur na noc. Takže na stůl pokládám 20 euro a k tomu jako bonus přidal 100 dirhamů jako tuzér za čekání a večeře (už tak se mi zdá tuzér 50% ceny ubytování dost na hraně). To se mu jaksi nelíbí a začíná mi ukazovat, že to tam prý stojí 12 euro na noc plus 2 eura na den městská daň.

Zajímavé, já mám černé na bílém 10 € a toho se držím. A k tomu si začíná vymýšlet, že jedna večeře byla za 10 euro (to je 3x víc než v samém srdci mediny). Super! Miluji tyhle přehnané ceny účtované zpětně. Chvilku pokračujeme v dohadování. Ze vší té jeho starostlivosti to dělá dokonalou ironii. Hlavně, že do poslední chvíle zamlčel, kolik u něj stojí večeře. Nemám chuť se s ním dál dohadovat, tak mu nakonec znechuceně na stůl pokládám 40 euro a mizím s tím, že o tom ubytování napíšu fajnovou recenzi.

Takže jestli pojedete do Fesu a uděláte tu chybu, že si vyberete Dar Ziat, jedno z nejprodávanějších ubytování na Booking.com, počítejte s rozbitými betonovými postelemi, studenou vodou a určitě si tam nedávejte večeři.

Teď po návratu do Prahy mě dostalo, když jsem si spustil na mobilu hru a najednou se v ní objevila reklama na Dar Ziat. Tam určitě brzy znovu pojedu. Není nad správně zacílenou reklamu!

Náklady:
Taxi z nádraží do centra … 20 dirhamů
Vstup do muzea Dar Batha … 10 dirhamů
Vstup do medersy Bou Inania … 20 dirhamů
Vstup do muzea Riad Belghazi … 40 dirhamů
Průvodce, který mě zavedl k muzez Riad Belghazi … 20 dirhamů
Obchodník z koželužny … 20 dirhamů
Ubytování Dar Ziat na 2 noci … 40 euro

Žádné komentáře:

Okomentovat