pondělí 20. března 2017

Maroko: Marrákeš a Cascades d'Ouzoud

Pondělí 27. února 2017: Ráno v Casablance jsem vstal časně, před sedmou ráno, přesně tak, abych stihl odjezd vlaku v 8:50 na druhé straně města. V hotelu v 7 ráno měla být snídaně. Spolu s dalšími cestovateli jsem sešel v 7 ráno dolů a po snídani ani vidu, ani slechu. Africký čas opět úřadoval. Po 20 minutách snídaně teprve dorazila na talíř. Byla ale vynikající.


Posilněn snídaní jsem se vydal směrem k nádraží Casa Voyageurs. V mobilu jsem hledal způsob, jak tam dojet místní MHD. Opět jsem narážel na nedokonalosti mapového pokrytí. Jako nejlepší možnost se jevila jet autobusem č. 19 z Place des Nations Unies.

Velbloudi v Palmeraie

Když jsem tam došel, našel jsem značku s piktogramem autobusu č. 19, ale po autobusu, lidech, kteří na něj čekají, nebo dokonce jízdním řádu ani nejmenší známka. Sebral jsem se tedy a zamířil k tramvaji. Ta sice podle Google Map nejela až k nádraží, ale určitě jede častěji.

V nedalekém automatu jsem si za 8 dirhamů koupil lístek a šel jsem na nástupiště. Jenže turnikety mě odmítaly pustit. Můj čerstvý lístek se jim z nějakého důvodu nelíbil. Nakonec mě na stanici pustil hlídač. Tramvají jsem se svezl několik stanic a, světe div se, jela až k nádraží. Je vidět, že Google Mapy mají v Maroku větší, než menší rezervy.


Na nádraží jsem si chvíli počkal. Na rozdíl od Casa Portu, toto nádraží bylo maličké a nebyl tu skoro žádný obchod. Jen hala a nástupiště. Vlak dorazil asi o 20 minut později. Nasoukal jsem se do něj, dokonce jsem v něm našel prázdné kupé. Moc velká výhra to byla, protože si ke mně marocká přisedla rodina s malým dítětem, které mě celé 3 hodiny 20 minut až do Marrákéše potají okopávalo.

Výhled z vlaku na krajinu v okolí Marrákeše

Jinak Maroko bylo celou dobu překvapivě zelené, žádná poušť. To platilo až do Marrakéše. Ačkoliv posledních pár kilometrů před ním vegetace trochu prořídla, ale stejně byla prvotřídně zelená. V Marrákeši mě uvítala zima jako v morně a bylo zamračeno.

Gare de Marrakech

Protože jsem si uvědomil, že v Maroku už jinde velbloudy nestihnu potkat, pevně jsem se rozhodl, že se teď za nimi projedu do necelých 15 km vzdáleného palmového háje Palmeraie.

Před nádražím se na mě opět sesypali taxikáři. Taxikáři opět neměli taxametr, a když ho měli, tak to taktně zamlčeli a dělali, že jim nefunguje. Na to jsem byl už připravený a měl nastudované informace z fóra od Tripadvisoru a usmlouval jsem ještě jakž takž rozumnou turistickou cenu - 100 dirhamů za cestu tam a 100 dirhamů ze cestu zpátky (původně chtěli 150 dirhamů za jednu cestu). Na to, že se jedná o necelých 15 kilometrů, to není zrovna nízká cena.

Během projíždění Marrákešem se oblačnost roztrhala, znatelně se oteplilo a udělalo se léto. V palmovém háji už naplno pražilo sluníčko. Velbloudáři po mně nejdříve chtěli 300 dirhamů, usmlouval jsem třetinovou slevu. Stejně si jsem jistý, že jak taxikář, tak i oni, ještě dobře vydělali.


Můj velbloud se jmenoval Zizu a bylo mu 10 let. Projel jsem se na něm přes háj kolem palem, v pozadí se rýsovalo pohoří Atlas. Jízda na velbloudovi drncala snad víc než jízda po D1. A když se rozeběhl, byl jsem rád, že jsem rád se na něm vůbec udržím a hlavně že jsem si nevzal delší jízdu. Vodič dostal dýško 20 dirhamů.

Já a velbloudice Zizu

Pak jsem zamířil zpátky do města. Taxikář zpáteční cestou přibral dva lidi. Když jsem vystupoval, dávám mu 150 dirhamů, ukazuji dozadu a říkám mu „compartment“ (francouzsky společnost), on se rozchechtá a říká „no“, přidám dalších 20 dirhamů a řidič spokojeně odjíždí.

