neděle 12. března 2017

Maroko: Přílet do Fezu

Když jsem přemýšlel, kam se teď v zimě podívat, padla má volba na Maroko. Je tam teplo, ale ne vedro, jsou tam zajímavé památky a taky tam není zas až tak draho. K tomu jsem si matně vybavil bombastické titulky serverů specializujících se na hledání levných letenek „Maroko od 2500 Kč“...


Tak jsem si v lednu udělal radost a ve výprodejích letenek jsem si poskládal jednu přes Londýn do Maroka. Protože jsem chtěl letět už v únoru a ne v březnu, a konkrétní trasu, vyšla mě letenka na něco málo přes 130 €.

Nad finálním itinerářem jsem dlouho váhal. Nakonec zvítězila trasa Fez – Volubilis – Moulay Idriss – Rabat/Salé – Casablanca – Marrákeš – Cascade d’Ouzud.

Můj stopover v Londýně na cestě tam byl dlouhý 10 hodin a na cestě zpátky jen 3 a ¼ hodiny. Nastavil jsem si je tak, aby mi v případě zpoždění mi neuletěla letadla nebo, aby byla aspoň kompenzace na novou letenku.

Středa 22.února
Z Londýna jsem se na letiště dostal včas a teď už zbývalo jen počkat na to, až se na displeji objeví číslo "gatu" pro odlet. Čas se měl na displeji objevit hodinu před plánovaným odletem.

Když displej hodinu před odletem ožije, objeví se na něm jen, že čas bude ohlášen o ¼ hodiny později. Už tuším, že něco není v pořádku. Zpoždění vystoupá až na hezkých 45 minut. To už to nevydržím a vydám se hledat někoho, kdo mi může podat nějaké informace. Ale to není tak jednoduché. Letiště Stansted totiž nemá v odletové hale žádné informace s živým zaměstnancem. Spoléhá kompletně na displeje. Odchytnu si tedy aspoň pracovníka ostrahy, ale ani on mi moc nepomůže, jen mě pošle za lidmi, kteří jsou u letištního vlaku.

Naštěstí 10 minut na to se už objevuje číslo gatu. Přečtu si ho a rázuji si to k tomu letištnímu metru směr gate 36 (jeho poslední stanici). Dojdu ke gatu, ale tam vidím na úplně jiný let se statusem "Closed". Jsem z toho zmatený.

Bohužel bych u této gate musel čekat na vyřešení ulétlého letu, tak se v tomto terminálu duchů přesunuji opodál k prázdné přepážce, u které ještě nějaký zaměstnanec je. Tam mi najdou řeknou, že mi to letí od gate 87".


To je sice fajn, "gate 87", ale jak se na ní dostanu? Vláček byl jen jednosměrný a toto je jeho poslední zastávka. Navíc i ty eskalátory od vlaku jedou jen nahoru. Tak se hned ptám, jak se tam dostanu. Posílají mě k pracovníkovi ochranky, ke kterému dobíhám a spolu s několika zmatenými Maročany mě během několika chvil provede střevy letiště až ke gate 87. Když vezmu v potaz číselný rozdíl gatů, cesta to byla překvapivě krátká.

U gate 87 už čeká dlouhý hádek, který je jako v klinické smrti a vůbec se nehýbe. Čekám tam deset patnáct minut a teprve pak se trošku pohne. Poté si tuto situaci zopakuji při čekání na nástup do letadla. To už ale čekám na dešti u letadla. Počasí se totiž rozhodl, že konečně nadešel čas sprchnout a Stansted jaksi nevede choboty.

Jen tak mimochodem, pro let do Maroka je u Ryanair zdarma odbavené zavazadlo. Trošku smutný pohled byl na ty před letadlem položené kufry pomalu čekající na vozíku, až je naloží. Dvakrát smutný pohled byl na durch promočený skládací kočárek čekající hned vedle vozíku s kufry.

Když jsem se konečně dostal do letadla, drama zdaleka nekončilo. Kapitán se několikrát ohlásil z praskajícího přeřvaného repráčku, že ještě od letového provozu nedostal slot a musíme dál čekat. Po další půl hodině jsme konečně vzlétli. Aspoň že let probíhal poklidně.

Do Maroka jsem přiletěl až těsně před půlnocí místo původně plánovaných 22:15. Po výstupu z letadla mě uvítal až překvapivý noční chlad. Letiště ve Fezu není příliš velké a vypadá spíš jako nějaký menší logistický sklad s písmeny "Fez International Airport". Jenže to není normální sklad - hlídkují před ním vojáci, kteří dohlíží na to, aby si nikdo tuto krásu nevyfotil.

