pondělí 20. března 2017

Maroko: Cesta zpět domů

28. února 2017: Už den předem jsem hledal informace, jak se v Marrákeši co nejlépe dostat na letiště. Taxíky jsou sice na každém rohu, ale jakmile vidí domnělého zápaďáka, hned zapomenou na slušné vychování....


Taky jsem se podíval, jestli na letiště náhodou nejede nějaká MHD. Z náměstí Jemma el-Fna prý na letiště jede každou půlhodinu autobus za 30 dirhamů. Ale musím k němu dojít 1,5 kilometru pěšky. Dále jsem vygooglil, že dobrá cena za těch 6 km taxíkem v Marrákeši je 50 dirhamů.

Hned co jsem se dostal do pro auta dostatečně široké ulice, oslovil mě první taxikář, když uslyšel, že chci jet na letiště, řekl mi, že tam pojede za 100 dirhamů (260 Kč za 6 kilometrů). To jsem si nenechal líbit se slovy, že ani v Evropě bych tolik neplatil, chvíli diskutujeme a nakonec souhlasí s 50 dirhamy. Ale to až potom když zjistí, že vím o autobusu. A vzhledem k tomu, že mě po minulých dnech docela bolí nohy, jsem rád, že nemusím jít další kilometr k autobusu).

Letiště v Marrákeši při východu slunce

Na letiště díky tomu dorážím už před osmou. Kvůli tomu ještě není otevřená žádná pořádná směnárna, jen non-stop otevření šmejdi, kteří mají spread kurzů větší než 10%! Počkám si na otevření jiné směnárny s o dost lepším kurzem a zbavuji se zbytků místní měny. Ono v ČR ani neznám jediné místo, kde by vyměňovali marocké dirhamy.

Následně jdu k check-inu. Tam mi musí dát razítko na mou už vytištěnou elektronickou letenku. Poté procházím letiště k odletům. Tam si nejdřív vyplním odletový formulář a jdu k pasové kontrole. Odevzdám formulář, dostanu razítko a u východu ze sálu ho zkontrolují. Pokračuji na kontrolu zavazadel. Batoh a obsah kapes vyndám na pás a pokračuji přes rám. Ani nepípne. Bodyguardovi se to asi i tak nelíbilo, tak mě ještě prohmatá. Beru batoh a mířím k odletům. Uvítá mě novotou vonící odletová hala plná obchodů. Stejně jako v Evropě a v Asii ani zde není nejmenší stopa po výhodných duty free nákupech.

Vzhledem k tomu, že jsem nervózní, střídám čekání na zobrazení čísla gatu s návštěvou toalet. Začíná to vypadat, že se opakuje londýnský scénář, a zobrazení gatu se opožďuje. Všechny lety až do odpoledne mají zobrazený gate, jen Ryanair do Londýna ne. Asi půl hodiny před odletem dorazí letadlo a zobrazí se i gate.

Boeing 738 čekající na pasažéry

Do letadla na rozdíl od všech ostatních letišť, kde jsem byl, pouští po letištní ploše na etapy. Řešení je to překvapivě efektivní. Letadlo odlétá na čas. Let trvá 3 hodiny 45 minut a je to můj nejdelší let s Ryanairem a můžu říct, že teprve tady se může jejich teleshopping rozjet naplno. Letušky x-krát prochází letadlem s hypervýhodnými nabídkami parfémů a opakovaně zlevňovanými lahvemi chlastu. Horst Fuchs by měl radost.

Do Londýna dorážím na čas. Na přestup mám tři a čtvrt hodiny. Procházím imigrační kontrolou, míjím celnici a narychlo si kupuji obědové menu za 3,99 libry (sendvič, voda a brambůrky). Při nákupu mám stále cukání zdravit prodavačku Bonjour.

Následně mám dvě hodiny čas a toulám se tu předraženými duty free obchody. Do kolegů a šéfa jsem se rozhodl letos investovat 100% mého lednového bonusu, čili 0 Kč, tak z duty free obchodů odcházím s prázdnýma rukama a nezraněnou peněženkou.

Do Prahy letím s EasyJetem. Let probíhá v pohodě, jen mi celou cestu sklouzává sedačka asi o 20 cm dozadu a kvůli tomu se v ní nedá dobře sedět natož číst. V Praze přistáváme dokonce o 20 minut dřív.

Náklady:
Taxi na letiště v Marrákeši ... 50 dirhamů
Oběd na letišti Stansted … 3,99 libry

Jinak zůstaňte naladěni. Už píši cestopis z víkendové návštěvy Brugg. Někdo jede na chalupu, já se svezu s Ryanairem na Charleroi.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)