Place Bab Doukkala

Procházím skrz velké náměstí Place Bab Doukkala a jsem mile překvapen civilizovaností tohoto místa. Dokonce mají i na semaforech odpočítávání času na zelené pro chodce. Nořím se do mediny a mířím k mému ubytování Riad Amra, kde zůstanu další dva dny.

I toto je Marrákeš

Cestou prochází krytou ulicí, v které se nachází místní tržiště. Kupuji si na svačinu několik čerstvých mandarinek. Minu i v průvodci chválenou mešitu Bab Doukkala. Ta je opět přístupná jen pro muslimy. Můj riad se nachází blízko ní. Když k němu dojdu, tak s radostí kvituji, že tentokrát je i zřetelně označen.

Riad Amra, vstup

Riad Amra uvnitř

Recepčního v riadu poprosím, aby zatelefonoval na agenturu, s kterou mám rezervovaný zítřejší výlet k vodopádu Ouzoud, protože k riadu se opět nedá dojet autem a vím, že není možné, aby mě zítra vyzvedlo před riadem auto, jak to je v propozicích. Domluví to tak, aby pro mě sem někdo zítra v 8:20 přišel. Bohužel, mají rozbitou tiskárnu a boarding pass na let z Marrakéše si musím vytisknout v internetové kavárně. Jedna má být u náměstí u Jemaa el-Fna.

Výhled se střechy riadu

Po chvilkovém odpočinku vyrážím směrem k náměstí Jemaa el-Fna, kam jsem se stejně chtěl podívat. Tam asi na třetí pokus najdu internetovou kavárnu (francouzsky „ciber cafe“). Na internet nepotřebuji, tak jen mobilem na e-mail odesílám PDFko s boarding passem (z domova jsem to vytištěný neměl, protože ještě nebyl u Ryanairu otevřený bezplatný check-in). Černobílé vytištění mě stojí 5 dirhamů (čili 13 Kč). To určitě také nebude běžná cena…

Náměstí Jemma el-Fna

Náměstí Jemma el-Fna

Koutoubia Mosque

Západ slunce nad mešitou Koutoubia při pohledu o náměstí Jemaa el-Fna

Náměstí Jemaa el-Fna je obrovské prostranství s desítkami stánků a stovkami trhovců stojících tam jako houby po dešti. Tak narvané náměstí jsem naposledy viděl snad v Praze při hokeji. Jestli někde můžou být kapsáři, tak zrovna zde. Raději sundavám malý bágl a nesu ho v ruce. Zajdu se ještě podívat k mešitě Koutoubia a zpátky to beru přes souk (krytý trh). Do riadu přicházím právě včas na to, abych z jeho střešní terasy mohl pozorovat právě zapadající slunce.

Jemaa el-Fna v noci

Jemaa el-Fna

Jemaa el-Fna

Večer se vydávám obdivovat Marrákeš při nočním osvětlení. Opět shledávám, že noční život tu je pod hranicí chudoby. Všechny obchody se už kolem osmé večer zavírají. Lidé se sice schází v okolí Jemaa el-Fna, ale není tam co dělat, kromě popíjení kávy. Vracím se do riadu a připravuji se na zítřejší výlet k vodopádům Ouzud (Cascades d’Ouzoud).

Ráno vstávám dřív a jdu se podívat na střechu na východ slunce. Mám ale smůlu – je regulérní mlha. To jsem v Maroku vážně nečekal. Chvilku si ještě přispím a vstávám na osmou zrovna včas na snídani. Ta je opět vynikající. V 8:20 pro mě přichází organizátor a vede mě k mikrobusu. O pár metrů mě přesazuje do o trochu většího mikrobusu a po sesazení dvojic k sobě vyrážíme. Celá organizace mi připomíná školní výlet.

Jarní příroda v Maroku

Směrem k pohoří Atlas přibývá kamení, ale zelená stále převládá.

Ovce jsou na každém rohu.


Cesta vede přes menší marocké silnice a je hodně drncavá. Dokonce je to horší než naše milovaná D1. V půlce dělají čůrací pauzu trvajících afrických čtvrt hodiny (čti 40 minut), poté před polednem dorážíme do Ouzoudu. Tam řidič zastavuje u něčeho, co vypadá jako staveniště. Tam už na nás čeká smluvený průvodce, který stojí dalších extra 30 dirhamů na osobu. Mohlo by to být méně, pravda, ale překvapivě s tím mají problém hlavně Španělky a Němci.

Tady na nás čekal průvodce. Krásný kout městečka Ouzoud.

Výhled na vodopády Ouzoud

Počasí bylo krásné, slunečno a teplo. Konečně jsem si připadal jako v Africe. Vyrazili jsme po dosti kamenité cestě směrem dolů. Hned zkraje nás uvítal velkolepý výhled na 110 metrů vysoký vodopád v dáli. Po kamenité cestě jsme šli níž, prošli jsme skrz městečko plné restaurací, až jsme došli k horní části vodopádu. Z té není doporučeno se dávat po pěšině dolů, protože na ní bylo příliš smrtelných úrazů. Inu, klouže to tam.