Letiště ve Fezu přes den (zdroj: wikipedia.org)

Fez je spolu s 1.100.000 obyvateli druhé největší marocké město. Má nejednoznačnou transkripci - francouzsky Fès, česky Fás, anglicky Fez. Město bylo založeno roku 789 Moulayem Idrissem I. Je známo díky své spletité medině, která je jedna z nejlépe zachovalých na světě.

Procedury pro vstup do Maroka jsou dost byrokratické. Všichni lidé, kteří přiletí do Maroka, musí jít k celníkům, tam vyplnit vstupní formulář (včetně adresy ubytování), poté ho odevzdat spolu s pasem celníkovi, který to vše nadatluje do počítače, něco si k sobě opíše a pak do pasu dá razítko. Poté se jde ještě k jinému celníkovi, který to razítko zkontroluje a poté vás pustí do potemnělé letištní haly.

Ta vypadá jako větší zasedačka. Na levé straně dvě směnárny, jedna s nevýhodnějším kurzem než druhá, napravo dopravník se zavazadly a šikmo vlevo vojákem hlídaný východ s rentgenem na kontrolu zavazadel.

Nikde žádný bankomat, tak jsem si šel stoupnout do fronty a z nouze jsem si vyměnil 20 euro. Pak jsem poslal batoh skrz rentgen a šel jsem ven. A to jsem si dělal iluze, že když přiletím včas, třeba to půjde ještě vzít autobusem.

Prošel jsem kolem vojáka a mojí pozornost upoutal levý zadní kout, v kterém se krčil taktně schovaný bankomat. Došel jsem k němu a vybral z něj dalších pár dirhamů.

Před letištěm ke mně urychleně přispěchal dohazovač taxikářů a začal první kolotoč smlouvání. Říkal mi jeho nadnesené ceny a já ty moje středoevropské. Nakonec jsem se spojil ještě s několika lidmi jedoucími do centra, vyšlo nás to na 120 dirhamů na osobu (cesta z letiště do centra má asi 15 km).

Moje ubytování (Dar Ziat) mělo check-in do půlnoci. Naštěstí majitel měl pochopení a mohl jsem dorazit i později. Bohužel, ubytování se nachází v medině, kam se nedá přímo dojet autem (to jsem nebyl schopný předem vyčíst z mapy). Proto jsem po příletu musel majiteli zavolat. Jestli na letišti byl nějaký obchod s místními SIM kartami, tak byl už dávno zavřený, tak jsem musel chtě nechtě využít volání s Vodafonem s 30 Kč za minutu.

Taxikář mě dovezl do centra před nějakou fontánu a pak mě poslal s jeho známým, aby mě tam dovedl. Po pár minutách volal lehce netrpělivý majitel, předal jsem ho mému průvodci a začali si spolu něco arabsky šverkat.

Ulice Fesu v noci nejsou zrovna místo, kde by se člověk chtěl toulat sám. Jsou úzké, temné a spletité. Lemují je pohozené odpadky, kterým se místo krys věnují kočky. Jinak nikde ani živáčka.

Typické uličky v okolí riadu

Asi po 10 minutách mě dovedl na místo, kde na mě čekal majitel ubytování. Průvodci jsem poděkoval, dal mu 40 dirhamů na tabák a sám jsem šel s majitelem se ubytovat. Mnou vybraný riad, jak jsem zjistil, když jsme tam dorazili, není nijak označený (ani poloha na mapě příliš nesedí a navíc ta ulice ani není v Google Maps). Hlavně že ho Booking.com vesele prodává a má ho označený i jako jedno z top ubytování pro lokalitu Fez.

Trval na tom, že mi uvaří domácí tajine (typické marocké jídlo). Sníst se dalo a bylo to docela dobré. Jídlo bych teď stejně nikde jinde nesehnal. Pak jsem šel do svého pokoje, kde na mě čekala neskutečně tvrdá postel s upadlou pelestí. Pokoj neměl koupelnu ani umyvadlo. Obojí bylo až o patro výše. K tomu se přidal ještě zvláštní způsob ložního prádla - prostěradlo a složené dvě dekorační deky bez povlečení.

Náklady:
Taxi … 120 dirhamů
Místní průvodce … 40 dirhamů
Roaming … 80 Kč

Komentář: Kdyby Ryanair přiletěl na čas, mohl jsem ušetřit asi i několik stovek. Nejspíš by ještě jel autobus, nepotřeboval bych průvodce a ani bych nemusel volat.

Žádné komentáře:

Okomentovat