Vodopády Ouzoud seshora

Stromový háj v okolí vodopádů. Na fotce údajně mnoho set let starý strom, pod kterým v noci přespává řada zvířat.

Poté jsme skrz stromový háj klesali níž, až k jejich úpatí. Zastavili jsme se dole na vyhlídce. U restaurace s pomerančovým freshem za 10 dirhamů. Odtamtud byl pěkný výhled na vodopád, ale trochu mi tam vadil ve výhledu elektrický kabel natažený z protější skály.

Cascades d'Ouzoud zezdola

Makak v okolí vodopádu

Po kratičké pauze se šlo k lodičkám. Prošli jsme i kolem místa, kde žijí makaci. Na kmen stromu tam skákal štěkající pes, který se je snažil sežrat. Kolikrát se znovu dostanu ke Cascades d’Ouzud? Tak jsem se svezl lodičkou za 20 dirhamů (50 Kč) a dost mě překvapilo, že ze skupiny zápaďáků jsem se vezl jen já a asi další 4 lidi, ostatní zůstali stát na břehu. Svezení loďkou bylo dost mokré, ale prima.

Jízda loďkou


Pak už jen následovalo šplhání po vlhkých schodech vytesaných do skály na druhé strany údolí. Po cestě jsme potkali pracující osly i další skupinku makaků.

Makaci podruhé

Průvodce nás dovedl do předem sjednané restaurace. Věda že oběd není v ceně a posilněn zkušenostmi z Fezu, jsem se jako jediný ze skupiny optal, jestli tam můžu vidět menu. Ceny tam samozřejmě nikde neměli ani papírové menu. Tak jsem se jako jediný z anglicky mluvící skupiny dozvěděl, že oběd tam stojí lidových 100 dirhamů. To pak v proslovu, co si tam lidi mohou dát za jídla, zapomněli zmínit. Jakmile jsem uslyšel cenu, věděl jsem, že si tu oběd nedám. Ne, že bych nemohl, ale prostě nemíním podporovat takovou turistickou zlodějnu. Ještě s dalšími dvěma mladičkými Němkami jsme se sebrali a nechali se dovést zpět k mikrobusu. Když přišli ostatní, tak se rozčilovali nad tím, jak byl ten oběd drahý. Ale zeptali se? Ne!

Autobus nás dovezl do Marrákeše navečer, opět po jedné čůrací pauze trvající další africkou čtvrthodinku. Nechal jsem se vysadit u mého, nevím, jestli oblíbeného, náměstí Jemma el-Fna. Odtamtud jsem pozoroval zapadající slunce nad městem a dal jsem si za 30 dirhamů stejný tajine, jako jsem mohl mít v Ouzud za 100 dirhamů.

Výlet měl stát 25 euro. Předem jsem platil čtvrtinu, 6,25 €, zbytek se mělo doplatit na místě. Jenže nikdo, u koho by se to dalo doplatit tam nebyl. Řekl jsem, že snad na konci cesty někdo přistoupí a bude to kontrolovat. To byl další omyl. Zbyl tam jen několik anglických slov mluvící řidič. Jestli se ještě někdo nějak neozve, měl jsem výlet za šest a čtvrt eura. Zkoumat to dál nebudu, už jen kvůli té sviňárně s obědem.

Západ slunce nad náměstím Jemaa el-Fna

Večerním Marrákešem jsem se vrátil zpět do riadu. Tam jsem zaplatil za dvě noci 55 euro a šel se připravit na zítřejší ranní odjezd.

Ráno jsem vstal časně, ještě před hotelovou snídaní a vydal jsem se časně ráno na letiště. Včera mi přišel informační e-mail, že Ryanair vřele doporučuje být na letišti nejméně 3 hodiny předem z důvodu probíhajících rekonstrukčních prací. Odlet v 10:15 nečeká.

Náklady:
Tramvaj na nádraží Casa Voyageurs ... 8 dirhamů
Vlak do Marrákeše … 95 dirhamů
Taxi k velbloudům … 170 dirhamů
Jízda na velbloudovi … 200 dirhamů
Vytisknutí boarding passu … 5 dirhamů
Výlet k vodopádům Ouzoud … 6,25 eura
Průvodce u vodopádů Ouzoud ... 30 dirhamů
Projížďka na loďce pod vodopádem ... 20 dirhamů
Ubytování v Marrákeši (2 noci) … 55 euro

Žádné komentáře:

Okomentovat